Páteční den jsem začal kulturně, návštěvou bergenského akvária, kde byli ke zhlédnutí tučňáci, lachtani či vydry, ale také třeba krokodýl filipínský. Měl jsem štěstí, krmí se jednou za týden a zrovna jsem byl u toho. Při cestě do Bergenu určitě doporučuji navštívit, příjemné místo. V 13:00 už jsem ale musel být nastoupený v baru Apollon. Kromě lákadla v podobě dříve ozkoušené vynikající west coast IPY zde probíhal prvotní poslech nového alba TERRESTRIAL HOSPICE – „Omnicide – Chapter I“, a to za Skyggenovy přítomnosti. V komorním barovém prostředí se zhruba 50 minut rozléhaly zlé mantry a jediný poslech, ač ne zas tak soustředěný vzhledem k okolnostem, mi stačil k utvrzení, že Poláci opět nezklamou… a tak jsem si vinyl rovnou koupil, což byla příjemná možnost vzhledem k tomu, že oficiálně deska vyjde až 11. září. Co bylo ještě příjemnější, byl krátký pokec právě se Skyggenem, který se ukázal jako velmi příjemný chlapík, popsal mi okolnosti vzniku alba, ale řeč došla i na mimohudební záležitosti. Příjemný začátek třetího festivalového dne.
Z koncertního hlediska jsem ho začal v Kulturhuset islandskými VAFURLOGI. Kapela se studiově rozjela až v posledních letech, stihla zatím dva počiny. Sestava čítá známé osobnosti tamní scény, najdete v ní borce ze SVARTIDAUĐI, SINMARA, HELFRÓ nebo NYRST, většina má také zkušenosti z koncertního vystupování s mými oblíbenci REBIRTH OF NEFAST. Oproti třeba SVARTIDAUĐI je hudba VAFURLOGI o poznání hodnější, přístupnější, hodně se sází na melodie. Zatímco debut „Í vökulli áþján“ mě bavil relativně dost, novinka „Gneisti af eldi Guðs“ mi tolik do uší nešla, je trošku monotónní. Nicméně naživo VAFURLOGI bavili, vkusně zkombinovali skladby z obou desek a hlavně dokázali show vygradovat, takže z počátečního „oukej“ se stalo „super“. Mám na islandské scéně jiné favority, ale VAFURLOGI určitě nezklamali, možná spíše naopak.
Poslední bandou, kterou jsem na Beyond the Gates dal v klubu Kulturhuset, byli norští DOLD VORDE ENS NAVN. Kapela, kterou jsem měl možnost vidět letos už podruhé, protože se představili i na Caerimonia Nidrosiae v Trondheimu. Zatímco nějakou dobu zpět bylo možné je třeba i ve Volyni vidět s ďáblem Vicotnikem (DØDHEIMSGARD) za mikrofonem, od loňského roku nelehký úkol jej nahradit dostal třicátník Svik, jinak vokalista TILINTETGJORT. Už v Trondheimu prokázal, že na to má, a v Bergenu mi přišel ještě jistější. V pohodě dával různé čisté vokály, v hrubších dokázal Vicotnika i poměrně napodobit, zároveň ale DOLD VORDE ENS NAVN vtiskl vlastní tvář. A taky u toho umí solidně lejt, hahaha. Kapela hrála logicky z jediné desky „Mørkere“, a když měla čas na přidání, bylo vidět, že Svikovi už se do toho úplně nechtělo (asi z důvodu, že něco neměli nazkoušené), ale zvládli vše naprosto v pohodě. Velmi dobrý koncert, asi i překonal ten z ledna.
Další program se v pátek konal už ve věhlasném Grieghallenu, místě, kde vznikly tak zásadní nahrávky norského black metalu devadesátých let. I Grieghallen, v němž je zhruba 1500 míst na sezení a dalších cca. 700 na státní, byl letos zaplněn mnohem víc, než si pamatuji z před dvou let. Jako první to v něm rozjeli MISOTHEIST, jedna z nejzajímavějších aktuálních BM kapel z Norska. Každé živé setkání s těmito maniaky je intenzivní, a také MISOTHEIST jsem měl možnost vidět letos v Trondheimu. Tentokrát nutno říct, že lednový gig zůstal nepřekonán. Přijde mi, že kapele trochu víc sedí menší prostory – když jsem ji, tehdy poprvé, viděl na Beyond the Gates v Kulturhuset před čtyřmi lety, tak mi naprosto urvali dekl. V Grieghallenu jako by to celé bylo lehce nervózní, navíc jeden z kytaristů si více než skladbu nevšiml, že nemá dobře zapojený kabel, a nehrál. Poté už zněli MISOTHEIST logicky celistvěji, zaměřili se na všechna čtyři dosavadní alba, nechyběly tedy palby „Beast and Soil“, „Benefactor of Wounds“ nebo „Blinded and Revealed“. Bylo to ve výsledku velmi dobré, ale zažil jsem už MISOTHEIST lepší.
