Čtvrteční program festivalu byl pro mne naprosto největším lákadlem, až jsem si říkal, jestli takový maraton vůbec půjde zvládnout. Nicméně uctívat se musí. Poprvé se hrálo v nejmenší ze tří festivalových venue, v Kulturhuset, klubu pro pár set lidí, který ale má své kouzlo. A skvělé zvukové ošetření. Na koncerty MISOTHEIST nebo AURA NOIR v tomto klubu vzpomínám dosud.
Jako první na to vlítli CONCRETE WINDS a kdo je znáte, víte, že „vlítli“ je skutečně vhodný výraz. Finská trojice dvou kytaristů a bubeníka si za poměrně krátkou dobu existence vydobyla pevné místo na scéně, a to zejména svojí neurvalostí a obrovskou energií. Jejich black/death/grind rychta je absolutně nezastavitelná a po 40 minutách máte dost. Borci odstartovali s „Nerve Butcherer“ a pak to tam za masivní zvukové drtičky valili bez okolků. Setlist CONCRETE WINDS rozdělili mezi tři dosavadní desky, zazněla mimo jiné „Primitive Force“ nebo hateeternalovská „Subterranean Persuasion“. Zejména PJ (kytara/vokál) do toho vlétl se vší vervou, nebál se občas počastovat i bubeníka nějakým tím slůvkem, no prostě rychta na rozjezd jak blázen.
Nastal čas na jedno z mých největších lákadel, polské TERRESTRIAL HOSPICE. Kdo četl můj lednový report z Krakova, ví, jak moc tuhle kapelu uctívám a jak se tento worship živým vystoupením ještě prohloubil. Na zvukovku v Bergenu měli pouhých 20 minut, technici se na pódiu jen hemžili, no stejně tento časový slot nestačil a TERRESTRIAL HOSPICE začali s mírným zpožděním, svůj set plánovaný na 40 minut ale naštěstí nekrátili. První změna oproti koncertu před půl rokem nastala hned na začátku koncertu, tentokrát se kapela vytasila s novinkou „Phosphoric Salvation“ a bylo jasné, že i tentokrát bude vše v naprostém pořádku. Ryzí přístup k žánru, žádné sračky kolem, naprosto striktní black metal s majestátním Infernem za bicími. Vlastně si tak říkám, že je dobře, že se Nergal jal oživovat SVENTEVITH, díky tomu má Inferno čas na TERRESTRIAL HOSPICE a neobráží festivaly s BEHEMOTH.
Po jedné ukázce z novinky se TERRESTRIAL HOSPICE vrátili k dřívějším počinům, nechyběly dvě rychty z „Indian Summer Brought Mushroom Clouds“ ani „Celebrate (the Last Days of Sunshine)“ z debutového EP, stejně tak hned tři zástupci dosud posledního EP „Rübezahl“ včetně nesmírně silné „The Blind Urge“. Koncert gradoval, zvuk také, zprvu méně slyšitelná Skyggenova kytara se dostala na požadovanou úroveň a nic nebránilo se opět ponořit do černěkovového rituálu. TERRESTRIAL HOSPICE drží pochodeň pravého BM. Nové album „Omnicide – Chapter I“ vychází až v září, nicméně už z Bergenu jsem si placku odvezl, ale o tom více v reportu z pátku. Každopádně je na co se těšit! A koncert na Beyond the Gates se jednoznačně zařadil do mé festivalové top 3. Ačkoli chyběla divokost publika, v Polsku to v tomhle ohledu byl jiný námrd.
Po takovém koncertu je složitější se za 20 minut v myšlenkách přetransformovat na další show, ačkoli i následující jméno – němečtí SULPHUR AEON – bylo lákavé. Dal jsem jim šanci, ale celý set jsem nedal, protože jsem se nějak do jejich hudby nemohl dostat. Studiově mě Němci baví, poslední album „Seven Crowns and Seven Seals“ je vydařené, i když dříve byli SULPHUR AEON více nespoutaní. Naživo mě to ale v danou chvíli nějak nesebralo, chvílemi mi to znělo jako takový neškodný melodeath, takže po pár skladbách jsem tuto lovecraftovskou skvadru opustil. Třeba někdy jindy za lepšího rozpoložení.
Program posléze pokračoval v USF Verftet, a to jednou z dalších mnou nejvíce očekávaných formací – THE RUINS OF BEVERAST. Jejich letošní album „Tempelschlaf“ považuji za jedno z nejlepších, co v roce 2026 vylezlo, živého provedení jsem se tedy nemohl dočkat. Čekal jsem, že družina kolem Alexandera von Meilenwalda postaví setlist právě na něm, to se úplně nestalo, nicméně diskografie THE RUINS OF BEVERAST je plná skvělých počinů. Horší to ovšem bylo se zvukem. Kapela to podle mě trochu přehnala s efekty, zejména Ariochova byla fakt přeplněná různých delayů, hallů apod., a dohromady to vytvořilo hlukovou kouli, v níž bylo hodně těžké se orientovat. Alexanderova kytara naopak nebyla příliš slyšitelná… No tohle se zvukově skutečně nepovedlo. Kromě dvou skladeb z „Tempelschlaf“ zazněly věci jako „Daemon“ nebo „Between Bronze Walls“, dal jsem set až do konce, ale dobrý pocit jsem si z něj neodnesl. Světla měli THE RUINS OF BEVERAST naopak perfektní, což je u nich zvykem. No, nezbývá než doufat, že v listopadu v Praze to bude znít o dost jinak.
