Johan:
Festivalovou sezónu na jihozápadě Čech odstartovala zbrusu nová akce – Near Death Experience Fest. Kulisami přehlídky se staly zdi Hradu Buzice; i když označit nevelkou stavbu jako hrad je trochu odvážné… Ale specialista na hrady Tomáš Durdík ji tak definoval, takže co je psáno, to je dáno. Laickým pohledem jde spíše o tvrz nebo větší statek, ale nad stavbou se tyčí věž a patrné jsou i pozůstatky vodního příkopu, takže cosi společného s opevněným sídlem nalézt lze.
V Buzicích jsem nikdy nebyl, natož na hradním nádvoří(čku). Ale okamžitě po příjezdu se mi lokalita zalíbila a pro konání metalového festivalu mi přišla naprosto dokonalá. V podhradí dva velké stany s pivními sety, výčep a stánek s jídlem, na nádvoří tak akorát rozměrné pódium, další místa k sezení pod slunečníky (které se později proměnily v deštníky) a k pódiu se svažující zatravněná plocha.
Na tu jsme nakráčeli krátce po 14. hodině, kdy už na pódiu řádil VRAAH, což je nová podoba dřívějšího ŠTAMGASTU. Kapela kromě změny názvu a hudebního výrazu prošla i změnami personálními, k stabilním členům Belzymu a Hlenovi se přidal kytarista F.C., leč jeho angažmá trvalo krátce, takže se vrátil George, u mikrofonu pak Kyldu vystřídal Milan (alias Micula Parva, dříve většina českobudějovických kapel – INGROWING, YTIVARG, ISACAARUM, DARK ANGELS, PLASTIC GRAVE…, většinou zpěv, ale i kytara, bicí a baskytara). Proti ŠTAMGAST éře určitě pokrok, kapele to šlapalo a na rozjezd byl deathrash v jejím podání ideální, vytknout se snad dala jen statičnost všech členů.
Druzí LIBIDO CHALLENGE na to vletěli s o poznání větším elánem, což je dané i jejich věkem, i když zelenáči už to taky nejsou. Ale na pódiu jim je postávání cizí, všichni v přední linii jsou v neustálém pohybu, který k živé muzice na pomezí thrash metalu a HC patří. K LIBIDU patří výborné instrumentální výkony a šikovnost při komponování, skladby ani chvilku nenudí a koncert byl radost sama. Kromě písní z aktuálního CD „Skate, Pizza, Tentacles!“ došlo i na zajímavě pojatý cover největšího hitu JUDAS PRIEST, který v podání blatenské party vyzněl neotřele, hlavně refrén, který byl zpomalený a hozený ke groove.
DOUPOV přijeli z Klášterce nad Ohří prezentovat skladby inspirované Doupovskými horami, tedy nejen místy, ale i různými příběhy nebo legendami z minulosti nedávné i dávné. A přivezli klasický old school thrash, který asi nejvíce připomínal tvorbu KRYPTORU a DEBUSTROLU z osmdesátých let. A zase to výborně fungovalo, chytlavé skladby šlapaly a s kamarády jsme se shodli, že nás DOUPOV hodně bavil.
A krasojízda pokračovala, z thrashového hájemství se přeřadilo na deathmetalové a na pódiu stanul MOROUS. Pořád ještě relativně nová krev, která koluje v žilách protřelým muzikantům, kteří působí v LAHAR (Žrout – kytara), MEGELNYK (Míra – kytara) nebo dříve mlátili do bicích v KAOSQUAD a MURUROA (Aleš). Tohle trio si evidentně sedlo, našlo se v starém death metalu, který předkládalo v parádní podobě. O zpěv se starali oba kytaristé, přičemž Kocour přispíval hrubým hlubokým hlasem a Žrout vyšším agresivním, trochu jinak pojatým, než když jsem kapelu vidět loni na Satan Klaus Festu. Asi došlo i na nějaké novější skladby s pomalejšími party a minisóly. Jsem zvědavý na materiál, který už je nahraný…
Laťka kvality byla předešlými partami nasazená vysoko a udržely ji tam i další tři kapely. KAOSQUAD, opět z lokálních zdrojů (dá se říci, že pořadatelé vytěžili blízké okolí, tedy Blatensko, Písecko, Volyňsko), nadrtili do lidí hrubý grindeath. A jako obvykle, nasazení enormní, rychlost většinou závratná.
