Letošní soupiska věhlasného festivalu Beyond the Gates v srdci black metalu, tj. Bergenu nabízela neskutečnou palbu. Myslím, že víc nabitý line-up jsem na této akci dosud nezaznamenal, ač to samozřejmě záleží na vkusu. Taháky v podobě TERRESTRIAL HOSPICE, BÖLZER, THE RUINS OF BEVERAST, 1349, MISOTHEIST a mnoha dalších byly hodně silné. Na festival jsem vyrazil potřetí, před dvěma lety jsme měli tu čest zde zahrát, tentokrát výhradně za návštěvnickými zážitky.
Středeční program byl z mého pohledu takový rozehřívací, to hlavní jsem očekával v příštích dnech. Do Norska jsem vyrazil kvůli pracovním povinnostem až ráno, žádné velké turistické plány tentokrát nebyly a s úderem zhruba šesté hodiny jsem už stál na značkách v klubu USF Verftet, v němž se odehrávala značná část středečního a čtvrtečního programu. Úvodní americké doom metalisty CASTLE RAT jsem vynechal, německé IMHA TARIKAT už jsem ale zhlédnout šel. První překvapení nastalo, když se začátkem setu druhé kapely festivalu byl klub totálně narvaný, v prvotní chvíli jsem nechápal. Ne, že bych chtěl čtveřici nějak podceňovat, ale zvykem to úplně nebývá. Nicméně po zjištění, že se v klubu nachází nově druhá stage, která je rozlohou minimálně dvojnásobná, začalo vše dávat smysl.
Sardinkárna v bývalé továrně na zpracování sardinek tedy od prvních chvil, přičemž u IMHA TARIKAT jsem po celý set nevydržel. Za mě čtveřice produkuje s obrovským nadšením a zápalem poměrně průměrný black metal, občasně načichlý punkovými pasážemi, nic, co by mě zásadně omámilo. Energií borci skutečně prýští, ale jinak se nic závratného nekoná. Jednu skladbu věnovali nedávno zesnulému Barthovi, který stále za festivalem House of the Holy i několika kapelami. Dále nechyběly výroky o tom, co všechno tomu IMHA TARIKAT obětovali, aby se sem dostali, v jednu chvíli taky euforická objímačka na pódiu… no, na mě těch emocí bylo při začátku nějak moc, haha.
Po obhlídnutí terénu tedy první zkušenost s novou scénou v USF Verftet, která se nachází za vnitroblokem, v němž je k dispozici něco málo k jídlu. Výraz „něco málo“ skutečně sedí, jeden stánek s gyrosem a druhý s burgerem s trhaným masem, a to je vše… na takové množství lidí (nemám odhad, ale tipnul bych celkově kolem 2000) docela slabota, ačkoli burger chutnal dobře. Oproti tomu je po klubu k dispozici řádné množství barů včetně jednoho s výhledem na moře, takže přes velké množství návštěvníků se netvořily výraznější fronty na chlast. Točené pivo se moc pít nedalo, Hansa je humáč, jakžtakž šly některé lahváče.
Každopádně, na velké scéně jsem jako první zhlédl řecké matadory ROTTING CHRIST. Kdo mě zná, ví, že rozhodně nepatřím k velkým fanouškům, nicméně čtveřice se tentokrát rozhodla pro old school set, který v kombinaci s výborným zvukem bavil. Nejvíc se hrálo z debutu „Thy Mighty Contract“, nezapomnělo se ale ani na další devadesátkové desky či EP „Passage to Arcturo“. Hodinová show ROTTING CHRIST velice dobře odsejpala, Sakis si sice neodpustil občasné skandování, ale rozhodně to nebylo tak otravné, jako v případě klasických koncertů se zaměřením spíše na nové, o hodně slabší skladby. Zajímavý moment byl u Řeků hned na začátku, kdy dohrálo intro, na pódiu byl připravený bubeník Themis, říznul do toho… ale ti, co měli přijít, nepřišli. Zbytek se někde „zakecal“ a bicman to rozhodně nenechal jen tak, při prvních dvou skladbách několikrát bratra Sakise počastoval jistě vlídným slovem. Tenhle fanoušek AEK Atény byl pořádně nasranej, ale možná mu to i dopomohlo k ještě energičtějšímu bubnování. Každopádně jako celek hodnotím ROTTING CHRIST dobře, na konci už dali dva novější vály, tak byl čas na přesun na druhou stage.
