Supraphonské reedice alb ARAKAINU pokračují nastoleným tempem – co rok, to jeden titul – a na přeskáčku. Začalo se chronologicky („Thrash The Trash“, pův. 1990, reed. 2021, „Schizofrenie“, pův. 1991, reed. 2022), pak skočilo o sedm let dopředu („Apage Satanas“, pův. 1998, reed. 2023) a nyní pro změnu o dva roky dozadu („S.O.S“, pův. 1996).
Podobně jako předchozí znovu vydaná alba vyšlo i „S.O.S“ nejen na CD, ale i na gramodesce, vůbec poprvé. Nicméně z pohledu archiváře je asi zajímavější CD, protože na něm jsou tři bonusy, jež se na LP nevešly, jelikož původní nahrávka trvá tři čtvrtě hodiny.
Obal CD je opět řešený jako digipack o čtyřech stranách s klasickou kapsou na booklet. Přední strana stejná jako kdysi (nelíbila se mi tenkrát, nelíbí se mi ani dnes, obecně to mám s obaly ARAKAINU dost podobné, líbí se mi málokterý, ale ten k „S.O.S“ je asi největší hrůza ze všech), zadní prakticky také, jen v seznamu skladeb přibyly bonusy, vnitřek bookletu rovněž příliš změn nedoznal, ale to ani nebylo nutné, původní design byl v pohodě a obstojí i dnes.
O tom, jestli obstojí hudba, úplně přesvědčený nejsem. Považuju „S.O.S“ za nenápadné album, které mezi klenoty z devadesátých letech zaujme nejméně a které je vesměs považováno za nejslabší z těch, jejichž letopočet lze zašifrovat 199x. V době vydání členové sestavy prohlašovali, že „S.O.S“ je tvrdší deskou než její předchůdkyně: „,S.O.S‘ není tak pestrý jako ,Salto‘, je skoro celý posazený ve středních tempech, ale celkově vyznívá tvrdějc, protože je hodně postavený na riffech. Navíc je zvukově syrovější a zemitější – ,Salto‘ bylo po týhle stránce načesanější.“ (Aleš Brichta) A: „Myslím si ale, že o těchhle věcech nemá smysl filozofovat. Když si posluchači ,S.O.S‘ pustí, sami zjistí, že hraje tvrdějc, a o to šlo.“ (Jiří Urban)
A v podstatě měli pravdu: střední tempa, riffy, zemitost. Skoro žádné načesanosti, radosti pramálo. Svým způsobem to asi byla i reakce na pestré a melodické sólové album Aleše Brichty „Růže pro Algernon“, díky kterému se frontman objevoval v mainstreamu a v kapele to kvůli jeho úspěchu vřelo, nepanovaly v ní zrovna idylické vztahy, možná klukům taky trochu došly nápady a Aleš později přiznával, že se mu materiál nelíbil: „Když jsem slyšel demosnímky na ,S.O.S‘, byl jsem úplně zhnusený. Vůbec se mi nelíbil materiál, který měli kluci připravený. Zdálo se mi, že je to o ničem a některé věci mě vysloveně štvaly. Byl jsem z nich otrávený a nedaly se na ně vymyslet žádné melodie, protože harmonie se tloukly.“ Jiří Urban potvrzoval i oponoval: „,S.O.S‘ vznikalo v takovém rozpačitém období. Aleš se soustředil na svůj projekt, jeho propagaci, a po jeho úspěchu počítal s pokračováním. Materiál připravený na desku se mu, nevím proč, nelíbil a nepřistupoval k němu s důvěrou. Prodejní čísla později o ,S.O.S‘ hovoří jako o nejprodávanějším albu druhé poloviny devadesátých let, což o něčem jistě svědčí!“ Ono to s odstupem let svědčí spíše o tom, že tou dobou se ještě cédéčka celkem slušně prodávala, útlum přicházel postupně, což se ukázalo na nižších číslech bezesporu lepšího díla „Apage Satanas“.
Když CD po letech poslouchám (nepamatuju si, kdy jsem jej naposledy slyšel…), žádné velké nadšení se nekoná. Album je to celkem monotónní, převládají střední tempa a těžko hledat nějaký signifikantní hit, který přežil do dnešních dnů a usadil se v koncertním playlistu. I když odpověď je nabíledni, na nedávno vydaném živáku je mezi 29 songy zastoupen akorát „Hlas krve“. V době vydání se hrála klipovka „Páteční flám“, ale ta mi přijde stejně obyčejná jako předchozí dvě položky „To jsme my“ a „S.O.S“. Sázka na groove mi absolutně nesedí. Jednolitou masu poprvé čeří pomalejší „Třináctá komnata“, která mohla být úlitbou vydavateli, rukavicí hozenou hitparádám nebo cestou naproti komerčním zájmům. Popron, tehdejší vydavatel, kapelu do pomalých skladeb, jež mohly znít éterem, postrkoval, ale nevybavuju si, že by tahle skladba nějakým způsobem zaujala, nejspíš proto, že se k chytlavosti starších balad nepřibližuje ani náhodou. U „Loutek“ potěší text – ale jde o jeden z mála, nad kterými stojí za to se zamyslet, což se o řadě textů, které asi Brichta sepisoval bez chuti, neplatí. Ale ještě k „Loutkám“, konečně refrén, který si člověk zapamatuje.