S nástupem MEGELNYK začaly slunečníky svou deštníkovou etapu a déšť začal otravovat. On už lehce zlobil předtím, ale to byly krátké přeháňky, kolem 19. hodiny začalo pršet celkem dost, což odnesla zrovna pořadatelská kapela. Lidi, co neměli pláštěnky nebo deštníky, se stáhli tam, kam nepršelo, a na place zůstali ti v pláštěnkách. Kulisa slabší, výkon kapely výborný, nejlepší, jaký jsem od ní zatím viděl. Taky jsem ji poprvé viděl s novým kytaristou, který sestavu omladil. Jediné, co nedokážu, je označit styl, jaký pánové opěvující Písecké hory produkují. Základem je asi death metal, ale k němu je třeba doplnit i doom a špetku thrashe. Ladí to spolu náramně.
Prší a prší, podle radaru mělo pršet do 20.45, tj. celý set LAHAR. Písečtí divočáci na to vletěli déšť nedéšť a rozpoutali bouři, naštěstí jen na pódiu. Déšť se asi té intenzity zalekl a zmírnil se, kapela naopak jen a jen sypala. Jeden meganářez za druhým, jeden hit za druhým, průřez tvorbou od „Umění strachu“ („Dva hroby“, „Řecko“, „Fekete Péter“) po „Stínání hlav“ („Rok 2547“, „Smečka děsu“, „Čas lámání chleba“). K tomu omyl radaru, takže pršet přestalo dřív a lidi se vrátili a konečně začali vyvádět, takže LAHAR byli nuceni k několika přídavkům, pořád v rámci vymezeného času, neboť to původně chtěli zabalit po třiceti minutách. O deset víc bylo rozhodně správně.
Po sedmi kapelách jsme si říkali, že ještě nehrála kapela, která by nás vůbec nebavila, naopak i přes vrtochy počasí jsme si dění užívali (vybaveni pláštěnkami a nepromokavou obuví to nebyl problém). Užívali si i členové mexické kapely ARMADA, kteří do sebe vehementně lili „zelenou“. Vehementně taky nastoupili na pódiu a spustili… bordel. Vydrželi jsme asi tři skladby a zdekovali se do podhradí, kde jsme byli ušetřeni poslechu primitivního death metalu, který neměl ani hlavu ani patu. Výkon bubeníka byl žalostný, zpěvák s pomalovaným obličejem a slunečními brýlemi mával nějakým totemem a vydával divné zvuky, kytarista a basák jako by hráli každý jinou skladbu. Něco tak špatného jsem dlouho neslyšel.
Náhradou za odpadlé FLESHLESS byli NECNON MORTUSS. Jejich tvorba mi nikdy nepřišla tak dobrá, abych je toužil vidět živě, ale skutečnost byla ještě horší, než jsem čekal. Asi by bývalo bylo lepší, kdyby se posunul program a rovnou hráli BOHEMYST, protože během setu NECNON MORTUSS začali lidi odcházet. My taky. Divný death metal byl asi o něco lepší než to, co provozovali Mexičané, ale i tak šlo o podprůměrnou záležitost. Hlavně zpěv, respektive vše, co se zpěvákem souviselo. Zpěv nikoliv, spíše podivný přednes, kterým byly deklamovány divně pojaté texty, navíc se v textu první nebo druhé věci několikrát mlelo jedno a totéž. K tomu zpěvákovy podivné taneční kreace jak na spartakiádě. A korunu tomu nasadil rádoby vtipnými promluvami mezi songy. Opět se projevila naše slabá vůle a bizarní divadlo jsme opustili, a to tak, že zároveň celý fest, protože se nám nechtělo čekat skoro hodinu na BOHEMYST, kterým se tímto omlouvám, že jsem je opět zazdil. (úsměv) Ale aspoň jsem druhý den napsal Rámusovi, jak jejich set dopadl – jestli lidi vydrželi. Prý „sice nějaký lidi odjeli, ale i tak to byla paráda“.
I přes dvě divnokapely hodnotím první ročník hradní párty velmi velmi pozitivně. Kromě příhodného areálu je na řadě pochvala pořadatelům, kteří dodrželi vše, co avizovali. V první řadě program, jelo se podle plánu, což vždycky kvitujeme. Dalším kladem byl konstantně kvalitní zvuk made in Máza a večer i světla made in Pavel. Na čepu pivo Platan za rozumných 50 korun, k dispozici samozřejmě i ostřejší lihoviny, kromě limonád i grepové nealko, k jídlu festivalová klasika – klobásy, bramboráky, čočková polévka, tousty, utopenci, hermelín – pokud bych mohl v něčem radit, tak bych příště nabídku jídla rozšířil, třeba o gulášek nebo steaky. Ale chápu, že napoprvé nebylo jasné, kolik lidí přijde a jak půjde jídlo na odbyt – šlo, večer většina „chodů“ došla a byly jen bramboráčky. A potom parkovací plac, respektive louka, nebylo by od věci, kdyby na ní někdo před festivalem posekal trávu. Jinak ale chvála a radost, že se první ročník tak povedl, dorazilo hodně lidí a navzdory nevlídnému počasí si to všichni užili. Doufám, že za rok se na hrádku sejdeme zase.
