ARAKAIN – Apage Satanas

V roce 2021 vyšla reedice „Thrash The Trash“, loni následovala „Schizofrenie“ a letos byl teoreticky na řadě „Black Jack“. Ten ale vyšel u Monitoru, takže na něj asi nemá Supraphon práva, takže další volbou by mělo být „Salto mortale“, u kterého by se to hezky svezlo s třiceti lety od první edice. Volba ale padla na jiné výročí, čtvrtstoletí uteklo od vydání oblíbeného alba „Apage Satanas“, které ve své době sklidilo zasloužený úspěch. 

V recenzích na předešlé reedice jsem uváděl i personálie s alby související, takže dodržím tradici.  Ono těch změn od „Schizofrenie“ není tolik, jen jedna, bubenický post obsadil v roce 1991 Marek Žežulka, tehdy ani ne sedmnáctiletý klučina, který nahradil Štěpána Smetáčka. Postupně nahrál „Black Jack“, „Salto mortale“, „Legendy“ a „S.O.S“, takže v době natáčení „Apage Satanas“ už byl protřelým muzikantem, ostatně o svých kvalitách přesvědčoval od počátku působení v ARAKAINU. 

„Apage Satanas“ vznikalo ve (po) zvláštní době. Aleš Brichta měl za sebou různé sólové aktivity, album „S.O.S“ bylo přijato rozpačitě (právě Brichta o něm vždycky mluvil s despektem), na druhou stranu vyšly povedené výroční komplety „15 Vol. 1“ a „15 Vol. 2“, resp. 15 Vol. 1 & 2“, na kterých se objevilo několik nových skladeb – předzvěstí chystané další desky. Ta vyšla v roce 1998 a okamžitě zabodovala. Najednou se zase ARAKAIN hřál na výsluní, drtivá většina songů z „Apage Satanas“ se dostala do koncertního programu a dodnes jich několik patří do pomyslného kapelního zlatého fondu. 

Co vlastně stálo za úspěchem alba? Určitě lehkost, která je z většiny skladeb na první poslech patrná.  Taky stylová rozkročenost, na albu si našli to své nejen fanoušci thrashové etapy ARAKAINU, ale i pamětníci hard & heavy začátků, k tomu lehký závan progrese. S dobrou formou se potkali nejen skladatelé (Miroslav Mach, Jiří Urban i Zdeněk Kub), ale i textař Aleš Brichta, který v řadě případů trefil hřebík přímo na hlavičku (v  několika si ale jako na každém albu vybral i slabší chvilky).

Úvod alba je nadupaný, jak „A zvony zvoní“, tak „Mý jméno je plamen“ jsou ostřejší kousky, které rozproudí krev v žilách muzikantům i posluchačům. A taky zpěvákovi, který se v první písni ocitá v kůži pohřbívaného a pocity („Dýchám, rány kladiv dozněly, cítím, jak mě spouští dolů, vnímám, hlína – padaj kameny, šílím, a zvony zvoní“) podává Aleš hodně přesvědčivě. On byl tehdy ve výborné formě, sice už nedával ječáky jako zamlada, ale i tak disponoval širokým spektrem výrazů a charisma mu rozhodně nechybělo. 

O tom, který song z alba je největším hitem, se roky diskutuje a fanoušci se neshodnou, zda je to titulní věc, „Princess“ nebo třeba „Promiňte, slečno“. Mně vrtají v hlavě jiné kousky, mezi nimi i „Karavanu slibů“. Sice dojmově pomalejší, ale o to naléhavější písnička, která pozvolna zesiluje a skvěle graduje s nástupem ostře říznutého refrénu; předtím se Aleš pohyboval v jemných polohách a epická muzika k jeho projevu ideálně sedla, stejně tak potom ono přitvrzení – skvěle vystavěná věc, navíc s textem, který tne do živého v každé době (zjednodušeně sliby chyby). Mám v hledáčku i potemnělého „Kyborga“, který mi sedí jak ve slokách, kde se sice rytmika moc nemění, ale kytary dovádějí a hlavně zpěv je takový jakoby rezignovaný, tak v refrénu, který je taky takový letargický, a v neposlední řadě se povedlo i sólo. 

O „Princess“ by se toho dalo napsat hodně, ale nebudu zdržovat, inspirace ACCEPT je jasná nejen z textu, ale i z muziky; text je pravda o tancovačkách za bolševika, ale v refrénu padne název legendární skladby německých heavymetalistů, muzika ryzí hevík, na kterém ARAKAIN začínal o patnáct let dřív, než nahrál „Apage“. Já oblibu téhle hymny chápu, ale na desce oceňuju i jiné stopy. Pro někoho možná překvapivě se mi líbí i „Návrat bohů“, taková spíš nenápadná výpravná píseň, u níž chápu, proč se nehrála na koncertech, ale doma mě baví objevovat různé kytarové i rytmické detaily.  Detaily mě oslovují v Knihou džunglí inspirované písni „Šér Chán“, kde mi moc do uší nelezou sloky, ale progresivní party a sóla v prostředku naopak přijdou hodně zajímavá, stejně tak refrén zařazený na samotný závěr. 

