Srdečně zdravím! Když jsme si v roce 2020 s Jirkou Rosou na virtuálních stránkách Fobia zine premiérově povídali o dění v PRASEČÍ FARMĚ, dělo se tak v rámci vycházejícího debutu „Nic dietního!“. Ten obsahoval skladby z první poloviny let osmdesátých, tedy kromě písně „Mrdky z Český Skalice“, která je z roku 1986. Tři roky uběhly jako voda a máme tu nové CD s názvem „Tombola nebude!“. Co se v kapele, krom zeštíhlení kolektivu, událo nového?
Když něco zeštíhlí nebo prořídne, víceméně ubyde problémů, komplikací či potíží, potažmo starostí. V našem případě to znamená, protože všichni nejsme trvalou adresou z Český Skalice, snadnější přesun na místo konání koncertu, vejdeme se do jednoho vozu, a v případě nový tvorby je to jednodušší, rychlejší. I když nutno zmínit, že sejít se ve zkušebně všichni najednou se nám podaří jen párkrát za rok. Kromě mě, kterej jsem spokojeně v důchodu, jsou totiž ostatní z kapely pořád ještě plátci daní, čili vázaný k nějaký živnostenský činnosti, a je třeba brát na to ohledy. A eventuálně pravidelný dojíždění třeba z Prahy nebo z Přelouče do Český Skalice taky není nic zábavnýho, ba ani lacinýho.
Jak v kapele PRASEČÍ FARMA funguje tvůrčí proces? Rozumím tomu dobře, že ty jsi hlavním nositelem nápadů a ostatní tzv. „dolaďovači“, nebo přispíváte všichni rovným dílem?
Jak už jsem zmínil, a zmínil jsem to už v rozhovoru s Vladimírem „Lábusem“ Drápalem (vydavatelství Guerilla Records) pro časopis Voknoviny, nemáme možnost ani čas jamovat ve zkušebně, abychom ze sebe společně něco vykřesali, takže tahle role, role skladatele, zbyla na mě a na kytaristu Jindřicha Kratěnu. Beztak si neumím představit, že by někdo na bicí nebo saxofon stvořil nějakej riff nebo konstrukci, na kterou by se dalo vrstvit nebo kterou by stačilo harmonicky posílit, ozdobit. Z těchto důvodů jsou tedy v PRASEČÍ FARMĚ autoři hudby já a Jindra. Jindra do těch skladeb vnáší především svou technickou vyspělost, na rozdíl ode mě má pořád obě ruce v richtiku, je schopnej zahrát i skladby, který má na svědomí například Tony Iommi, Jimi Hendrix nebo Eddie Van Halen, kdežto já můžu se svým pakloubem po fraktuře navicularis leda už jenom vymýšlet ty riffy nebo motivy či melodie. Ale tohle trvalý omezení levý ruky mi nebrání, abych pro naši kapelu nemohl psát texty. Kolegové z kapely mi v tom nebrání, neházejí mi pod nohy žádný klacky, mám volnej ideovej formální prostor, kapela mi důvěřuje, možná proto, že už se tím zabývám od roku 1984. Kromě prózy a poezie mám takových textů na svědomí více než dvě stovky, a pořád jich přibývá, protože na rozdíl od Vincenta Venery mě neřídí CIA, ale narušovaný hodnoty astrální, můžu klidně prozradit, že mi třeba čtyřikrát během měsíce pošeptá nějaká speciální energie do ucha něco o tom, co se nejspíš brzo stane. Jasně že tomu musím dát ty lidský parametry, prostě to zpracuju tak, aby se v tom aspoň prase vyznalo, a text je na světě. Příkladem budiž třeba text o zavřených hospodách v době covidový pandemie, skladba „Jenom Major“, anebo ta energetická krize, respektive problém kurevsky vysokých cen za elektriku či plyn, o čemž se zmiňuju v textu „Proud jedině od Ampéra“. Takže takový texty já už mám napsaný zhruba o pět šest měsíců dřív, než se to stane obecným faktem. V pozemský klasifikaci se tomu říká naplněný vize. Ale vraťme se ještě k tomu tvůrčímu procesu, k tomu dolaďování skladeb. Motivy, riffy či melodie, který používáme, příliš prostoru například pro basu neposkytujou, basová linka je poměrně jednoduchá, buďto ctí nebo zdůrazňuje atmosféru, kterou z tý či který skladby hodláme vymámit, to samý platí pro dechový party, pro saxofony, daleko více prostoru mají bubny, se kterýma se Jirka „Panter“ dokáže mazlit, ale i náramně vyhecovat! A patří se podotknout, že v našich nových skladbách záměrně nepoužíváme obvyklých ploch pro sólovou kytaru, nikoli z důvodu, že by Jindra tenhle prostor skvěle nevyužil, zcela nepochybně by předvedl svou technickou vyspělost či úroveň, ale během praxe to naše analytický oko vysledovalo, že naši posluchačskou základnu o hodně víc zajímá takzvaná tlaková vlna. Zajímá je energie, kterou jsme schopni jim nabídnout, a pokud tam nějaká je, tak nám ji rádi vrací. A neřekl bych, že je to z naší strany kalkul, tvoříme a hrajeme pro radost, umění si můžeme dělat pro sebe doma, nebo ve zkušebně.