Jindra:
První indicie toho, že se blížíme do míst, kde na moment zavládne smrt, je komín blatenského krematoria, který stojí od Buzic, co bys urnou dohodil a do kterého se expedují nebožtíci určení ke kremaci ze širokého okolí. V autě nahazujeme tipy, kolik asi diváctva na panské sídlo lemované řekou Lomnicí dorazí. Vzhledem k tomu, že radary všech zemí predikovaly doslova hnusný holínkový počasí, odhady se pohybovaly od 50 do 100 hlav max. O to větší překvapení skýtal pohled na přilehlou louku určenou k parkování, kde se pozvolna dle libovůle řidičů začínal tvořit poměrně rozsáhlý obrazec z plechových mazlíků. Později se ukázalo, že pro některé řidiče byl výjezd úkolem rovnajícím se vyjmutí ježka z klece.
Už před vstupem do tvrze (hradu), který je od roku 1963 chráněn cejchem kulturní památky, bylo jasné, že pořadatelé (kapela MEGELNYK) nehodlají vnitřní prostory, až na malou výjimku, zabírat stánky – ať už s občerstvením nebo merchem. Pokud jste si tedy chtěli v klidu u piva poklábosit, stačilo projít bránou okolo zdi, které místo barevných muškátů dominovala oprýskaná rakev a za nerušícího pobrukování naftové centrály si dát třeba čočkovku s bramborem nebo klobásu s protivínským platanem za pade.
Titulem úplně první grupa účinkující na nově rodícím se festivalu byli VRAAH. Z jejich setu jsme stihli odhadem polovinu, zhruba v okamžiku, kdy byl na podium pozván bývalý zpěvák v elegantním bílém campingovém kloboučku, ze kterého koukal pouze mrožák a spodní obroučka brýlí. VRAAH tak úplně nevraždili, ale jejich death/thrash s lidskou tváří ani neurazil, ale ani se mi nějak zásadně nevryl pod kůži. Prostě rozjezd…
LIBIDO CHALLENGE bych se nebál označit jako domácí partu (Strakonice, Blatná, Písek, ale taky Dobříš) a zároveň jako jasného vítěze v kategorii scénická choreografie. Putování v jasně daných mantinelech HC a thrashe, z čehož nemáte pocit marnosti ani nedostatek hudební invence si nehraje na žádnou modernu. Všudypřítomný je oldschoolový přístup, který se mísí s moderním zvukem a sympatickým projevem zpěváka Fíkuse, obratných kytaráků Pepy a Rejžáka a basáka v reggae bombarďákách. LIBIDO sice neměli „svého“ bubeníka, ale to byl pouhý detail.
DOUPOV z Klášterce nad Ohří byl pro mě dosud neexhumovaný hrob české thrashmetalové scény. Z pojmenování kapely je jasné, že tématem textů je dávná historie a zkazky týkající se sopečného pohoří na pravém břehu řeky Ohře, které má v sobě cosi tajemného, dobrodružného a zakázaného. Mj. také vojenský újezd, kde kdejaký odvedenec prožil pěkně zkurvený chvíle. I když kategorie thrash už u mě takovou erotiku nevyvolává, DOUPOVSKÝ zručně pojatý, rytmicky přesný thrash metal se soudným vokálem frontmana Penála mě příjemně překvapil. Naučná přednáška o Doupovských horách se skvělým soundtrackem.
To, co pro nás bylo na loňském Satan Klaus Festu neokoukané, se pomalu stává známým pojmem. MOROUS je neposedný bastard členů LAHAR, MEGELNYK a ex-člena KAOSQUAD… Ale strašidlo Jána Zákopčaníka našeptávalo, že počasí dostane na chvilku rozum, a tak pořizuju pár zvolna vlhnoucích snímků, vydávám se k autu a na gumový heliport umístěný na střeše Johanova vozu pokládám dron DJI, abych pořídil něco přeletů přes sídlo Hildprandtů z Ottenhausenu.