Na oddych a dlouhé stesky nebyl čas, na menší stagi už se připravovali druzí zástupci québecké scény, dvacet let existence slavící FORTERESSE. Naživo jsem s nimi ještě neměl tu čest, tak nějak jsem ale tušil, že to bude dobré i z ohlasů na různé předešlé koncerty. A dobré to bylo! Výborný zvuk, FORTERESSE hráli zejména z poslední řadovky „Thèmes pour la rébellion“, která už je deset let stará, pořád ale má sílu. Silně melodický, zároveň ale nasypaný black metal kanadského střihu. Dobře fungoval i frontman Monarque, který se kormidla ujal teprve loni po odchodu spoluzakladatele kapely Athrose. Jediné, co bych možná lehce vytknul, bylo, že bubeník Cadavre nebyl v sypačkách zrovna nejjistější, zejména s kopákama chvílemi fakt bojoval. Jinak to tam ale FORTERESSE nasypali s velkou dávkou jistoty a energie. Métal noir québécois!
A zase žádný oddych, protože vedle už se připravují 1349. Kapela, kterou jsem viděl naživo spoustukrát a na kterou se přesto pokaždé těším jako poprvé. Bezpochyby jedna z mých vůbec nejoblíbenějších skupin. Na pódium tentokrát nakráčel s pochodní pouze kytarista Archaon, z čehož bylo možné usoudit, že tentokrát za bicí bohužel neusedne Frost, toho času na festivalovém turné se SATYRICON. Nahradil ho pravděpodobně Kevin Kvåle z GAAHLS WYRD, který sypal také velice obstojně, přechody si ale dosti upravoval a Frost to prostě není. Nicméně jeho výkon určitě nebyl tím, co by 1349 nějak shazovalo… tím byl bohužel absolutně přehulený zvuk. Kdybych neznal v podstatě každou skladbu kapely nazpaměť, tak nevím, jak bych se v tom chaosu dokázal zorientovat. Kytara byla nemístně nabroušená a 1349 skutečně dostáli svému přídomku „aural hellfire“, ačkoli tentokrát v ne úplně dobrém smyslu. Je to škoda, protože setlist byl výborný, plný věcí z poslední vydařené desky „The Wolf & the King“, ale i zářezů typu „I am Abomination“, „Blood is the Mortar“, „Atomic Chapel“ nebo úvodní „Riders of the Apocalypse“. Poběhal jsem si po USF Verftet solidně, abych se pokusil najít alespoň o něco lepší zvuk, ale moc se nepovedlo. Jsem rád, že vidět 1349 je možné poměrně často, bude jistě příležitost si chuť spravit.
Následující doomaře WARNING jsem vynechal, dal jsem před odletem na festival zběžně poslední desku a nijak zvlášť mě nechytla. Krátký odpočinek přišel vhod, do areálu jsem se vrátil na druhou půlku ELECTRIC WIZARD. Nikdy jsem tyto britské doom/stonery zvláště nejel, alespoň část setu jsem ale chtěl dát a vyplatilo se. Čtveřice měla naopak zvuk naprosto fantastický, typicky valivý, tlačilo to jak blázen, každý úder a riff se zařezával. „Time to Die“, „The Chosen Few“ nebo závěrečná „Funeralopolis“ skutečně drtily a já začal litovat, že jsem si nedal celých 75 minut. Musím si tyhle huliče trochu víc naposlouchat, naživo mě přesvědčili, že cenu to má. K takové hudbě samozřejmě patří také notná dávka mlhy, takže lídr Jus Oborn byl povětšinou takřka neviditelný, vokálně ale vše dával naprosto v pohodě.
Návrat na menší scénu, kde den v USF Verftet uzavírala finská legenda BEHERIT. Byl jsem na relativně nedávném koncertu v Praze, tudíž jsem tak nějak věděl, co očekávat. Taky jsem si tehdy říkal, že jednou vidět s úctou ke kultu vlastně stačilo. Samozřejmě jsem si ale BEHERIT nenechal ujít ani na Beyond the Gates, i když názor se nějak zvláště nezměnil. Upřímně jsem nikdy nebyl z těch, kdo by na hudbě Finů nějak zvlášť ujížděli, a tak nějak se u mě při koncertech mísí dojmy ryzí maniakálnosti a tak trochu směšnosti, zvlášť když Nuclear Holocausto Vengeance kyne svým souputníkům paličkou. BEHERIT postavili set na legendární „Drawing Down the Moon“ (1993), na závěr nechyběla „Pagan Moon“ z „Engram“, bylo to v pohodě, zvukově dobré, správně zahuhlané, atmosféru to mělo. Ale nic, co bych považoval za vrchol.
Noční „šichtu“ v Kulturhuset připravili švýcarští BÖLZER, kteří kvůli zdravotním důvodům nevyrazili na jarní turné, nyní už je snad situace příznivější. Dvojice, která svojí intenzitou překonává i vícečetné ansámbly, odstartovala histovkou z dosud jediné řadovky „Hero“ – „The Archer“, zvuk se srovnal a nic nebránilo si tuhle svojskou hodinku užít. Okoi shodil vlasy, ne však cokoli ze zápalu pro věc a svoji mnohastrunnou bestii mučil solidně, stejně jako Fabian svým klasicky dřevním stylem rozbíjel soupravu. V setlistu byly hitovky „C.M.E.“, „Entranced by the Wolfshook“ či „Hero“, BÖLZER ale překvapili zejména zařazením tří, možná čtyř zbrusu nových skladeb. A nutno říct, že jestli se nová deska chýlí k vydání, tak je na co se těšit – songy obsahovaly jak řadu kurevsky heavy pasáží, tak komplikovanější části, čisté vokály i pořádný hřmot… Bylo tam vše. Následovník skvělého EP „Lese Majesty“ nezklame, stejně jako nezklamali BÖLZER naživo a stejně jako TERRESTRIAL HOSPICE se zařadili do mé top 3 Beyond the Gates.
