Nejbližší koncerty
  • 28. 03. 2024Hrají: NAŠROT legendární hardcore ( Havlíčkův Brod ), NON...
  • 29. 03. 2024NAURRAKAR Nuclear Misanthropic Black Metal https://www....
  • 03. 04. 2024Gurs - post punk z Baskicka ve šlépějích kapel jako Chain...
  • 04. 04. 2024Conflict (uk), Ginnungagap (cz)
  • 05. 04. 2024Conflict (uk), Eye for an Eye (pl), Lucifer Efekt (cz)
  • 05. 04. 2024Black thrash metalová formace Unpure ze Švédska a black m...
  • 05. 04. 2024Hrají: N.V.Ú. punk ( Východní Čechy ), STREET MACHINE har...
  • 06. 04. 2024Conflict (uk), Eye for an Eye (pl)
FORGOTTEN SILENCE - Vemork Konstrukt

Rozhovor s bubeníkem Jiřím „Panterem“ Rosou o undergroundu osmdesátých let, návratu na scénu, debutovém albu, Africe i synovi bubnujícím v TORTHARRY.

Jiří „Panter“ Rosa. Při vyslovení těchto tří slov napadne nejspíš drtivou většinu z vás osoba sympatického bubeníka hronovských TORTHARRY. Samá voda, přátele. Tentokrát půjde o člověka, který sice též okupuje bubenickou sesli, ale v docela jiném žánru – a je navíc otcem TORTHARRÁCKÉHO tlučmistra. V následných řádcích se přesvědčíte, že jde o muzikanta se zajímavou minulostí a bohatým, aktivním přístupem k životu.

Ahoj Jirko, začněme náš rozhovor kapelou ve které bubnuješ, PRASEČÍ FARMOU. Rád bych tě poprosil o přiblížení její historie…

Ahoj Lukáši, k upřesnění a zodpovězení Tvé otázky se musím vrátit do opravdového pravěku své hudební dráhy. V roce 1982, po návratu ze základní dvouleté a zbytečné vojenské služby, jsem se velice rád zařadil do řad svých kamarádů spoluhráčů z různých českoskalických kapel. Držitelé modrých knížek a starší muzikanti uplynulé dva roky opravdu nezaháleli a v našem poklidném městečku (České Skalici) sílil odpor proti komunistické šikaně. Na jaře 1983 jsem ve svatostánku – hospodě Santos – dostal nabídku od Jardy „Bohma“ Janečka (mimo jiné o pět let staršího a velice zdatného muzikanta, textaře, básníka atd.) na zkoušku mých bubenických kvalit. Věděl jsem, že Bohm má sestavu kapely danou, a že bubenický post má už obsazený. V osudný den jsem se dostavil do zkušebny jen já a Bohm. Vedle postavených Ludviků jsem si rozbalil své Amátky a po dvouhodinovém jamování se Ludviky stěhovaly a já se stal bubeníkem zatím bezejmenné kapely ve složení – Jaroslav „Bohm“ Janeček (bg), Josef „Jóna“ Vilhelm (voc, sax), Ladislav Cerman (g), Jiří „Panter“ Rosa (d), o zvuk a management se nám staral Richard „Kempes“ Kudrnáč. Po půl roce jsme začali používat název TBC SKOTU okopírovaný z cedule na kravíně, u kterého jsme močili při cestě na jedno z prvních vystoupení. (úsměv)

Minulý rok vám vyšlo CD „Nic dietního!“ a je určitě zajímavostí, že rok založení kapely a její debutový nosič dělí časová propast třiceti šesti let. Proč to trvalo tak dlouho? Chápu situaci do roku 1989, ale potom?

