MetalGate drží praporec nejlepšího českého metalového knižního vydavatelství stále pevně v rukou, po třech knihách věnovaných historii black metalu vyšla letos na začátku roku kniha mapující historii PARADISE LOST. Skvělá kniha, dovolím si uvést hned na začátku, protože jsem po přečtení příběhu party ze severu Anglie nadšený. Kniha je totiž napsaná velmi čtivým slohem a plná zajímavostí, které fanouška kapel(y) při běžném fandění asi nenapadnou.
Mám rád pořádek, nebo je možná přesnější, že jsem encyklopedicky a chronologicky postižený. (úsměv) A tyhle mé vrtochy kniha rovněž uspokojuje, protože celý Oficiální příběh PARADISE LOST se odehrává pěkně postupně od založení po vydání alba „Obsidian“ v roce 2020. Pokrývá tedy třicet dva let existence kapely, v níž jsou od roku 1988 dodnes čtyři zakládající členové, přátelé, kterým to dohromady funguje už třicet pět let, pouze bubenická seslička měla tu čest s řadou pozadí. V knize jsou všechny změny bubeníků důkladně popsány, a nejen to, on je velký prostor věnován i specifikům hry jednotlivých tlučmistrů a právě tyhle detaily jsou kořením knihy, která rozhodně není suchopárnou kronikou, stejně jako není suchopárná celá historie skupiny, která psala a stále ještě píše metalové dějiny.
Asi je zbytečné tu popisovat, co všechno PARADISE LOST za svou existenci stihli, to je všeobecně známo, stejně jako stylový vývoj, který měl v dané době logiku a který je rovněž v knize pečlivě zmapován. A pro ono zmapování posloužila autorovi, americkému spisovateli Davidu E. Gehlkemu, kapelní diskografie, která tvoří osnovu knihy. Postupně se čtenář seznámí se všemi náležitostmi nahrávek – s jejich přípravou, natáčením a následným vydáním, přičemž všechny kroky jsou podány velmi zajímavou a nebojím se napsat poučnou formou. V tomto směru je možná nejzajímavější pohled do zákulisí hudebního průmyslu a fungování labelů – jak těch undergroundových, tak těch mainstreamových. Poměrně velká pozornost je věnována přípravě obalů desek, přičemž význam, který jim kapela přikládá, celkem logicky postupně roste.
Na rozdíl od jiných podobně koncipovaných knih autor přidává svůj pohled na jednotlivá alba, resp. skladby formou jakýchsi recenzí, které jsou umně vloženy v textu – to mi přijde jako fajn nápad; a ideální je si při četbě knihy písničky pouštět a porovnávat vlastní názor se spisovatelovým. A taky je dobré, že si pak člověk při poslechu všimne věcí, které by jinak asi nevnímal, i v tomto směru má kniha další rozměr. Rozměr PARADISE LOST pak překračují části věnované vedlejším aktivitám Grega Mackintoshe a Nicka Holmese, kapelám VALLENFYRE, STRIGOI a BLOODBATH.
Další záležitostí českého vydání, která zaslouží zmínku, je exkluzivita. Původní vydání knížky končí v roce 2019, česká edice pokračuje i za tento letopočet, protože autor připsal kapitolu věnovanou aktuálnímu albu „Obsidian“ (2020).
Co ještě nezaznělo, je, že v knize dostávají velký prostor samotní muzikanti. A někdejší pověst Nicka Holmese, který byl vnímán jako nemluva, uzavřený člověk a na koncertech leckdy vypadal otráveně (sám jsem zažil…), bere v knize za své, zpěvák se občas pěkně rozpovídá, stejně jako Greg; další dva pilíře kapely působí nenápadněji, bubeníci pak samozřejmě hovoří nejméně.
Kniha vyšla jako brožovaná, což už je u MG titulů tradice, o které jsme psali nejednou a na kterou lze nahlížet ze dvou úhlů – ekonomického (samozřejmě cena vychází u paperbacku příznivěji), ale taky hodnotového, který by mně osobně seděl více, pevné desky bych uvítal, i kdyby to znamenalo nárůst prodejní ceny dejme tomu o stovku. Na pohled má kniha řád, žádné experimentování, ale pěkně přehledně mix textu a obrázků, které reprezentují dobové fotky kapely, dalších zainteresovaných osob, náhledy obalů desek, plakátů nebo titulních stránek magazínů.
K tomu, že se knížka čte „jedním dechem“, přispívá i kvalitní překlad a absence chyb či překlepů; jak Aleš Ondráček (překlad), tak Andrea Tomešová (jazyková redakce) odvedli kvalitní práci.
Ani nemusím chodit do knihovny, abych se podíval, které hudební knížky mě bavily tolik jako právě povídání o PARADISE LOST. Jsou dvě, Jmenuju se Ozzy a Brunův Revoltikon, které v mých očích snad ani nelze překonat. Hned na třetí místo řadím právě knihu Davida E. Gehlkeho věnovanou mé oblíbené kapele, v určité životní etapě asi té vůbec nejoblíbenější.
340 stran
