V roce 2021 vyšla reedice „Thrash The Trash“, loni následovala „Schizofrenie“ a letos byl teoreticky na řadě „Black Jack“. Ten ale vyšel u Monitoru, takže na něj asi nemá Supraphon práva, takže další volbou by mělo být „Salto mortale“, u kterého by se to hezky svezlo s třiceti lety od první edice. Volba ale padla na jiné výročí, čtvrtstoletí uteklo od vydání oblíbeného alba „Apage Satanas“, které ve své době sklidilo zasloužený úspěch.
V recenzích na předešlé reedice jsem uváděl i personálie s alby související, takže dodržím tradici. Ono těch změn od „Schizofrenie“ není tolik, jen jedna, bubenický post obsadil v roce 1991 Marek Žežulka, tehdy ani ne sedmnáctiletý klučina, který nahradil Štěpána Smetáčka. Postupně nahrál „Black Jack“, „Salto mortale“, „Legendy“ a „S.O.S“, takže v době natáčení „Apage Satanas“ už byl protřelým muzikantem, ostatně o svých kvalitách přesvědčoval od počátku působení v ARAKAINU.
„Apage Satanas“ vznikalo ve (po) zvláštní době. Aleš Brichta měl za sebou různé sólové aktivity, album „S.O.S“ bylo přijato rozpačitě (právě Brichta o něm vždycky mluvil s despektem), na druhou stranu vyšly povedené výroční komplety „15 Vol. 1“ a „15 Vol. 2“, resp. 15 Vol. 1 & 2“, na kterých se objevilo několik nových skladeb – předzvěstí chystané další desky. Ta vyšla v roce 1998 a okamžitě zabodovala. Najednou se zase ARAKAIN hřál na výsluní, drtivá většina songů z „Apage Satanas“ se dostala do koncertního programu a dodnes jich několik patří do pomyslného kapelního zlatého fondu.
Co vlastně stálo za úspěchem alba? Určitě lehkost, která je z většiny skladeb na první poslech patrná. Taky stylová rozkročenost, na albu si našli to své nejen fanoušci thrashové etapy ARAKAINU, ale i pamětníci hard & heavy začátků, k tomu lehký závan progrese. S dobrou formou se potkali nejen skladatelé (Miroslav Mach, Jiří Urban i Zdeněk Kub), ale i textař Aleš Brichta, který v řadě případů trefil hřebík přímo na hlavičku (v několika si ale jako na každém albu vybral i slabší chvilky).
Úvod alba je nadupaný, jak „A zvony zvoní“, tak „Mý jméno je plamen“ jsou ostřejší kousky, které rozproudí krev v žilách muzikantům i posluchačům. A taky zpěvákovi, který se v první písni ocitá v kůži pohřbívaného a pocity („Dýchám, rány kladiv dozněly, cítím, jak mě spouští dolů, vnímám, hlína – padaj kameny, šílím, a zvony zvoní“) podává Aleš hodně přesvědčivě. On byl tehdy ve výborné formě, sice už nedával ječáky jako zamlada, ale i tak disponoval širokým spektrem výrazů a charisma mu rozhodně nechybělo.
O tom, který song z alba je největším hitem, se roky diskutuje a fanoušci se neshodnou, zda je to titulní věc, „Princess“ nebo třeba „Promiňte, slečno“. Mně vrtají v hlavě jiné kousky, mezi nimi i „Karavanu slibů“. Sice dojmově pomalejší, ale o to naléhavější písnička, která pozvolna zesiluje a skvěle graduje s nástupem ostře říznutého refrénu; předtím se Aleš pohyboval v jemných polohách a epická muzika k jeho projevu ideálně sedla, stejně tak potom ono přitvrzení – skvěle vystavěná věc, navíc s textem, který tne do živého v každé době (zjednodušeně sliby chyby). Mám v hledáčku i potemnělého „Kyborga“, který mi sedí jak ve slokách, kde se sice rytmika moc nemění, ale kytary dovádějí a hlavně zpěv je takový jakoby rezignovaný, tak v refrénu, který je taky takový letargický, a v neposlední řadě se povedlo i sólo.
O „Princess“ by se toho dalo napsat hodně, ale nebudu zdržovat, inspirace ACCEPT je jasná nejen z textu, ale i z muziky; text je pravda o tancovačkách za bolševika, ale v refrénu padne název legendární skladby německých heavymetalistů, muzika ryzí hevík, na kterém ARAKAIN začínal o patnáct let dřív, než nahrál „Apage“. Já oblibu téhle hymny chápu, ale na desce oceňuju i jiné stopy. Pro někoho možná překvapivě se mi líbí i „Návrat bohů“, taková spíš nenápadná výpravná píseň, u níž chápu, proč se nehrála na koncertech, ale doma mě baví objevovat různé kytarové i rytmické detaily. Detaily mě oslovují v Knihou džunglí inspirované písni „Šér Chán“, kde mi moc do uší nelezou sloky, ale progresivní party a sóla v prostředku naopak přijdou hodně zajímavá, stejně tak refrén zařazený na samotný závěr.