Ona vlastně PRASEČÍ FARMA žila poměrně jepičím životem v porovnání s kapelami, ve kterých jsem bubnoval a bubnuji a vlastně jediná nahrávka vznikla v Hejnicích u Liberce v roce 1983. Do Hejnic nás pozvala cikánská komunita místních androšů v čele s kamarádem Bačou (výhoda vesnice – tam se opravdu StB bála strčit nos. (úsměv) Pamatuji si, že se nahrávalo na hroznej kotoučák během bujarého mejdanu, na kterém křepčila skupinka východních Němců nabádající nás k ilegálnímu odchodu z republiky, směr západ (úsměv). Skoro každý den jsme pracovali společně na muzice k textům Jardy Janečka. To už s dalším členem a velice zdatným mladým kytaristou Jindrou Kratěnou, který vnesl do původního Bohmova undergroundu i trochu SABBATHOVSKÝCH kulišáren a sól. (úsměv) V roce 1985 jsem z rodinných důvodů (žena, děti) ukončil působení v PRASEČÍ FARMĚ. Měl jsem v té době velice kladný vztah k alkoholu a nebýt odchodu, odklepávám Jimimu Hendrixovi – „Purple Haze“ tam někde nahoře. (úsměv) Vlastně si uvědomuju, že mně moje žena Hanka zachránila život. Za pár dní po mém odchodu dochází k velkým změnám ve složení. Prakticky zůstal jen zakladatel Jarda „Bohm“ Janeček a zvukař Kempes, kteří s obnovenou sestavou hráli ještě pár měsíců do roku 1986. Po odchodu jsem považoval své působení v PRASEČÍ FARMĚ za doživotně uzavřené.

Kdo v současné době PRASEČÍ FARMU tvoří a co mi můžeš o svých spoluhráčích prozradit?

Je to trochu složitější, ale pokusím se o stručné vysvětlení. V roce 2017 byl vyzván náš tehdejší zvukař a manažer Kempes k obnovení PRASEČÍ FARMY a měl sehnat muzikanty na jediný vzpomínkový koncert v pardubické Ponorce. No a Kempes oslovil vlastně tu poslední partu, která se v kapele angažovala a na nás zakládající členy a tvůrce písní trochu zapomněl. (úsměv) Paradoxně se této akce nezúčastnil ani otec PRASEČÍ FARMY Jarda „Bohm“ Janeček, který s muzikou definitivně skončil. No a ta parta v roce 2018 obrazila pár undergroundových festivalů a ještě v tomto roce se hlavně lidsky nepohodla. Nechci se v tom pitvat a necítím žádnou zášť, ale velkou radost mi udělalo, že to zdravé jádro muzikantů, princ Miroslav Wágner (voc, sax), Miloš „Mildes“ Rudolf (sax), Václav „Bahňous“ Blábolil (g), Jiří „George“ Rejthar (per, voc), Richard „Kempes“ Kudrnáč (voc) oslovilo mě a Jindru Kratěnu na obnovení původní FARMY a natočení vzpomínkového CD. To je i trochu odpověď na Tvou předešlou otázku. Za basu se statečně postavil náš celoživotní spoluhráč z ostatních kapel (THE ŇADRAS a EXPERIMENT) Pepa Brát. Předností dnešní sestavy PRASEČÍ FARMY je, že se respektujeme jako muzikanti a máme se rádi jako lidi.

Vydejme se na průzkum „Nic dietního!“. Je pravdou, že všechny skladby na něm nahrané pocházejí z let 1983-1986?

Všechny skladby a ještě pár nezařaditelných jsme složili v tehdejší rybářské klubovně, v současné Restauraci Tropical, až na „Mrdky z Český Skalice“, které složila ta druhá parta po našem odchodu.

Ve kterém studiu jste debut nahrávali a jak dlouho? Kdo se postaral o vydání CD?

Jasná volba bylo studio Pulton ve Velkém Poříčí u Hronova u Michala „Pípy“ Martince. Známe se už mnoho let a Pípa je super muzikant (basák) a hlavně skvělej člověk. Ukočírovat osm týpků našeho ražení není někdy žádná legrace, ale on to dokázal. Nahrávali jsme stejně, jako by to probíhalo v roce 1983 – kytary, basa, bicí, zpěv jedním vrzem a druhý den vokály, první ságo, ruchy, šumy, hlaholy, perkuse a třetí den druhé ságo, intra a znělky. No a potom pár dní to trochu počechrat a je to. (úsměv) Velké díky patří naší vydavatelské firmě Guerilla Records – Vladimíru Lábusovi, a ilustrátorce hlavní strany bookletu Andree Sokolové za vtipné ztvárnění prasat. (úsměv)

Jak je na tom PRASEČÍ FARMA s živými vystoupeními? Pomineme-li současný blázinec kolem viru, má fanoušek dostatek příležitostí spatřit vás na vlastní oči?

