Legendární album „Thrash The Trash“ vychází v reedici. Slovo „legendární“ se dnes používá zbytečně často, ale v případě velkého debutu ARAKAINU je zcela na místě. Jediné, co lze albu, respektive vydavateli, vyčítat, je, že první edice se objevila až v roce 1990. Ne, že by bylo nezbytně nutné, aby ARAKAIN debutoval mnohem dříve, ale pauza mezi složením a živým přehráváním repertoáru, který se na albu objevil, a nahráním trvala rok, a mezi nahráním a vydáním další rok. Ale taková byla doba…
To, že ARAKAIN začínal jako heavymetalová kapela a postupně přitvrzoval, ví asi každý, ostatně starší než thrashová tvorba byla po roce 1990 rovněž porůznu vydána, stejně tak jsou dobře známé první gramozářezy kapely. Ta oficiálně debutovala skladbou „Cesta“ (resp. „Nesmíš to vzdát“, s upraveným názvem i textem a špatným zvukem) na supraphonském sampleru „Posloucháte Větrník… 3“ (1987), následně vyšel singl se songy „Excalibur“ a „Gladiátor“ (Panton 1988, ale nahráno v roce 1987; vše v sestavě Aleš Brichta – zpěv, Jiří Urban – kytara, Zdeněk Kub – baskytara, Miroslav Mach – kytara, Karel Jenčík – bicí) a poté dva singly v rámci nové edice „Rockmapa“ – na vůbec prvním z celé řady písně „Proč?“ a „Amadeus“, na třináctém „Ku-klux-klan“ a „Orion“, „Proč?“ i na kompilačním LP rovněž nazvaném „Rockmapa“ (vše Supraphon 1989, nahráno 1988 a 1989; Jenčíka nahradil Robert Vondrovic, v některých skladbách místo Macha Daniel Krob).
V letech 1987–1988 ARAKAIN valil, muzikanti byli vyhraní a sehraní a materiál nakopával. Na přelomu 1988/1989 se sice sestava obměnila (místo naštvaného Macha, který z vlastní vůle odešel, přišel zmíněný Krob), ale ani to nemělo na další působení souboru vliv a hlavně to nemělo vliv na natáčení první velké desky, o které je tady řeč. Ta už byla komplet složená, s výjimkou kratinké instrumentálky „Noc“.
ARAKAIN zamířil do Propasti Petra Jandy (předtím tam točil singly „Proč?“ a „Amadeus“) a zaznamenal osm pecek tvrdých jako těch v broskvi. Všichni v kapele tehdy sjížděli hlavně METALLIKU a SLAYER a Jirka a Zdeněk se právě těmito partami nechali nejsilněji inspirovat. Bylo to slyšet už na singlech, zejména „Amadeus“ a „Proč?“ jsou excelentní kusy, na kterých se skupina posunula o pořádný kus vpřed, vývoj pak korunovala na velké desce.
Skladby jsem „uměl“ dlouhou dobu před jejím vydáním, ARAKAIN viděl mnohokrát živě a mezi lidmi kolovaly amatérské nahrávky koncertů, tudíž i se špatným zvukem jsme je neustále protáčeli, vlastní deska už byla pověstnou třešinkou na dobovém dortu, bonusem byl samozřejmě kvalitní zvuk a parádní obal.
Popisovat dnes všeobecně známé songy považuji za zbytečné, spíš bych zobecnil pár pravd, které mě při poslechu po více než třiceti letech nyní napadají. Když jsem zmínil SLAYER a METALLIKU, tak inspiraci od obou kapel slyším obdobně silnou. Řada skladeb odsýpá v pekelném tempu, navíc to není jen o té rychlosti, ale zároveň o technice a hlavně pestrosti. I v těch největších nátěrech se objevují melodizující sóla, vyhrávky, změny tempa i rytmu – u těch rytmů je to pravda v podání bubeníka někdy trochu divočina… (úsměv) Velká divočina je hned úvodní „Thrash The Trash“, ze které ten SLAYER čpí jak síra z pekla, k tomu Brichtův neuvěřitelný vysoký zpěv/řev, i ten text se k tomu tehdy hodil a mluvil tehdejším metalistům z duše. „Poslouchat nějakej brak už mi nestačí… thrash the trash“, brakem byla míněna tehdejší oficiální produkce, osmdesátkový pop, který bylo třeba zničit. Pokud bych měl vybrat další stěžejní štychy, tak ukáži na tři, které reprezentují různé hudební polohy: „Šeherezád“, „311. peruť“, „Amadeus“. Hitovku „Šeherezád“ v čase vydání vysílala televize v různých hitparádách a Trianglu hodně často, což bylo dáno její stravitelností i pro nemetalové publikum (i když ani tady si kapela neodpustila šlapavý úsek), zaujaly i indické motivy, které působily exoticky a na svou dobu neobvykle. Jestli lze „TTT“ brát jako odkaz SLAYER, pak „311. peruť“ je model METALLICA – spousta technických fines, změny tempa, mohutné riffy, melodie, silný refrén, megahit, který si s kamarády s oblibou hulákáme dodnes. A finálovka „Amadeus“, to je metalové umění s velkým U. Dramaturgicky dobrým tahem se ukázalo zařazení instrumentálky „Noc“, která oddělila skladby z hlavního nahrávacího session a „Amadea“, který byl nahraný dříve (na kytaru v něm hraje Mach) a který má trochu jiný zvuk než předchozí skladby. Obecně ke zvuku ani dnes nemám výhrady, je to samozřejmě trochu jiná záležitost, než co se produkuje dnes, ale s jiným zvukem bych to ani poslouchat nechtěl, protože to mám takhle zažrané pod kůží – a nový mastering nic nepokazil.
