Ahoj Radku. I když jsme o NEŽFALEŠ v minulosti psali, tak na rozhovor (ani nevím proč) zatím nedošlo. Takže na začátek by se hodilo krátké představení – s jakými plány jste takřka před čtvrtstoletím zakládali kapelu, jak vznikl název NEŽFALEŠ a co stojí za tím, že jste vydrželi tak dlouho?
Ahoj Johane a čtenáři Fobia zine, no to je dost, že jsme se dočkali. (úsměv) V podstatě jsme kapelu založili v létě roku 2002 s kámošem z pražských Modřan Pavlem v tamní sídlištní nálevně Labe a bylo to myslím prosto jakýchkoliv plánů a vizí. Chtěli jsme jen něco dělat, protože jsme se oba už pár let motali okolo nějakých „hudebních“ projektů, které nevyšly. Začali jsme se scházet u kytary, tvořili první nesmělé pokusy a sháněli spoluhráče. Prazáklad kapely pak začal zkoušet v Řevnicích u Prahy, kde také proběhl první koncert pod hlavičkou NEŽFALEŠ. S tím názvem to bylo tak, že jsme před tím prvním domluveným koncertem potřebovali napsat něco na plakát, klasika. Nikdo se s ničím nevytasil, tak jsem se toho musel ujmout já a přišel jsem s tímhle novotvarem. Už ani nevím proč, ale vycházel jsem ze slovního spojení „nic, než faleš“. Většině původních spoluhráčů pak ten název ležel v žaludku, ale já už ho nechtěl měnit. Už jsme měli koncert, tak jsme byli „velká kapela“. (úsměv) Dnes bych ale takový název asi taky nedal, pořadatelé nám ho v dřívějších dobách mnohokrát zkomolili a kapela THE DAMNED nás kvůli němu prý nevzala jako support, protože to prý není podstatné jméno a asi chápu, že překladač byl zmatený. (úsměv)
A co stojí za tím, že jsme vydrželi tak dlouho? No asi já, protože i přes ty změny v sestavě, které bývaly dost zásadní, jsem chtěl kapelu udržet a dodnes ji táhnu včetně všech manažerských činností nebo třeba odbavování objednávek merche. Přes takovou malou krizi, kterou jsem měl někdy zhruba před deseti lety, jsem se už smířil s tím, že kapela je takové moje dítě a chci už ji asi táhnout a držet až do svých posledních dní. (úsměv)
Sestava vám drží od roku 2012, což je určitě fajn, každá změna přináší starosti. Vrátil bych se k výměnám kytaristů – čím to, že přes fluktuaci na tomto postu držíte pořád podobný ráz kapely? Kdo je vůbec hlavním skladatelem? Jak vaše písničky vznikají?
Pro směřování kapely byl ve finále asi nejzásadnější příchod kytaristy Saši Bilibova nějak se začátkem roku 2005, který začal NEŽFALEŠ posouvat správným směrem a se kterým jsme natočili ta první DIY alba „Jak za války“ a „Není čas na hrdinství“. Ten podle mě právě udal ten ráz zvuku kapely, na který ostatní kytaristé začali přirozeně navazovat a byť byl každý samozřejmě v něčem osobitý, ten feel tam vlastně zůstal. A já jsem za to rád. Udržet sound kapely a zároveň do něj dokázat přidat nějaký svůj styl a osobnost je za mě skvělý. Bez nadsázky mohu říct, že každý ten další kytarista zároveň posunul kapelu zas o trochu dál.
Co moje paměť sahá, tak 99 % písní vzniklo vždycky ze společného hraní ve zkušebně, kde dáváme kolektivně dohromady kostru té pecky a já pak v soukromí na svou zpěvovou linku píšu text. Vlastně je to zajímavý, že se styl práce už spoustu let, i přes ty personální změny, v podstatě nijak neliší.
Melodie jsou asi hlavní, ale zároveň se vyhýbáte úplně triviálním postupům a snažíte se (úspěšně) muziku různě variovat. Hledáte balanc, aby muzika nesklouzla někam k cukrkandlu, nebo tyhle věci neřešíte a hlavní je dobrý pocit z písničky?
Myslím, že dobrý pocit z písničky je opravdu to zásadní. Samozřejmě, každý má v našem poměrně obsáhlém repertoáru své větší i menší favority, ale pokud se nadpoloviční většina shodne, že písnička má potenciál, tak ji dotáhneme. Trochu si přirozeně hlídáme, abychom nesklouzli do přílišného vykrádání sami sebe, což je samozřejmě po těch letech čím dál tím těžší uhlídat. Ono už v podstatě bylo všechno vymyšleno a vše je často jen otázkou aranží. S těmi nám dost zásadně pomáhá takový náš „poloproducent“ Honza Balcar, se kterým jsme natočili valnou většinu věcí po roce 2008.