Aktuální „Tombola nebude!“ obsahuje celkem dvanáct písní. Dá se odsouhlasit, že je kompletní tucet materiálem zcela čerstvým, nebo se zde objevuje nějaký oprášený kousek z minulosti?
Všech dvanáct skladeb je skutečně nových, do repertoáru či do playlistu pro naše koncerty jsme je zařazovali postupně tak, jak vznikaly, s ohledem na časovou osu tý nejstarší skladbě není více než dva a půl let. Koneckonců skladbu „Poslední stránka bude chybět“ jsme na koncertě nikdy nehráli, protože jsme její finální podobu domazlili až při nahrávání ve studiu v březnu tohoto roku.
K nahrání nového CD jste znovu zamířili do studia Pulton. Čím si toto studio získalo vaše sympatie a jak vám šlo nahrávání od ruky?
Je to prostý, i na tuhle otázku už jsem párkrát odpověděl. Michal Martinec z Velkýho Poříčí, kde se jeho studio nachází, je náš kamarád, kterej dobře ví, co od těch skladeb chceme, jakou to má mít atmosféru, prostě se k našemu materiálu chová jako by to byl prostředek, kterej ke svýmu vyjádření třeba jednou bude potřebovat i on. Michal je totiž i dobrej muzikant. A možná není zbytečný dodat něco o soundu naší kapely: tohle bylo evidentní už při prvním setkání, protože nejen mně bylo jasný, že Jindra (Jindřich Kratěna), Pepa (Josef Brát), Panter (Jiří Rosa) a Miruna (Miroslav Wagner) v dobách prvních masturbací (tehdy všichni z Český Skalice) vyrostli na kapelách světovýho kurzu, že jejich první domácí nahrávky byly BLACK SABBATH, LED ZEPPELIN, BUDGIE apod. Kolem Skalice neprobíhaly žádný burzy vinylů, ani se tam nevyskytoval někdo, kdo by tyhle teenagery zasvěcoval do specifický produkce českýho undergroundu, potažmo alternativní scény, no a jak známo, co tě v mládí nejvíc osloví, myslím hudebně, toho se těžko zbavíš, a já přiznávám, že mě ty SABBATI taky zkurvili mládí, ovšem na rozdíl od kolegů mě navíc díky prostředí, ve kterým jsem prožíval tu ukradenou pubertu ovlivnila i hipísácká či psychedelická éra amerických kapel. Česká alternativní či undergroundová scéna mě tehdy sice jenom líznula, ale zakrátko už jsem se v tom máchal a moc rád. Proto v těch našich skladbách je cítit nejen ta SABATHOVSKÁ atmosféra, ty funebrální postupy, ale je tam poznat i vliv hudebních postupů třeba Mejly Hlavsy. Se saxofonama si hlavu nelámeme, žádnýho Petera Hammilla tam necpeme, ani Mikoláše Chadimu, většinou podepřeme ten hlavní motiv, unisono, a protože hodně dbáme na zpěvovej projev, na zdůraznění textu, nezbývá dost páry na to, aby při živým hraní mohly naše parníky, čili saxofony, troubit víc.
Nahrávka mne baví nejen po stránce hudební, ale klidně přiznám, že těžko dostávám z makovice i zpívaná slova. U dvou textů bych se rád pozastavil. U prvního „Devatenáct lahví vodky“ kvůli vizionářství autora, kdy klip sice vyplul na povrch až v květnu 2022, ale samotný zrod písně je datován do roku předešlého. Jsi natolik ponořený v mezinárodních vztazích, že jsi válečné choutky ruského bastarda předvídal, nebo je to víceméně náhoda?