Tím končí LP verze, ale reediční CD je obohaceno o dalších šest skladeb, které se v letech 1987–1989 objevily na zmiňovaných vinylech. Za tohle zařazení tleskám a raduju se z toho, že skladby, které mám rozházené na singlech a velkých deskách, jsou tady pěkně souhrnně. Jistě, „Nesmíš to vzdát“ je zvukově slabší, „Excalibur“ a „Gladiátor“ teprve naznačují, kam se kapela za rok posune, ale ve své době to byly oblíbené songy, jejichž texty fanoušci na koncertech vyřvávali jako o život. Tři další věci pak logicky k „TTT“ patří, jsou ze stejné doby a dílny, hudebně srovnatelné… Zařazení „Proč?“ je splacením letitého dluhu, tahle skvělá jízda měla být na albu, ale předtím vyšla na malé i velké „Rockmapě“, tak dostaly prostor jiné skladby.
Brichtovy texty tehdy snesly nejpřísnější měřítka, samozřejmě si asi musel dávat pozor, aby nenasral soudruhy, kteří ještě v době nahrávání měli možnost vše stopnout, ale i tak vesměs odvedl dobrou práci. Vyčnívá text o českých letcích v Anglii, v době jeho vzniku se tahle část dějin v Česku „nenosila“, ale i ostatní texty jsou v pohodě, ať už další válečný („Ne! (Jdi a zabíjej“)), různá zla („Šakal“, „Štvanice“, „Ku-klux-klan“) nebo pocta živlům v „Pánovi bouře“, vše to bezbolestně do muziky zapadá. Jediný text, který mě nikdy nebavil, je „Šeherezád“, stejně jsem to potom měl s „Řekni a máš mě“ ze „Schizofrenie“, tyhle milostné/vztahové věci mi v thrash metalu nesedí.
Ikonický motiv na přední straně obalu ani po letech neztratil půvab, šestiprstá ruka proráží kovovou stěnu (pekla) a je asi jasné, komu patří… CD je vypraveno jako jednoduchý digipack s vloženým bookletem; uvnitř digipacku je koláž desek (ne nepodobná té mé v galerii), ze kterých jsou zařazené songy, v šestnáctistránkovém bookletu pak texty ke všem skladbám, dobové fotky kapely, původní trochu úsměvná sleeve note Josefa Vlčka, nová velmi trefná poznámka Bohouše Němce, to vše zaslouží aplaus, stejně jako grafické provedení, škoda, že se ve faktografii objevuje několik nepřesností týkajících se nahrávání (chybí zvukový inženýr u „Proč?“, Jenčíkovi je upřena účast při nahrávání „Nesmíš to vzdát“ a chybně je uveden Vondrovic; níže napraveno).
Reedice – nebodováno.
Seznam skladeb (CD):
- Thrash the trash
- Šakal
- Šeherezád
- Ne! (Jdi a zabíjej)
- Pán bouře
- Štvanice
- 311. peruť
- Noc
- Amadeus
- Nesmíš to vzdát (Cesta)
- Excalibur
- Gladiátor
- Ku-klux-klan
- Orion
- Proč?
Čas: 68:28 (CD), cca 40 min. (LP)
Sestava:
- Aleš Brichta – zpěv
- Jiří Urban – kytary, sbor
- Daniel Krob – kytary, sbor (1–8, 13–15)
- Zdeněk Kub – baskytara
- Robert Vondrovic – bicí nástroje, percussion (1–9, 13–15)
- Miroslav Mach – kytara (9–12)
- Karel Jenčík – bicí (10–12)
- Petr Bezpalec – flétna (11)
- Václav Jandus – sbor (12)