První koncert jsme odehráli právě u Lumíra Sokola v pardubické Ponorce ještě v roce 2018 a pak se to rozjelo. Velké a dosti prestižní undergroundové festivaly nám zaplnili kalendář celého roku 2019 a mezi tím několik narozeninových večírků spřízněných mániček. Zase jsme potkávali stejné fanoušky jako téměř před čtyřiceti lety, jen jsem jich už poměrně hodně nepoznal (pleše) a oni mě taky ne (pleš – úsměv). V letošním roce jsme měli domluvených pár akcí, ale kvůli chřipce z Číny jsme zatím odehráli dvě akce v únoru. Jednu na domácí půdě v Hospodě u Konve u Slávy Doubka v České Skalici a druhou v Žatci pro cca 500 mániček. (úsměv) 23. 5. 2020 pak v Praze na charitativní akci Zachraň hospodu v Kiosku u Přívozu v Lahovičkách. Léto bude snad už v pohodě a splníme závazky nasmlouvaných koncertů. V neposlední řadě pracujeme od jara na nových písních a snad ještě něco natočíme. (úsměv)

Na řadu přichází série mých oblíbených a často kladených otázek. První z nich zní takto: Pokus se zalovit v paměti a vzpomenout si na nejlepší a nejhorší zážitek s spojený s kapelou?

Zážitků bylo opravdu hodně, ty z devadesátek mám díky velkému množství alkoholu a lehkých drog v mírném oparu. (úsměv) Začnu tím z hluboké minulosti a méně veselým. Pamatuju z té doby zásadní vystoupení PRASEČÍ FARMY ve Zbečníku u Hronova (1984), kde mělo zahrát asi pět kapel. Akci pořádal Kempes a my jako domácí kapela jsme začínali. Po pár tónech prvního songu do sálu vtrhlo komando StB a SNB psovodů se svými „čtyřnohými miláčky“. Ještě, než začalo rozhánění, mlácení, kousání a zatýkání, někdo brnknul motiv písně „Chlupatý kaktus“ a celá kapela jsme část policajtům zahráli a zazpívali. To bylo tak trochu přilití oleje do ohně. Druhý den vysílal Hlas Ameriky, že ve Zbečníku estébáci brutálně potlačili vystoupení českých muzikantů z PRASEČÍ FARMY a jejich posluchačů. Následujících pár měsíců jsme neměli o výslechy na náchodské vyšetřovně StB opravdu nouzi. Traduje se, že vystrašený hospodský Draboň před policajty zalezl strachy do hromady uhlí. (smích)
O ty humorné se v posledních měsících stará náš basák Pepa Brát. Jeho pečlivost je pověstná a organizační schopnosti dokonalé. Před každým odjezdem na hraní nás nabádá k důkladné kontrole nakládaného aparátu („Jirko máš koberec pod bubny, znáš to, klouzavý pódia jsou svině.“) atd. Nejinak to bylo při loňském odjezdu do Kameničné na festival Orlický Woodstock. Na místě máme asi čtyři hodiny času, chceme si poslechnout i ostatní kapely, pokecat s kamarády a ti pijící si dát něco na povzbuzení před koncertem. Těsně před hraním jsem si šel stavět bubny a po pár minutách vidím našeho mistra hlubokých tónů, jak nervózně pobíhá okolo našich dvou dodávek a rozhazuje rukama. „Nakládal jste někdo mou kytaru“?, sondoval Pepa. Zatímco basa odpočívala ve zkušebně, nesl jsem si svůj starej koberec na to kluzký sviňský pódium. (úsměv) Tímto děkuji kapele ZPUTNIK za zapůjčení hudebního nástroje pro našeho basáka. Mám ještě jednu veselou příhodu z tohoto festivalu. Před první písní pouštíme intro – hlasité chrochtání prasat – do kterého nám v Kameničné zavál odér prasat z nedalekého vepřína. Několik mániček nám po koncertě gratulovalo k naprosté dokonalosti celé produkce. (smích)