K textům a jejich obsahu jsem se už zhruba vyjádřil někde v předchozí otázce, možná mělce, ačkoli tahle disciplína si žádá hlubší záběr. Tolik prostoru ovšem tenhle rozhovor nenabízí. Krátce tedy k obsahu textu „Devatenáct lahví vodky“: Jistě, i tenhle text vzniknul dřív, než Putin vydal rozkaz napadnout Ukrajinu, stačilo si všímat situace na Donbasu nebo Krymu. Stačilo se narodit dřív, než Brežněvův Kreml poslal svoji bolševickou armádu obsadit v srpnu 1968 tehdejší Československou socialistickou republiku. Stačilo vnímat podstatu ruský nátury, ruskýho mindráku, stačilo si uvědomit, že už Zlatá horda, Mongolové, mají tu ruskou náturu na svědomí. Však Ivan Hrozný, ani Godunov, ba ani Vasil Blažený se nechovali jinak než Putin! Výjimkou nebyla ani Kateřina II. Veliká – dobývání, kolonizování, mučení, týrání, prostě teror ve všech pádech! Historie se v Rusku neopakuje, ale navazuje! A politici ve zbytku světa, respektive politici největších mocností, to jaksi přehlíželi.
A dotazování k lyrice podruhé, kdopak je to ten Varlatán?
Varlatán by mohl být mystickou figurou, skrývající v sobě letoru nebo charakteristiku starých struktur, má v sobě kus povahy komunistických dinosaurů, ze který se nestačil dosud svlíknout, Varlatán je ten, kterej za viníka danýho stavu neviní lidskou náturu, třeba nenažranost, chamtivost či mocichtivost, ale vleklej pres Kremlu s Bílým domem, v jejichž čelistech se naučil žít, ale v současnosti je mu to hovno platný, a tak se vzteká a řádí.
Vrátím se na moment k výše zmíněnému klipu. Jaké se k vám nesou reakce? Ještě si na vás žádný příznivec ruského bastarda v temném průjezdu nepočíhal? (úsměv)
Na Moravě, na jihu i severu, když jsme tam vloni hráli, jsme při skladbě „Devatenáct lahví vodky“, kterou je třeba chápat nejen jako kritickej komentář anebo jako memento, žádnou radost či sympatii nezaznamenali, takřka nulovej ohlas měla i kritická zmínka o Babišovi, respektive o jeho politický straně ANO ve skladbě „Takové jsou časy“. A řešit tady příznivce psychopata Putina, který nečekaně a žalostně existujou i v řadách společenství, kterýmu říkáme underground, tak to je ztráta času.
Neúprosný tok času má za následek, že „androšů“ pamatujících bolševickou pakárnu pomalu, ale jistě ubývá, vidíš nějakou nadějnou smečku v mladé krvi?
Já se v tom společenství androšů pohybuju bezmála už čtyřicet let, takže si vážím lidí, který v těch nesvobodných letech nebyli pasivní a předposraný, který se před zvůlí totalitní moci neposrali strachy a ukázali nám cestu jak si nenechat mrzačit svou vnitřní svobodu, jak nemít s tou bolševickou šaškárnou nic společnýho a jak si v tý bezvýchodný nicotě a šedi udělat svůj život pestrej a zábavnej. Mám velkej respekt k aktivistům českýho undergroundu a disentu, o kterej žádnej establishment nestojí, tedy ani ten současnej ne, tihle lidi mají jasnej a pevnej postoj i v současný konzumní společnosti, tihle lidi neustále ukazují, kde je ten prostor, kde se člověk může cítit svobodně, bez tlaku a mediálních masáží konzumu a vychcaných politiků a lobistů, nebo tendenčních vlivů víceméně duchaprázdný muziky, ano, bohužel, těchto aktivistů ani příznivců nepřibývá, tu a tam se objeví mladší parta muzikantů, která nechce mít nic společnýho s manévrama oficiální scény, tím myslím scénu populární hudby, na některých našich akcích, koncertech či festivalech se občas vyskytne parta mladých nadšenců či nespokojenců s daným stavem hudebního či politickýho obrazu, ale dnešní mladí víceméně inklinují k levici, a bohužel i ke komunistům, říkám jim neomarxisti, který nevědí nic o komunistický minulosti u nás, o bolševismu v Rusku nebo Sovětským svazu. To platí i o generaci těch mladších, který se motají kolem techna a reggae, který svým akcím taky říkají underground. Situace není příznivá, o subkulturu, která se zrodila už v zárodcích Husákovy normalizace, o dění na okraji společnosti, o kulturu na periférii zájem neroste. A přitom tahle kultura je tolik svébytná, svobodná a stále kontinuální.
Konkrétní jméno kapely vzniklé po revoluci, která se zhlédla v odkazu vašem či například PLASTIC POEPLE OF THE UNIVERSE a jež by mohla udržovat pomyslný plamínek v dalších letech tě nenapadá?