Vrchol alba? Jednoznačně „Adrian“. Konečně má muzika atmosféru, resp. dokonce dvojitou, místy je to zneklidňující, jinde posmutnělé, v každém případě výborně nazpívané. Pokud jsem k textům řekl a), tak ke zpěvu se sluší dodat b), a sice, že i když muzika Alešovi nevoněla, zhostil se zpěvu na výbornou, což jsem si uvědomil při poslechu živáku ke 40 letům kapely, na jehož recenzi taky dojde. Pravda, je to živák, ale projev Honzy Toužimského se s Alešovým i na slabších deskách nedá srovnat, Aleš prostě k ARAKAINU seděl a nahrávky s jeho zpěvem jsou úplně jinde i díky jeho příspěvku. Rychlejší „Schody nikam“ zaujmou hlavně tempem i pěknou kytarovou prací; v rámci alba vítané zpestření, v rámci tvorby kapely sotva průměrný kus. Totéž platí o druhém pomalém kousku, „Hladit vlasy tvý“ je tuctovka s textem zdaleka nedosahujícím kvalit jiných kapelních milostných písní, místy je text na úrovni pitomin, co se linou z dnešních komerčních rádií. Chjo. A aby těch slovních podivností nebylo málo, následuje ještě tupější „Hanibal“. Pokud si někdo vzpomene na Hannibala Lectera, je vedle; tady by snad mělo jít o souvislost se slavným vojevůdcem, ale i ten se psal s dvěma „n“, navíc v textu jde spíše o dobývání nějaké dámy, nikoliv Říma. Druhý slušný zásek je „Hlas krve“. Tady, podobně jako u „Adriana“, vnímám návaznost na „Salto Mortale“, opět má píseň specifickou náladu. V „Bláznech víry“ si kapela asi chtěla zkusit jinou pomalou polohu (některé motivy mají atributy vážné hudby) a udělat i akustický song, což zvládla slušně – jak kytarové hrátky, tak zejména zpěvákův výkon jsou na vysoké úrovni. Ani zavírák není marný, svižný bigbít „Tuším zradu“ alespoň odsýpá.
Bonusy jsou tři. Všechny lze označit jako rarity, ale že by ten první, „Vládci strachu“, něčím překvapoval, to rozhodně ne. Nedivím se, že se skladba na album nevešla, ale když už byla nahraná, objevila se aspoň na kompilaci „Spark in the Dark“. „Zapomenutej bojovník“ je ale opravdu klenot, ztracený song, který se zachoval jen na kazetě, kterou měl ve sbírce Bohouš Němec a který ji podle slov, která napsal do bookletu, hledal měsíc. Námaha za to stála, i s logicky horším zvukem jde o zajímavou vykopávku, o které asi neměl potuchy ani skalní fanoušek kapely. A možná je škoda, že se nedočkala zvěčnění s dobrým soundem, protože by na albu určitě neudělala ostudu, i text patří k těm lepším. A na konec „Blázni víry“ podruhé, tentokrát v demo verzi se zpěvem Jiřího Urbana, který píseň nazpíval „jako takové vodítko pro Aleše Brichtu“ (uvádí vydavatel v promo textu). Autenticita Jiřího projevu odzbrojuje, čert vezmi nejistotu v hlase, tohle je vážně neobyčejná záležitost. Aleš to samozřejmě napěl mnohem dramatičtěji a kvalitněji, ale i tahle verze má určité kouzlo.
Zvuk (kromě dvou demosnímků) je parádní. Už původní byl OK, remastering jej ještě pozdvihl, CD hraje výborně. Nahrávalo se ve studiu Citron od června do listopadu 1995 pod dohledem Petra Slezáka, první mastering proběhl v Rudolfinu, remastering letos v květnu v SONU.
Podobně jako v případě předchozích reedic jsem i za tuhle rád. I když jde o album, které nepovažuju v diskografii ARAKAINU za výrazné, s chutí jsem si jej připomněl, vyzobal lepší kousky a i u těch povedených méně musel ocenit kvalitní instrumentaci a zpěv. A s rostoucím počtem poslechů objevil i nějaké zajímavé detaily, které při povrchním vnímání zůstávaly skryté.
Reedice – nebodováno.
Seznam skladeb:
- To jsme my
- S.O.S
- Páteční flám
- Třináctá komnata
- Loutky
- Adrian
- Schody nikam
- Hladit vlasy tvý
- Hanibal
- Hlas krve
- Blázni víry
- Tuším zradu
- Vládci strachu
- Zapomenutej bojovník (demo)
- Blázni víry (demo)
Čas: 58:19
Sestava:
- Aleš Brichta – zpěv, sbory
- Jiří Urban – kytary, sbory
- Miroslav Mach – kytary, sbory
- Zdeněk Kub – bass, sbory
- Marek Žežulka – bicí