Název skupiny je z části inspirován knihou spisovatele George Orwella. Máš rád knihy tohoto génia? A jak jsi na tom s četbou obecně, případní oblíbenci?

Jé a já jsem si myslel Lukáši, že název PRASEČÍ FARMA je odvozen od našeho tehdejšího způsobu života. (smích) Nejsem čtenářský barbar, ale Orwela jsem ještě nestihl. (úsměv) Od svých osmi let mám na repertoáru velké množství knih hlavně cestopisných a o přírodě (Hanzelka Zikmund, Josef Vágner, Georg Adamson, Jane Goodall, Ernest Hemingway) a spousty a spousty dalších. Posledních asi deset let knihy nečtu, ale píšu. (úsměv) Nechci si kazit svůj styl kopírováním jiných autorů. V současné době mám rozepsané dvě knihy najednou, takže píšu hudebně – stereo. (smích)

Vzpomeneš si na moment, který rozhodl o tom, že budeš bubeník? Kdo byl tvým největším vzorem?

Jednoznačným podmětem byla v mých sedmi letech deska kapely DAVE CLARK FIVE, kterou vlastnil můj o devět let starší brácha a já mu jí bušením do gramorádia poškrábal až k smrti. V roce 1975 jsme ještě na základce založili první rockovou kapelu s příznačným názvem THE ŇADRAS. Ten byl odvozen od jednoho z nejaktuálnějších témat našeho věku s anglickou koncovkou množného čísla. (smích) Táta mi koupil v patnácti moje první perleťové Amatky za patnáct stovek a od té doby jsem ten vzadu – bubeník. (úsměv) Kapela THE ŇADRAS hrála s menšími i delšími přestávkami do roku 2010 a do současnosti nebyla její činnost oficiálně ukončena. Můj bubenický vzor? Všichni, kteří hráli a hrají srdcem a jestli se ptáš na konkrétní jméno, tak jednoznačně John „Bonzo“ Bonham!!!

Najdeš i v kapelách, hrajících v současnosti, své oblíbené, třeba TORTHARRY? (úsměv)

To myslíš vážně a nedáš to číst klukům? (smích) K TORTHARRY jsem si chvilku hledal cestu, ale když jsi první posluchač a kritik nových desek (hlavně Jirkových bubnů) a navštívíš bezpočet koncertů, utvoříš si kladný vztah k žánru, který je od toho tvého vzdálený několik tisíc světelných let. (úsměv) Jsem na kluky hrdý a obdivuji je, kam tu deathmetalovou káru dotlačili a tlačí! Jirkova druhá parta FINAL FLAG se Skořim a Erickem je pro mě trochu srozumitelnější. Nejsem nijak žánrově vyhraněný, a když mě muzika osloví, zařadím jí okamžitě na svůj mozkový (dnes již málo kapacitní) hard disk. (úsměv) Stejně všechno vymysleli BLACK SABBATH, miluju ZEPPELINY, rád si zahraju BUDGIE. Z toho našeho českého rybníčku je toho spousta, pár let jsem se profesionálně staral o několik kapel a hudebních souborů. Nejvíce zkušeností jsem posbíral na cestách s LAUROU A JEJÍMI TYGRY a rád vzpomínám na úžasnou spolupráci s Karlem Šůchou. Tam jsem si uvědomil, jak je těžké nespadnout do komerčních sraček a držet si svůj styl.

Opusťme pole hudební a nahlédněme pod pokličku tvé další aktivitě, kterou je Nasajem s Masajem. Přibliž prosím neznalému, o co se jedná a kdy se zrodila tvá láska k africkému kontinentu?