Ten balanc, o kterém píšeš, je v nás asi už tak nějak zakořeněný a nakonec z toho vždycky prostě vyleze NEŽFALEŠ. Třeba mě osobně vůbec nevadí nějaká ta prověřená žánrová klišé, ale většinou se společně snažíme to podat trochu zajímavěji, ať už v rámci muziky nebo textů.
Jak důležité jsou pro vás texty? Nebo lépe řečeno, je důležitější muzika, nebo texty? Ono přijít s originální muzikou v ranku melodického punk rocku není jednoduché, zato námětů na texty je pořád dost…
Tak jedna věc je dost námětů a druhá věc je umět je nějak dobře zpracovat. Teď se budu bavit ryze o českých textech a tam mám názor, že text by určitě neměl za muzikou pokulhávat, protože ta může být sebelepší, ale blbej text ji dokáže chladnokrevně zabít. Obráceně to myslím tolik neplatí, protože i nudný hudební doprovod dokáže kvalitní lyrika spíš pozvednout. Je to dáno tím, že text písničky je to, co většina posluchačů vnímá jako první a když se začnou uši kroutit z krkolomných nebo plytkých rýmů a obsahové prázdnoty, muzika už to často nedožene. Samozřejmě to neplatí asi v každém žánru a u každého posluchače, ale obecně to tak vidím.
Já si vůbec odjakživa na písničkách ze všeho nejvíc všímal textu, protože jsem nikdy nebyl žádný fanoušek instrumentálních výkonů a mám rád tu jasnou stavbu sloka – refrén – sloka – refrén. Neobdivuju muzikanty za to, co všechno dokážou zahrát, ale obdivuju ten výsledný produkt, který vytvořili. Tu píseň, když drží po všech stránkách pohromadě a zasekne ten pomyslný háček do srdce a zježí chlupy po těle. (úsměv)
Myslím, že nepatříte mezi aktivistické kapely, které by v každé písni před něčím varovaly, něco hlásaly. Ale přesto máte pár textů, které jsou zamyšlení- nebo pozoruhodné. Mě nejvíc zaujali „Vyšehradští jezdci“, o kterých jsem neměl potuchy, přitom je to docela silný příběh. Jak jsi na něj narazil?
Máš pravdu, že v tomhle duchu aktivisti nejsme. Já, byť mám třeba stejný názor, tak mě přehnaný aktivismus spíš odrazuje. Máme ale za ta léta pár songů, které záměrně trochu nastavují zrcadlo společnosti, ať už se jedná o „Postavenej do řady,“ „Hloupost je kat,“ „Pravidla hry“ nebo na nové desce „Zlo je pořád zlo“. Z nich je myslím náš postoj zřejmý.
Ale pojďme k těm „Jezdcům“. Na to téma jsem narazil už před lety v nějakém článku a dost mě to zaujalo, hlavně tou svou nejednoznačností a různými úhly pohledu na činnost téhle party nebo vlastně klidně můžeme říct gangu. Vzal jsem si z toho hlavně to jejich rebelování proti komunistickému režimu a fascinaci americkou muzikou, ale ten příběh rozhodně není černobílý. Na tuhle partičku se samozřejmě nabalila spousta různých grázlů a zlodějíčků a měla řadu frakcí, které se k Jezdcům sice hlásili, ale je velmi nepřehledné, jakou měli s těmi skutečným Královskými vyšehradskými jezdci spojitost. Opravdových pamětníků už moc není, takže ten příběh má takovou auru tajemství, něco jako Vontové ze Záhady hlavolamu. Někdo na ně kouká jako na násilníky a zloděje a někdo jako na rebely se silným odporem ke komunistickému režimu, já si vybral spíš ten druhý pohled. I když názor, že glorifikujeme bandu zmrdů, už se taky objevil.
Překvapilo tě, že v temných padesátých letech tady byla parta kluků, která své touhy po svobodě dávala najevo? Myslíš si, že dnešní mladí jsou v opozici vůči něčemu, nebo se mají tak dobře, že k revoltě nemají důvod, respektive jim aktivismus nic neříká?
