V česko-moravských luzích a hájích není významnějšího deathmetalového pojmu než HYPNOS. Nechce se mi psát legenda, protože za tímto výrazem bývá uváděn i datum skonu, v lepším případě zmínka o ukončení aktivní činnosti, a na to jsou HYPNOS příliš mladí. Vše se točí jak jinak než kolem příznivce lampových zesilovačů a obdivovatele Lennyho Kravitze (což potvrdil jammem v Garáži Honzy Křížka) Broni Kovaříka a velitele artilérie Petra „Pegase“ Hlaváče. Pod křídla vran patří kytaroví sekerníci Vlasa a Canni, oba SIX DEGREES OF SEPARATION. Po vydání předposlední desky „The Whitecrow“, se kterou pomohli bývalý parťák z KRABATHOR Christopher, starý známý Paul Speckmann (MASTER) a Martin Missy (PROTECTOR), nastalo 20 měsíců práce, aby v říjnu na bidýlko k bílé vráně přibyla ta zlá, černá.
Album bylo nahráno ve studiu Šopa za dozoru Stanislava Valáška (mix, mastering). Obal, na kterém je vyobrazen morový doktor v marockém impregnovaném plášti a ptačí maskou s brýlemi, je dílem grafika Jo Merciecy. Uvnitř je vložený 32stránkový booklet a samolepka.
Úvod alba, jak bývá dobrým (?) zvykem, řekněme pouze zvykem, obstarává intro „Vox Irae“ deklamující nevinnou mysl otrávenou podlostí, pokořenou moudrost generací, poctivost setkávající se s opovržením a časem, jenž se dostal do fáze zvrácenosti; slitování, které nepřichází. „The Blackcrow”: ani deathmetalová skladba by neměla zapomínat na slušné mravy a měla by předem vyslat varování před tlakovou vlnou valící se z ozvučovací soustavy. Několikeré pročísnutí kytary podkreslené umělým zkratem, činel lechtající reproduktorovou kalotu, heretic komando přistává. Po třech letech bez HYPNOS a jejich uhrančivého, sytého zvuku se vrací myšlenka „to by mohlo být dobrý“. „Černá vrána“ dosedla na kůry zbavenou tlející větev. Kratičký sampl v úvodu „Afterlife Disillusion / The End of Idolatry“, SABBATOVSKÁ vyhrávka bláznivého vlaku („Crazy Train“), trio „čajna“ třesků proklamující příchod kazatele s reinkarnačními zpětnými vokály. Nepolevující dynamiku (dynamitu) ze řetězu utrženého tkalcovského stavu neustále přiživují neutuchající kopáky. Pokud máte v kapele kytaristu, kterému nedělá problém složit triviální a přitom nepodbízivý riff jako v „Dawn of their Halcyon“, promítnete jej do prostorového formátu, k tomu přidáte zvuk se zákeřností šestimocného chromu, můžete snít o čertech. „Age Plunged into Cacophony / Procession to Babylon“: dle mého dozimetru nejostřejší tužka v penálu školáka šmahem opouštějící vesničku zasaženou morovou ranou. Pozvolna se vykresluje jako negativ ve vývojce. Vrána jako posel zlých zpráv dostává úsloví, že raději bude vládnout v pekle, než sloužit v nebi. Brunův bručák během let zmohutněl a stal se nepřehlédnutelným kacířským znamením.
Pošlapávání práv poražených „Vae Victis“: po kulometném běsnění nastává kytarové vláčné přemýšlení, v okamžiku zdánlivého konce skladby přichází nezvyklá nadstavba satrianovského ražení končící strmým fade-outem. Rozvážná, střednětempá „Culte de la Raison“: snaha nahradit křesťanství ateistickým systémem tzv. Kultem Rozumu. Další skladba s výraznou stopou sólové kytary. Na zpěv skoupá „Liquid Sands“, ve které nad sporadickým Brunovým zlomocným murmurem okysličovaným záhrobním našeptáváním dominuje kytarový dialog. Také Pegas zvolnil, což znamená mít se na pozoru. Mírně vyosený úder může nelibě vyčnívat z ozvěny válečné vřavy. Kytary tvrdé a hutné jako Kruppova ocel, nahodilé sólové plamínky s životností jepice. Údy těžknou v hlubokém písku. O co je Brunův projev sporadičtější, o to je více slyšet jeho baskytara. Funebrácký marš „In Grief / Too old to cry“: noha nohu sotva mine, chladným šepotem vyprávěný příběh doprovázený neposednou hajtkou, která naklepává smrťákovi kosu, a kytarou kopírující rozervané slovo. Když šepot nepomáhá, nastupuje nekompromisní growl. Monotónní riff přechází ve kvílivé sólo. Téměř desetiminutová mizantropická deka infikovaná odérem stojatých vod.
Jako bonus pouze pro limitované digipackové CD je k dispozici verze staré klasiky „In Blood We Trust“, za kterou se uzavírají chladné vody v pořadí šestého alba. Netřeba představovat dvě dekády starý flák, přesto energie jako oživlá plechovka Redbullu s novým fejsliftem. Vděčná klasika, z refrénu by si sedl na prdel i náčelník brazilského kmene Šavantů, s nimiž si zajamovala slavná SEPULTURA.
Očekávat od „Brunos“ coby stylotvůrců east death metalu zásadní žánrový úkrok by bylo stejně naivní jako víra v to, že politik pracuje pro blaho lidu. Tři roky stará „The Whitecrow“ byla, jak již název napovídá, laděná do světla, hledala pozitiva a kladné vnímání světa skrze morového doktora léčícího z dekadence. „Bílá vrána“ levitovala nad blackovými močály a Brunův murmur poskytl prostor i pro rockovější vokální projevy. Letošní počin je pravým opakem a myslím, že to je ta správná poloha deathu, co se ideologie jako soustavy názorů, postojů a hudebního vyjádření týče.
Albem pozvolna protéká hrůzná řeka Styx lemující říši mrtvých, jenž je zasvěcena pouze členům podsvětí. Podle řecké mytologie Hypnos sesílá spánek na živé bytosti, na mě tato báchorka nějak nefunguje. Album jsem poslouchal ve všech fázích dne i noci, ale spánek ne a ne se dostavit. Pokud chce Bruno dostát rčení o tom, že Hypnos měl tři potomky, můžeme se těšit na další přírůstek do čeledi krkavců. Pokud se rozhodne přeskupit síly k odkládané audio verzi knižního počinu Revoltikon, může být všechno jinak. Z tvorby HYPNOS a obecně z Bruna pořád sálá entuziazmus a nadšení z hudby, ve kterou věří a nebere ji na lehkou váhu, což z něj dělá personu, které se dá věřit. O to víc mrzí zrušení letošního turné a gigu v nedaleké Volyni.
Seznam skladeb:
- Vox Irae
- The Blackcrow
- Afterlife Disillusion / The End of Idolatry
- Dawn of their Halcyon
- Age Plunged into Cacophony / Procession to Babylon Vae Victis
- Culte de la Raison
- Liquid Sands
- In Grief / Too Old to Cry
- In Blood We Trust (2020)
Čas: 48:43
Sestava:
- Bruno – basa, vokál
- Pegas – bicí
- Vlasa – kytara
- Canni – kytara