A měl jsem recht, poněvadž následující KAOSQUAD přivolali déšť a slotu. Od KAOSQUAD se předlouho očekává album, které by dozajista oblažilo nejednoho přívržence extrémní hudby. Od EP „Institute for Mental Decay“ během osmi let vydali pouze demo „Ravenous“ a kompilaci „Ravenous Decay“. Jihočeši přísahají na tradiční grindcorový (ne)pořádek, velice sympaticky a umně střídají skočné riffové parní válce, kvapy a střední tempa. Kozel s basou proklatě nízko a mikrofonem zatraceně vysoko se s Víťanem dělí o hrdelní chropot, ze stínu spíše menší stejdže rubanici komandíruje bicmen Štěpán (taky COMMODORE 64). Už jsem začínal tušit, že nic lepšího ten večer zřejmě neuvidím.
Stejně jako thrashoví DOUPOV uvádí ve smrt starodávné příběhy a báje Doupovských hor, tak písečtí MEGELNYK zhudebňují dějiny Píseckých hor s dominantou Velkého Mehelníku. Jediný rozdíl je v tom, že Písečtí používají jako vyjadřovací prostředek death metal. Basák a zpěvák Míra, který mj. hraje také v MOROUSOVI, uváděl každou skladbu mytologickým recitativem, tudíž gig fungoval jako koncepční celek. V řadách MEGELNYK se na druhé kytaře objevila nová mladá tvář. Jestli se nemýlím, původního kytaristu jsem na tvrzi zahlédl bez sádrových doplňků nebo jiných známek zranění, tak se můžu domnívat, že se nejedná o pouhý záskok. Zazněly také skladby z posledního alba „Proklaté příběhy z Píseckých hor“ a mohu konstatovat, že MEGELNYK usekli všechny hnáty hydrám zvaným stereotyp a jednotvárnost. Sobotní výkon mě příjemně překvapil.
Když jsem psal zmínku, že po KAOSQUAD nebude většího čurbesu, jasně že jsem měl na vědomí prezenci thrashové cyklonu LAHAR. Písečtí borci se předvedli v plné síle, syrová a energická rubanice na maximum neztrácela na síle a urputnosti. Hned od začátku („Lebka a hnáty“) jasně demonstrují své přednosti: žádný balast a absolutně žádné slitování. Syrová, drtivá síla „Rok 2547“, „Čas lámání chleba“, „Smečka děsu“ rozkývala ztuhlé diváctvo v nepromokavých doplňcích. Po vypršení „řádné“ hrací doby ukončenou uctívanou „Řecko“ došlo na dovětek „Dva hroby“, „Fekete Peter“… LAHAR přilili do kotle galon ředidla, že i déšť se na to vysral a dal si na chvíli pokoj.
Po LAHAR nastal kvalitativní předěl, řekl bych přímo sešup. Totem v rukou zpěváka mexických ARMADA, kterým mával, jako by se snažil probrat Popocatépetl k životu, avizoval, že se budeme pohybovat na hraně trapnosti a kýče. Ale pořád ještě měli šanci vše uvést na pravou míru. Jak jinak než muzikou. Ale ani to se nepovedlo. I primitivní death metal se dá zahrát s grácií a nadhledem. Vůbec ne špatný kytarista nesázel hutný baréčka, ale svoje frekvence plnil vybrnkávanými akordy. Bohužel do toho se mu motal bubeník, jehož pochodový virbl měl příjemně přidušený zvuk, ale rytmicky byl o skladbu napřed nebo už na dalším koncertě. V posledních skladbách se objevil nenápadný (ale bez nápadu) kolovrátkový sampl. No a zpěvák se zbytkovým množstvím krve v alkoholu pořád dokola vyřvávající hej, hej, hej s flaškou vodky v ruce… To už ani asi popáté zpěvákem vyřčené „dame pivo pičo“ nebylo k smíchu. Nebo vlastně bylo to k smíchu. Jediný, co mi přišlo vtipný a nenucený, bylo, když zpěvák škobrtnul o odposlech a zadrmolil „Satan arrived“.
Za původně nominované, toho času personálně strádající FLESHLESS, zaskočili neratovičtí NECNON MORTUSS. Ti byli také poslední, které jsme v sobotu zčásti viděli a taky trochu slyšeli. Na můj vkus příliš ega a teatrálnosti podtrhující moje slova o kvalitativním sešupu. Střízlivým okem bylo možno zaznamenat nespočet vtipných situací, např. kdy opilec zabalený do celty jak wrap z mekáče, který sotva stál na nohou, a ještě k tomu ne na svých, vybízel druhého opilce pod lidupustém podiu k souboji o teritorium.
Jinak pochvala pořadatelům za dodržování hracích časů, genius loci úžasný, pestrý line up, sociály, občerstvení po ruce, parkování a stanování bez poplatku. Zapomněl jsem na něco?
Fotky: Jindra
Video z dronu: Jindra