Nevím, jestli mě to vyloženě překvapilo, ale každopádně respekt, v těch padesátých letech to bylo fakt o kejhák. Poměrně známý je z té doby třeba proces s mládeží, která tancovala rokenrol ve vinárně Mánes, kam vtrhli fízlové a několik jich pozatýkali, obvinili a oficiálně odsoudili za výtržnictví, za něco tak absurdního, jako je nevkus, a za pobuřování. Ti kluci skončili třeba na rok ve vězení nebo v dolech, to je šílený. Jednoznačný politicky motivovaný a na tehdejší dobu velmi medializovaný proces s cílem zastrašit mladou generaci. Dnes ti za nějaký aktivismus vlastně nic reálně nehrozí. Aspoň tedy doufejme, že to tak zůstane. Možná i díky tomu, že není ten takhle silný nepřítel, není pro dnešní mladý aktivismus tak důležitý. Myslím si, že když jde ale opravdu do tuhého, dokáže se zmobilizovat kde kdo. Zároveň taky vím o mladých, kteří se i dnes zúčastňují řady různých demonstrací a happeningů a svůj názor umí dát hlasitě najevo.
I „Proč kazit příběh pravdou“ má reálné základy, jde o legendu o nešťastné lásce končící vraždou. Kde jsi zmíněnou událost objevil a čím tě oslovila, že jsi ji použil jako inspiraci pro text?
Nejdřív bych tě jenom malinko opravil, ať si srovnáme fakta. Nešťastná láska to byla, ale vraždou nekončila. Anna Glässerová (následně provdaná Gromesová) zahořela pro Josefa Herknera a ten zahořel pro ni. Požádal ji i o ruku, ale rodiče ani jednoho z nich vztahu nepřáli. Annu zamykali, takže se celá láska přesunula jen do tajných milostných dopisů. Pak Annu provdali dle svých představ za syna rychtáře, který krapet chlastal a pro ránu nešel daleko. Jak už to tak v příbězích bývá, Anča chřadla a chřadla, až zemřela. Pochovaná byla v hrobce rodiny svého manžela a Josef, kterému mezitím už trochu hráblo, její čerstvou mrtvolu vykopal a znovu pohřbil na své zahradě. Nikdo o tom nevěděl a on tam mezitím už začal trávit veškerý čas a s mrtvou si tam povídal. Až někdy v třicátých letech dvacátého století, dávno po Josefově sebevraždě, se při úpravě kopce, kde byla původně Josefova zahrada, našla kostra ženy. Ukázalo se, že to jsou ostatky Anny, které byly následně znovu pohřbeny zpět na původní místo. Krutý, ta holka byla prostě pohřbená třikrát.
Na tuhle story jsem narazil náhodně v Moravské Třebové, když jsme nedaleko hráli. Anča tu má svoji sochu a celé mě to tak fascinovalo, že jsem to zpracoval do textu na pecku, kterou jsme zrovna aktuálně tvořili. Frázi „proč kazit příběh pravdou“, což je jedna z modifikací známého rčení, jsem v refrénu použil proto, že mi to celé prostě přišlo naprosto neuvěřitelné. Fanoušky, kteří si píseň rychle vzali za svou, jsme vyzvali, ať se pokusíme udělat z Anniny sochy poutní místo a už to celkem funguje, posílají nám fotky a storýčka, jak místo navštívili. Je zajímavé, že i řada lidí z okolí té Třebové nám psala, že ten příběh vůbec neznala. Anču jsme také dali na trička, křtila nám album a zkrátka myslím, že se z ní začíná stávat mezi našimi fans kultovní osoba.
Co „Devadesátky“? Jestli se nepletu, tak je na vlastní kůži nemůžeš pamatovat, takže čerpáš ze vzpomínek starších, případně z médií. Co tě na oné době přitahuje? Myslíš, že byla tak výjimečná, nebo si ji dnes idealizujeme? Když se řekne devadesátky, co tě napadne jako první?
Jsem ročník 1980, takže k devadesátkám jsem přičichnul. Díky věku samozřejmě trochu jinak, než lidi o nějakých osm, deset let starší a o tom je právě ten text. Že každý ty devadesátky vnímal podle toho, v jakém věku je prožil. Starší ročníky nezřídka využily nově nabytou svobodu ke startu podnikání, které zpočátku nemělo v podstatě žádná pravidla a mnoho z nich se chytlo a těží z toho dodnes. Mladí to často táhli z mejdanu na mejdan, začali sem jezdit všechny ty kapely, o kterých se nám tu jen zdálo, rozjeli se párty jak ze žurnálu. No a my, v podstatě děcka, jsme tu najednou měli Disneyovky, později Eso, Bravíčko a tak dále. Postavy jako Ivan Jonák, Miroslav Sládek a další bizáry tohoto období jsem samozřejmě registroval. Jedna známá mi kdysi taky vyprávěla, co tu právě znamenal pro lidi třeba ten první koncert ROLLING STONES na Strahově, o kterém se v textu taky zmiňuju. Jak tam stáli v davu 120 tisíc lidí a místní máničky brečely štěstím, že nikdy nevěřily, že STOUNY uvidí v Čechách naživo.