Následovali i lehce personálně spříznění WHOREDOM RIFE, které vídám na různých akcích hodně často a málokdy se stane, že by zklamali, jen občas za to mohl horší zvuk. V Grieghallenu, co se týče setlistu, vsadili na jistotu, nechyběly „Cursing the Storm to Come“, „Den Vrede Makt“ nebo „Beyond the Skies of God“. Oproti MISOTHEIST měli podle mého tentokrát trochu lepší zvuk a celkově mi to přišlo takové jistější. Předchůdci se přeci jen vyznačují komplikovanějšími, delšími kompozicemi, WHOREDOM RIFE jsou více striktní, ale zároveň chytlaví ve svých melodiích. V. Einride má takový ten staroškolský bubenický drive, baví mě moc. Kjell Rambech tradičně kázal, v jednu chvíli také pobavil, když „oběsil“ securiťáka na kabelu od mikrofonu. WHOREDOM RIFE ničím extra nepřekvapili, ale odehráli velmi jisté vystoupení, výborná žánrová práce.
Samozřejmě jedině výbornou práci člověk očekával i od jejich nástupců na pódiu – švédských legendárních MARDUK. Jestli WHOREDOM RIFE vídám často, tak nevím, co mám teď napsat u MARDUK, to už je pěkné množství navštívených koncertů. Zatímco v Praze v únoru hráli vícero starších skladeb, v Bergenu, na stagi ověnčené mnoha bannery, se více zaměřili i na novodobější tvorbu. Při úvodní přímočaré „Werwolf“ byl zvuk trochu zprdelený, slyšet byly v podstatě bicí a vokál, naštěstí to dal zvukař rychle dohromady. V setlistu výrazně potěšily „Cold Mouth Prayer“ z „Rom 5:12“ nebo „The Hangman of Prague“ a „Throne of Rats“ z „Plague Angel“, nechybělo samozřejmě pár zářezů z „Panzer Division“, ale také třeba pomalejší „Shovel Beats Sceptre“ z posledního alba nebo starší „Materialized in Stone“ či závěrečná „Wolves“. Skladby byly prokládané zdařilými intermezzy, nebyl čas se nadechnout, a co teprve, když Simon za bicími rozjel ty svoje nezemské sypačky. Občas to možná až přehání, hlavně ty kobercové kopáky bych tam nerval vždy za každou cenu, ale bicman je to neskutečný. Mortuus byl opět ve vokální hnilobné formě, za mě jeden z nejlepších black metalových frontmanů. Celkově MARDUK hodně bavili, víc než v Praze.
Poslední ze čtyř pátečních shows v Grieghallenu byla přisouzena americkým vesmírným death metalistům BLOOD INCANTATION. Pódium zaplnily obelisky se svítícími čínskými znaky, ze stage lítaly různé lasery atd., a z repráků zněl mix nadupaného technického deathu a různých vybrnkávek. Chvílemi člověk nepřestával obdivovat nezemské hudební výkony všech zainteresovaných (u Paula Riedla si říkal, zda to vůbec je možné, házet naprosto bezchybné tappingy na kytaru a u toho tak mlátit hlavou a různě se mrskat), chvílemi ale také nabýval pocitu určité slátaniny. Některé ty přechody „z rychty do klídku“ prostě znějí násilně, hlavně naživo. A to jinak poslední desku „Absolute Elsewhere“ mám docela rád, ačkoli budu vždy fanoušek zejména debutu „Starspawn“. BLOOD INCANTATION měli tu vlastnost, že ačkoli hráli velice dlouho (k 90 minutám), pořád jsem byl tak nějak učarován, že jsem nakonec dal skoro celý set. Bylo to prostě zajímavé sledovat už jen díky těm famózním výkonům, ač jsem měl v Bergenu rozhodně jiné favority. Rozhodně zajímavá zkušenost a jsem rád, že jsem BLOOD INCANTATION v prostředí tohoto divadla mohl vidět, ačkoli na samostatný koncert bych asi nešel.
