Podobně jako u poslední recenze na novinku TOUCHDOWN JESUS, i dílko finských černokněžníků se dostalo do mého zorného pole víceméně náhodou. Pilně jsem se věnoval poslechu aktuální fošny HATE, když do mailu dorazilo upozornění na album „Desolate Divine“ od kapely PROSCRIPTION. Tu s Poláky pojí zaškatulkování blackened death metal, ale není snad příznačnějšího pořekadla, než že když dva dělají totéž, nemusí to znamenat totéž. Zatímco polští ďáblové volí cestu velkoleposti a rozmáchlosti, Finové sází na neúnavný tlak na bránu.
To byl ostatně ten důvod, proč šli HATE na hromadu věcí budoucích a vy čtete tyto řádky. V momentě, kdy se do mysli začal zařezávat monotónní riff „Gleam Of The Morningstar“, mysl obalila černota a nad vývojem, co poslouchat chci a co ne, jsem ztratil jakoukoliv kontrolu. Jako ryba s pevně zaseklým hákem v hubě se nechávám vláčet dějem a kdybych měl od boku vypálit jediné slovo pro charakterizaci tohoto zážitku, volil bych přídavné jméno intenzivní. Intenzivní v každém okamžiku a je úplně jedno, jestli to zběsile pálí, nebo na pár okamžiků zpomalí, pocit hlavy utažené ve svěráku je všudypřítomný. Pro připodobnění k podobně zabijáckému spolku nemusím chodit daleko, tuším, že se stačí motat v Plzni a jejím blízkém okolí, kde úřaduje tuzemská smečka MALLEPHYR.
Měrou velkou se na výsledku podílí sound alba, brutální a živý až do té míry, že jsem hravě podlehl iluzi (vysoce kvalitně nazvučeného) koncertního vystoupení a nejpozději s „The Midnight God“ se udiveně rozhlížel, proč tu stojím sám. Z toho mne velmi brzo dostává poslední čtvrtina písně, kdy tempo ubere na obrátkách, riffy se zhmotní do podoby masivního biče a valchují hřbet, až létají cáry.
Mezi plusy aktuálního díla se mohou směle zařadit i kytarová sóla. Fakt, že jsou povětšinou SLAYEROVSKY úsečná, není ničím proti ničemu, naopak. Jsou-li riffy dvouručním kladivem, jež má za cíl oběť znehybnět, potom sóla jsou naostřeným nožem, který dílo zkázy dokonává. Z toho, co bylo doposud řečeno, je zřejmé, že PROSCRUPTION s „Desolate Divine“ posluchače nijak nešetří. Nic však není věcí náhody. To, že člověk dokončí poslech pětačtyřiceti minut ďáblova díla se zdravým rozumem, je bezesporu zásluhou dramaturgického umu. Povrchní konzumace může navodit pocit nahodilého bordelu, ale čím víc člověk zabředává do děje, tím víc odhaluje, jak hluboce se mýlil. Kapela na své druhé řadovce ví naprosto jasně, co v té které vteřině dělá a co je důležité, ví, proč to dělá. Proto je i při délce samotného alba, respektive jednotlivých skladeb (nadpoloviční většina přesahuje pětiminutovou hranici, z toho tři nejdou pod minut šest), stovkách zvratů a bestiální intenzitě pořád srozumitelná a dobře čitelná. Neplést se slovem jednoduchá!
Oddechu v podobě alespoň krátkých atmosférických zamyšlení se dočkáme jen zřídka. Snad mezi ně můžeme započíst úvod do písně „The Midnight God“, závěrečnou pasáž „Heave Ho Ye Igneous Leviathan“ nebo několik vybraných okamžiků v „The Great Deceiver“.
Recenze míří neodvratně do finiše a já si uvědomuju, že nepadlo jediné slovo, mířené k vokálům kytaristy a pěvce Christbutchera. Přiznám se, že mi v jistých okamžicích (a to i při použití ve výšinách poletujících výkřiků) nechal svým frázováním a barvou hlasu vzpomenout na chvalně nechvalně proslulou legendu žánru – Glenna Bentona.
Velkou devízou alba je fakt, že nelze ukázat na jeden jediný faktor, který by se dal označit za tahouna desky. Jednotlivé dílky skládačky mohu klidně vyzdvihnout jako výborné, přesto žádná nevybočuje, žádná se nestaví nad zájem soudržného celku. Nechci si hrát na falešného proroka, ale mám tušení, že moc lepších alb ve spojenectví černého a smrtícího kovu letos neuslyšíme.
Seznam skladeb:
- Gleam Of The Morningstar
- Bleed The Whore Again
- Entreaty Of The Very End
- The Midnight God
- Behold A Phosphorescent Dawn
- Heave Ho Ye Igneous Leviathan
- Desolate Divine
- The Great Deceiver
- Not but Dust
Čas: 44:49
Sestava:
- Christbutcher – guitars, vocals
- Mikko Koskinen – drums
- Apep – bass
- Kalle Laanto – guitars