Tvoje otázka navazuje na předchozí o mé četbě knih. Až po změně režimu jsem si mohl splnit svůj dětský sen a vyrazit do Afriky za přírodou a zvířaty. Všechno, co jsem hledal, tam bylo, ale i něco navíc. Krom toho i mnoho úžasných lidí, kterým jsme se pokusili s kamarádem Vaškem Duškem trochu pomoci. Tak se v roce 2010 rodí festival Nasajem s Masejam, jehož výtěžek z prodeje vstupenek a alkoholu pomohl k postavení a provozu školy v tanzanském Mto Wa Mbu. Škola je pro nejmenší děti, které se v ní učí úřední jazyk Tanzanie swahili (děti jsou většinou Masajové a ti mají vlastní nářečí Má) Po absolvování naší přípravky můžou nastoupit bez problémů do státních škol. V letošním roce proběhne již jedenáctý ročník a je to vždy pořádnej mejdan. Velké díky patří všem vystupujícím muzikantům s velkým srdcem, kteří hrají bez nároku na honorář, a zvukařům od TORTHARRY za super ozvučení.

Zažil si při svých návštěvách Afriky dobrodružství, kdy šlo opravdu o život?

Jak s oblibou říkám, v Africe prožiješ za jediný den to, co u nás za rok. (úsměv) Asi před sedmi lety jsem se potřeboval v Tanzanii zdržet tři měsíce, tak jsem si pronajal menší dům u hranice NP Manyara. Trochu jsem nedomyslel, že sousedí s rýžovým polem, které bylo zaplavené vodou. Kde je voda, tam se daří hadům a ostatním potvorám. Jednou v noci jsem si u stolu jen v trenkách psal nějaké poznámky ke knize a koutkem oka jsem mrknul pod sebe. Asi půl metru od mé nohy panáčkovala metrová mamba černá a docela o mě jevila zájem. (úsměv) Kdo tohoto hada zná, ví, jak je „crazy“, nekousne jednou jako ostatní, ale pokouše tě jako pes. Vzhledem k jeho velice prudkému jedu a jediné nemocnici vzdálené 130 kilometrů jsem se dal opatrně na ústup. Celý incident nekončí pro hada happy endem, po nalezení tyče smetáku jsem se zachoval jak domorodci. Ti tvrdí „mrtvej had , dobrej had“. (úsměv)

Dalším z míst, kde tě případný zájemce o setkání může nalézt, je kiosek v Ratibořicích. Je práce mezi spoustou lidí a na takovémto místě splněným snem?

To jsi odhadl Lukáši přesně, je to můj splněný sen a sezonní hospoda zapadá přesně do mého vysněného způsobu života. Od jara do podzimu jsem v krásném prostředí Babiččina údolí, kde se můžu věnovat nejen své práci, při které poznávám mnoho zajímavých lidí, ale i dalším aktivitám – koloběžka, Borka (německý ovčák). No a v zimě, když mě manželka a závazky k PRASATŮM pustí, odpočinu si od lidí tím, že vypadnu do Afriky. (úsměv)

Celkem nedávno jsi se zásluhou Jirky mladšího stal dědečkem. Už jste se synátorem probírali zachování bubenické tradice? (úsměv)

Tak o tom jsme nezapochybovali ani vteřinu a dětské bubny pro malou Marušku jsou přichystané doma na skříni. (úsměv) Teď vážně, máme s Jirkou vztah spíš jako kamarádi, oslovuje mě Georgi, dá na můj názor a já na jeho. Těším se a pevně věřím, že vychová svou dceru stejně dobře, jako já jeho. A jestli bude bubenice? Bude to fajn, a dokud udržím paličky, moč a stolici, rád si s Jirkou a Maruškou někdy zabubnuju na jednom pódiu. (smích)

RECENZE

Facebook
Bandzone 


Zveřejněno: 28. 06. 2020
Přečteno:
2006 x
Autor: Horaguru | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář