Po loňské reedici alba „Thrash The Trash“ vychází i podobně adorovaná „Schizofrenie“. Album, které poprvé vyšlo v roce 1991 a dodnes jej řada fanoušků ARAKAINU považuje za vůbec nejlepší nahrávku souboru.
Nějaké střípky týkající se historie kapely jsem psal před půl rokem v recenzi na „Thrash The Trash“, tady doplním časovou řadu… Ještě před vydáním „TTT“ se na sklonku roku 1989 v sestavě vyměnili dva hráči, místo Roberta Vondrovice nastoupil tehdy osmnáctiletý Štěpán Smetáček a vrátil se ztracený syn Miroslav Mach, jenž nahradil Daniela Kroba; Krob s Vondrovicem se nechali zlanařit Láďou Křížkem do nově vznikajícího KREYSONU. ARAKAINU ale tyhle odchody nijak neuškodily, spíše naopak, jak Míra, tak Štěpán byli už tehdy instrumentálně na výši, Štěpán měl navíc coby student konzervatoře na vyznění „Schizofrenie“ poměrně výrazný podíl – ač je jako autor uvedený pouze u jedné skladby („Zlá křídla osamění“), zapojoval se při komponování ostatních, jak dokládají slova Mirka Macha: „Štěpán opravdu na bicí uměl, techniku měl vynikající, a najednou jsme i my zjistili, že hrajeme přesněji, když nám za zády sedí takový metronom. Mluvil nám hodně i do muziky, byl jediný, kdo tomu rozuměl, a tak nám rozděloval hlasy v kytarách, až jsme ho museli krotit (jsme rocková kapela, ne symfonický orchestr).“ Další změnou, na které se podepsalo hojné koncertování po roce 1989 (i dvacet vystoupení měsíčně), byl hlas Aleše Brichty. Zmiňuje to i Petr Korál v bookletu a v historii ARAKAINU je to popsáno podrobně – Aleš měl potíže s hlasivkami, které „uzdravil“ cigaretami a alkoholem, ale hlavně se poučil, že je třeba je pokud možno šetřit; nicméně od té doby měl hlas položený níže a na ječáky známé z předchozí etapy bylo nutno rezignovat.
Což myslím není na závadu, vyvíjel se nejen výraz zpěváka, ale i kapely, muzika se stávala promyšlenější, košatější a tím logicky pomalejší, byť o vyměknutí nelze mluvit – s jedinou výjimkou. A odbudu si kousnutí do kyselého jablka hned na začátku – skladba „Řekni a máš mě“ je mnohem lepším příkladem schizofrenie než titulní píseň alba. Text – nejhorší, jaký jsem na albech ARAKAINU slyšel. Hudba – rozpolcená; thrash ořezaný na kost, spíše thrashcore, se s refrénem překlápí do nanicovatého bigbítu, aby se po refrénu objevila nervní pasáž s vokálem připomínajícím nějakého pacienta, tady se Brichta vytáhl a zvukař taky, protože echo působí jako z hororu. Ale ani tahle avantgardní část nezachrání dojem z písně, která neměla na gramodesce být, CD bonusy ji převyšují (viz dále).
Když jsem uvedl věc, kterou bych nejradši neslyšel, rovnou se přesunu k třem top momentům alba.
1. „Kamennej anděl“, zdánlivě ploužák (tomuto dojmu nahrává pomalý úvod), ve skutečnosti sice melodická, ale zároveň skvěle gradovaná kompozice, která se přirozeně překlápí v ostrý nářez se spoustou filigránských kytarových partů, nadupanými bicími a výborným zpěvem i textem.
2. „Gilotina“, rovněž volnější začátek, jenž rychle střídá krasojízda plná, co plná, přeplněná nápady a skvělými momenty, z kterých naskakuje husí kůže, nechybí ani zvukové efekty, zejména svistot ostří padající gilotiny je mrazivým mementem, které skvěle doplňuje další kvalitní text.
3. „Schizofrenie“, podobně ostrý kus, jako jsou první a druhý, tady je to navíc okořeněné Alešovým démonickým zpěvem; okamžiky, kdy si zoufá, že je oběť schizofrenie, působí věrohodně, jako kdyby šlo o bědování skutečného schizofrenika.
Bonus: „Zlá křídla osamění“, skladba, jež se nevešla na vinyl, ale v podstatě předběhla dobu. Kolem jejího zařazení na desku vznikly spory Aleš vs. Jirka & Zdeněk, první ji tam chtěl, druzí dva ne, a zdůvodňovali to tím, že Štěpán z kapely po nahrání alba odchází a oni tam chtějí mít své kousky. Každopádně je tahle složitá progresivní věc předzvěstí toho, kam se ARAKAIN posunul na albu „Black Jack“.
Ale i ostatní písně stojí za pozorný poslech, album je napěchováno spoustou pozoruhodných postupů, i přes volnější tempa má drive, je agresivní i melodické, po hudební stránce s výjimkou jediné skladby perfektní. Inspirace v předchozích vzorech se nezapře ani tady, SLAYER a METALLICA pořád patří k těm, s nimiž lze ARAKAIN tu a tam identifikovat, stejně tak lze vnímat paralelu týkající se zvolnění, což žánroví velikáni v době, kdy vznikaly skladby jako „Teror“, rovněž praktikovali („South of Heaven“, resp. „...and Justice for All“).
Texty Aleše Brichty sekají do živého, kromě top trojky stojí za pozornost „Strážci času“, což není sci-fi, ale byla a je aktuální záležitost, respektive takhle: slova, např: „táhněte už vodsud pryč, špatný stačí vždycky jednou“, „co všechno uteklo nám z minulejch let, už dneska těžko někdo změní, jen z vaší viny se nám uzavřel svět, koukejte zmizet z týhle scény“ byla jasně mířena na adresu komunistů, kteří ale přežili dalších třicet let, než je loňské volby poslaly tam, kam je ARAKAIN posílal v roce 1991; tolik k té aktuálnosti. Jako aktuální se může jevit i „Antikrist“, což je další název, který klame tělem, žádný satanismus, ale klasická revolta mládí, což na jednu stranu chápu, na druhou mi texty tohoto typu taky moc po chuti nejsou, i když je lze používat v každé době.
CD i LP verze vyšly s remasterovaným zvukem, ale znalce původního vydání myslím remastering nikterak nepohorší. Obal je taky logicky v duchu původního, titulní malba je opět dílem Gustava Vávry, který maloval „Thrash The Trash“, ale byť námětové sedí k názvu alba, působivosti obrázku z předchozí desky nedosahuje. Dnes už to asi nikdo neřeší, všichni jsou na dvoubarevnou rozdvojenou hlavu zvyklí, stejně jako na nějaké ty legrační obrázky okolo, ale mně se ani ústřední motiv, barevná kombinace žlutého loga a zeleného názvu alba, natož oživlá mrtvola u ohníčku nebo prdel s netopýřími křídly nelíbily už v době vydání. Dvanáctistránkový booklet CD obsahuje řadu fotek kapely, texty a sleeve note Petra Korála. Gramodeska samozřejmě informačně nezaostává, ale chybí na ní tři skladby, což je dané časovými možnostmi – a asi jako většina fanoušků kapely/alba, bych volil jinak, z vinylu bych vyřadil „Řekni a máš mě“ a instrumentálku „Sedmá pečeť“ (není vůbec špatná, ale kdyby měla dvě minuty, ne pět) a místo nich nasadil „Zlá křídla osamění“ a „Iluzorium“. I přes nějaké to brblání ale jednoznačně skvělý počin, který za „TTT“, co se týká kvality, nezaostává, byť debut mám o něco raději.
Reedice – nebodováno.
Seznam skladeb (CD):
- Strážci času
- Teror
- Řekni a máš mě
- Kamennej anděl
- Antikrist
- Gilotina
- Sedmá pečeť
- Zlá křídla osamění
- Hibernatus
- Iluzorium
- Schizofrenie
Čas: 68:44 (CD), cca 45 min. (LP)
Sestava:
- Aleš Brichta – zpěv
- Jiří Urban – kytary, sbor
- Miroslav Mach – kytary, sbor
- Zdeněk Kub – baskytara, sbor
- Štěpán Smetáček – bicí