Na hudebních kláních, kterých jsme přítomni, se většinou účastní kapely, který fungovaly už před Llistopadem 89. Tyhle kapely vedou ostřílení bardi, jejich produkce buďto navazuje na hudební styl PLASTIKŮ nebo tvorby UMĚLÝ HMOTY či DG 307, eventuálně na BÍLÉ SVĚTLO. Někdy ty kapely pokračují jakožto jejich epigoni, sice se o žádný plagiátorství nejedná, ale tu a tam je to snaha o originál za každou cenu, mně to připomíná dobu, kdy byla obdivována tvorba Chrise Cutlera a jeho anglických avantgardních projektů ART BEARS či HENRI COW, přidanou hodnotou je přítomnost hudebního ducha českýho undergroundu, to je čistě specifickej fenomén. Většina tvorby staví i na osvědčených základech z časů zlatýho období českýho bigbítu, a přítomný publikum to kvituje s povděkem, protože ještě pořád žijou pamětníci těch legendárních ilegálních koncertů, který proběhly v 70. letech např. v Bojanovicích, Postupicích, Klukovicích, …, kde se výše zmíněný dnes již legendární kapely představily v širším světle. Zkrátka kapely, který v současnosti fungují v tom undergroundu, víceméně kontinuálně navazují, pro mě je nejvýraznější kapelou parta kolem RNDr. Jiřího Křesiny s názvem KABARET DOKTORA CALIGARIHO. Tahle kapela pochází někde od Šumperka a funguje od roku 2010 a upozornila na sebe už svým prvním CD s názvem „Vzkříšení“ (Guerilla Records 2014). Však si ji tehdy právě PLASTICI vybrali jakožto tandem pro turné po Polsku. CALIGARI už mají na svým kontu čtyři CD, hudba je to chytrá, funkční, inspirativní a žádnou pihou na kráse není ani fakt, že zřídka lze na některých motivech cítit vliv amerických psychedelických kapel ze 70. let. A je možný, že o tom kluci z CALIGARI ani nevědí. V tý době sotva byli na světě a nahrávky těch kapel nejsou zase tak profláknutý. Ačkoli z jejich posledního CD s názvem „Mupy Mup“ (z azbuky Míru mír) už je vliv např. amerických THE RESIDENTS cítit hned na první poslech.
Co PRASEČÍ FARMA a budoucnost? Jste kapelou plánující na dlouhé měsíce dopředu, nebo necháváte věcem volný průběh a rozhodují momentální nálady?
O aktivitě kapely rozhodujou dva faktory: jedním je pracovní vytíženost našeho bubeníka Jirky „Pantera“ Rosy, kterej provozuje kiosek v Ratibořicích, a to je úvazek na celou sezónu čili od května do září, v tomhle čase se naše aktivity týkají pouze koncertů na nejvíc oblíbených a vyhlášených místech, ovšem i tohle je třeba konzultovat, protože v prostorách souvisejících s kioskem Panter pořádá i trochu kultury pro veřejnost, a není to kultura týkající se pouze jídla a pití. Jeho velkou vášní je muzika a několik koncertů veselých partiček patří ke každoročnímu letnímu koloritu chodu kiosku. Zmínil bych například v loňským roce velice povedenej koncert Jana Sahary Hedla a Blanky Šrůmové s jejich NĚŽNOU NOCÍ, nebo připravovanej koncert na letošní léto Josefa Lábuse a TRUTNOFORTE. Nechybí ale ani tradiční africké večírky s přednáškami zajímavých cestovatelů a osobností, patří se zmínit např. Marii Imbrovou, Lenku Vágnerovou, Václava Šilhu, Olgu Šilhovou, Petra Voldána atd. A tím druhým faktorem, kterej rozhoduje o aktivitě PRASEČÍ FARMY, je přirozeně zájem organizátorů. Jak už je obecně známo, oblíbených kapel je pořád víc než klubů, festivalů či akcí pořádaných pro veřejnost, tudíž vůbec nezáleží na momentální kondici kapely, ale na dramaturgický představě organizátora či pořadatele. Lví podíl na tom mají pochopitelně i sympatie publika z předchozích koncertů, což ovšem ovlivnit můžeme, ale plánovat podle toho nelze.
Dá se říct, že CD „Tombola nebude!“ je ještě vlahé, přesto se zeptám – představy o jeho následovníku už jsou?
Podle praxe a způsobu života každýho z členů kapely, kterej není v moci jednotlivce změnit, věřím, že další CD by mohlo světlo světa spatřit někdy v roce 2025, tedy zhruba za dva roky, protože studnice nápadů, invencí, textů i vůle je dosud nevyčerpaná. V tuto chvíli máme rozpracovaný dvě nový skladby, a doufám, že přes zimní období jich spácháme nejmíň dalších pět.
Velký dík za tvůj čas a prima odpovědi. Ať se vás drží zdraví a chuť do muziky!