Tam se už připravovali první zástupci québecké scény SPECTRAL WOUND. Za 11 let existence stihli vydat už čtyři desky, zejména poslední dvě si získaly ohlas, taky je vydával skvělý label Profound Lore Records. V Kanadě mám jiné favority, kteří mi učarovali víc, ale kvalitu SPECTRAL WOUND určitě nepopírám. Hlavně ale naživo měla pětice skutečně sílu. Od začátku velice intenzivní zvuk i přístup k věci, žánrová striktnost, žádné kecy kolem, téměř hodina skutečně nabitého black metalu. Jonaha s jeho vysokým rykem vhodně doplňoval basák Sam hlubším vokálem, energii to mělo jak blázen a nakonec mě Kanaďané ve středu bavili asi nejvíc. Že by to bylo úplně něco nového, to ne, ale když je to zahráno s nasazením a zároveň zkomponováno s rozmyslem, co vlastně víc chtít.
Snad jediným zástupcem thrash metalu na festivalu byli letos legendární TESTAMENT. Tělo si vzhledem k téměř nespánku před ranním odletem žádalo i chvíli odpočinku, dal jsem tedy jen kus setu Američanů, kteří v setlistu vhodně smísili věci z poslední desky „Para Bellum“ se starými fláky. Na „The Gathering“, „Low“ a podobné devadesátkové věci bohužel nedošlo, ale jinak TESTAMENT váleli jako zamlada. „Into the Pit“, „Electric Crown“, „First Strike is Deadly“ nebo „Practice What you Preach“ nechyběly a borci si vysloužili zasloužené ovace v dosti zaplněné halové stagi.
Nastal čas na headlinera středečního večera, ačkoli na menší stage, a zároveň vyvstalo napětí, co vlastně očekávat. Nergal se společně s MISÞYRMING rozhodl na letošních festivalech přehrávat debutové album BEHEMOTH „Sventevith (Storming Near the Baltic)“, 31 let starý počin, který, co si budeme povídat, nepřinesl nějaký bůhvíjak zásadní materiál pro celou scénu. Celý projekt pojmenovaný SVENTEVITH jsem tedy předem příliš nepochopil, ale zvědavost i tak byla velká. Na pódiu, možná i překvapivě, nebylo žádné velké množství serepetiček, spíše se vsadilo na klasickou blackovou vizáž a přímočarost. MISÞYRMING odehráli staré fláky BEHEMOTH po svém, Island z toho cítit byl, ale snažili se zachovat i atmosféru rané desky. Nergal nebyl v nějaké extrémní vokální formě a hlavně bylo vidět, že ani s texty si zas tolik nelámal hlavu a často jednotlivé úryvky četl. V takovém případě opět spíše postrádám smysl takového projektu, když to není o nějakém enormním zápalu do staré tvorby. Spíše vtipně vypadal také úsek s Nergalovou promluvou, na kterou si přes sebe vzal nějaký hadr, aby ho pak odhodil a jelo se dál. Přišlo mi to prostě takové nedotažené a nemůžu si pomoct – obě kapely, jak BEHEMOTH, tak MISÞYRMING jsou mnohem silnější při svých klasických setech. Ono to samozřejmě bylo zahrané dobře, zvuk skvělý, ale podstatu člověk trochu hledá. Kromě zmíněného debutu zahráli SVENTEVITH také dvě skladby z EP „And the Forests Dream Eternally“. Nečekal jsem moc, tak jsem nebyl nějak výrazně zklamán, ale spíše se potvrdila skepse, než že by se konalo nějaké pozitivní překvapení.