V „Hey kritik“ Aleš účtuje s hudebními publicisty, ale dělá to hodně neobratně. Nevím, jestli nějací kritici ARAKAINU tehdy leželi v žaludku, ale i kdyby, tak by bylo elegantnější napsat na toto téma nějaký odlehčený vtipný text a nepoužívat takovou uraženou a urážlivou formu. Mnohem povedenější mi přijde popis jednoho fatálního omylu – „Promiňte, slečno“ je o jednom alkoholovým oparem zamlženém milostném vzplanutí, během něhož se ukáže, že není všechno zlato, co se třpytí (respektive není zdánlivá fešanda fešandou, ale je fešákem). A hudební roviny jsou na tom podobně jako textové – „kritická“ skladba je hlavně v refrénu tuctovka s bigbítovým refrénem, „slečnovská“ má švih a refrén s kulometnou kadencí slov působí mnohem lepším dojmem. Když jsem u dojmů, tak dojedu své favority – o „Apage Satanas“ nemůže být sporu, to je prostě hitovka jako z partesu, chvíli pomalá melodická věcička, s refrénem burácející nářez, v mezihře odlehčení… nechybí ani hravé sólíčko, ani několik změn tempa. Skvěle poskládaný song s několika vrcholy, navíc s textem, který je aktuální v každé době, byť dnes už z plakátů KDU-ČSL nehlásá, že je klidnou silou a není na nich tehdejší předseda Josef Lux.

V zapomnění by určitě neměly zapadnout dvě zdánlivě nevýrazné skladby – „Půl století“ a „Trip“. První je balada, nad kterou nejedna skutečná slečna uroní slzičku, druhá reprezentuje lehce experimentální tvář kapely a vlastně i zpěváka, který použil jinou hlasovou polohu, možná i nějaký efekt, a text taky není typická Alešova práce.

Podobně jako u „TTT“ vítám zařazení bonusů, pěti skladeb, které se objevily na výročních „patnáctkách“. V podstatě každá by obstála na „Apage Satanas“, každá by udělala větší parádu než nejslabší položka „Hey kritik“ a každá obsahuje nějaké zvláštnosti, nejvíce asi „Gheto“, které je rytmicky zdánlivě monotónní, ale sálá z něj taková zlá ponurost. Dobré jsou i progem ovlivněné „Dvory chaosu“, které na album původně tlačili Zdeněk a Marek, ale nakonec místo nich došlo na „Princess“, kterou prosadili Aleš s Jirkou; obliba u fanoušků jim asi dala za pravdu. 

Obal je obdobný jako u prvního vydání. Stejná titulní malba, která se mi nelíbí, ale s albem ji má každý spojenou (ono je obecně těžké najít v diskografii ARAKAINU povedený titulní cover, nejvíc se mi nakonec asi líbí ten na debutu). Podobně koncipované stránky s texty, v nichž byly opraveny nějaké typografické chybky. Nechybí ani texty k bonusovým songům. Chybí fotka muzikantů se znetvořenými obličeji (žádná škoda). A navíc je zařazena sleeve note od Bohouše Němce, který vlastně napsal hezkou stručnou recenzi a uvedl album do dobových souvislostí. 

Pro řadu fanoušků je „Apage Satanas“ tím nejlepším, co kdy ARAKAIN vydali, pro mě jsou o něco výš debut a druhá deska, ale i „Apage“ považuju za výborné dílo. A reedici v digipackovém balení s masivním dvacetistránkovým bookletem a pěti bonusy samozřejmě chválím. Vyšly i gramodesky, s ohledem na délku materiálu dvojalbum, vinyly jsou 180gramové a jde o vůbec první vydání na tomto nosiči.

Reedice – nebodováno.

Seznam skladeb:

1. A zvony zvoní
2. Mý jméno je plamen
3. Karavana slibů
4. Kyborg
5. Princess
6. Špatný dny
7. Návrat bohů
8. Šér Chán
9. Hey kritik
10. Půl století
11. Trip
12. Promiňte, slečno
13. Apage Satanas
14. Duše
15. Ghetto
16. Virtua Reality
17. Dvory chaosu
18. Je to šílený

Čas: 75:42

Sestava:

• Aleš Brichta – zpěv, sbory
• Jiří Urban – kytary, sbory
• Miroslav Mach – kytary
• Zdeněk Kub – baskytara, sbory
• Marek Žežulka – bicí

Host:

• Zdeněk Vlč – klávesy, sbory (1-13)

https://arakain.eu/

Supraphon