V „Hey kritik“ Aleš účtuje s hudebními publicisty, ale dělá to hodně neobratně. Nevím, jestli nějací kritici ARAKAINU tehdy leželi v žaludku, ale i kdyby, tak by bylo elegantnější napsat na toto téma nějaký odlehčený vtipný text a nepoužívat takovou uraženou a urážlivou formu. Mnohem povedenější mi přijde popis jednoho fatálního omylu – „Promiňte, slečno“ je o jednom alkoholovým oparem zamlženém milostném vzplanutí, během něhož se ukáže, že není všechno zlato, co se třpytí (respektive není zdánlivá fešanda fešandou, ale je fešákem). A hudební roviny jsou na tom podobně jako textové – „kritická“ skladba je hlavně v refrénu tuctovka s bigbítovým refrénem, „slečnovská“ má švih a refrén s kulometnou kadencí slov působí mnohem lepším dojmem. Když jsem u dojmů, tak dojedu své favority – o „Apage Satanas“ nemůže být sporu, to je prostě hitovka jako z partesu, chvíli pomalá melodická věcička, s refrénem burácející nářez, v mezihře odlehčení… nechybí ani hravé sólíčko, ani několik změn tempa. Skvěle poskládaný song s několika vrcholy, navíc s textem, který je aktuální v každé době, byť dnes už z plakátů KDU-ČSL nehlásá, že je klidnou silou a není na nich tehdejší předseda Josef Lux.
V zapomnění by určitě neměly zapadnout dvě zdánlivě nevýrazné skladby – „Půl století“ a „Trip“. První je balada, nad kterou nejedna skutečná slečna uroní slzičku, druhá reprezentuje lehce experimentální tvář kapely a vlastně i zpěváka, který použil jinou hlasovou polohu, možná i nějaký efekt, a text taky není typická Alešova práce.
Podobně jako u „TTT“ vítám zařazení bonusů, pěti skladeb, které se objevily na výročních „patnáctkách“. V podstatě každá by obstála na „Apage Satanas“, každá by udělala větší parádu než nejslabší položka „Hey kritik“ a každá obsahuje nějaké zvláštnosti, nejvíce asi „Gheto“, které je rytmicky zdánlivě monotónní, ale sálá z něj taková zlá ponurost. Dobré jsou i progem ovlivněné „Dvory chaosu“, které na album původně tlačili Zdeněk a Marek, ale nakonec místo nich došlo na „Princess“, kterou prosadili Aleš s Jirkou; obliba u fanoušků jim asi dala za pravdu.
Obal je obdobný jako u prvního vydání. Stejná titulní malba, která se mi nelíbí, ale s albem ji má každý spojenou (ono je obecně těžké najít v diskografii ARAKAINU povedený titulní cover, nejvíc se mi nakonec asi líbí ten na debutu). Podobně koncipované stránky s texty, v nichž byly opraveny nějaké typografické chybky. Nechybí ani texty k bonusovým songům. Chybí fotka muzikantů se znetvořenými obličeji (žádná škoda). A navíc je zařazena sleeve note od Bohouše Němce, který vlastně napsal hezkou stručnou recenzi a uvedl album do dobových souvislostí.
Pro řadu fanoušků je „Apage Satanas“ tím nejlepším, co kdy ARAKAIN vydali, pro mě jsou o něco výš debut a druhá deska, ale i „Apage“ považuju za výborné dílo. A reedici v digipackovém balení s masivním dvacetistránkovým bookletem a pěti bonusy samozřejmě chválím. Vyšly i gramodesky, s ohledem na délku materiálu dvojalbum, vinyly jsou 180gramové a jde o vůbec první vydání na tomto nosiči.
Reedice – nebodováno.
Seznam skladeb:
- A zvony zvoní
- Mý jméno je plamen
- Karavana slibů
- Kyborg
- Princess
- Špatný dny
- Návrat bohů
- Šér Chán
- Hey kritik
- Půl století
- Trip
- Promiňte, slečno
- Apage Satanas
- Duše
- Ghetto
- Virtua Reality
- Dvory chaosu
- Je to šílený
Čas: 75:42
Sestava:
- Aleš Brichta – zpěv, sbory
- Jiří Urban – kytary, sbory
- Miroslav Mach – kytary
- Zdeněk Kub – baskytara, sbory
- Marek Žežulka – bicí
Host:
- Zdeněk Vlč – klávesy, sbory (1-13)