Já si devadesátky neidealizuju. Samozřejmě, že ta doba sebou nesla svoje neduhy, u nás možná umocněné tím hurá nástupem svobody, kdy se všechno utrhlo. Jelikož jsem během devadesátek ale v podstatě vyrůstal a dospíval, budu mít některé jejich atributy rád navždycky a myslím, že to bylo velmi výrazné období. Ale teda bez přetáčení kazety na tužce se asi obejdu.
Jak je v žánru zvykem, i vy používáte sbory. Některé jsou v pohodě, ale s takovým tím óóó oo oo halekáním se nemůžu roky smířit, nejen u vaší kapely, ale u všech podobně laděných. Zkusili jste si, jak by např. „Devadesátky“ zněly bez těchhle doprovodných vokálů? Opravdu by to bez nich nešlo? (úsměv)
Já osobně mám tohle halekání rád, pokud se tedy nenadužívá. V některých případech s ním ani dopředu nepočítáme a písnička si o tuhle aranž řekne až ve studiu, kdy se zjistí, že v ní pocitově něco chybí nebo se vymyslí nějaká pěkná harmonie. Na sílu to neděláme, ale myslím, že se s tím budeš muset smířit. (úsměv)
Půlku alba jste nahráli na podzim 2024 ve studiu Bros, druhou na podzim 2025 ve studiu Krakov. Proč nahrávání ve dvou etapách? A proč ve dvou studiích?
Nahrávat na dvě etapy byl skvělý tah. „Dávka štěstí“ je v podstatě naše osmé řadové album, když nepočítám další singly, splitka a tak dále, takže už toho máme za sebou fakt dost a ten proces tvorby už zkrátka není tak rychlý. Nechtělo se nám čekat, až dáme do kupy třeba tucet songů na desku, tak jsme si řekli, že natočíme to, co zatím máme, a pak se pustíme zase do dalších pecek. Má to svoje výhody. Můžeš se díky tomu během roku třeba připomenout už nějakým singlem z plánované desky, ve studiu se můžeš plně soustředit na menší porci písniček, ta práce tě obecně tolik nevyšťaví.
To, že jsme museli vystřídat dvě studia, pak bylo čistě z nutnosti, protože v době natáčení druhé půlky už bylo původní studio zbourané. Věděli jsme to už na začátku celé anabáze, ale primární bylo, natočit celou desku s našim dvorním zvukařem Honzou Balcarem a ten přislíbil, že nějaký prostor za rok určitě sežene. A sehnal. Druhá část desky se točila u jeho kamaráda Rosti Koňaříka, se kterým už jsme se taky znali z dřívějška, v jeho zbrusu novém studiu na Krakově. Na výsledném produktu to myslím není vůbec znát, už i já musím lovit v paměti, která pecka se vlastně točila v které fázi.
Nevyhýbáte se ani tvorbě klipů, v tom nejvýraznějším hraje Filip Kaňkovský, který je známý nejen z televizních a filmových rolí, ale taky z kapely GREEN SMÅTROLL, takže patří do scény a nejspíš se znáte. Když jste ho oslovili, jestli by vám v klipu zahrál, jaká byla jeho první reakce? A jak jste si natáčení užili – byli jste u toho s kapelou, nebo to bylo jen v režii Filipa a štábu?
Filipovi ještě jednou děkujeme, že se role tak skvěle ujal! Jeho první reakce byla v podstatě okamžitý souhlas, že do toho jde, ač jsme složitě museli hledat jeden z mála jeho volných termínů. Je to srdcař a vážíme si toho!
U natáčení scén s Filipem jsem byl za kapelu pouze já a náš basák Moucha, který byl i přímo jedním z tvůrců videoklipu. Já byl jen takový dozor a pomáhal jsem tvořit mejdan, který se na place v průběhu dne celkem rozjel. (úsměv) Moucha je zvyklý, protože se pohybuje u filmových štábů, ale pro mě je natáčení utrpení. Přijde mi, že se všechno strašně vleče a furt se tahá sem a tam nějaký vercajk, ale když pak výsledek stojí za to, je to samozřejmě paráda. Mám tenhle klip na titulní skladbu z desky hodně rád.
S viditelnými záležitostmi souvisí i obal desky, který má dvě roviny, jedna mi přijde obyč až ne úplně povedená, druhá naprosto špičková. První případ je přebal, hlavně titulka – to jste neměli lepší nápad? (úsměv) A název kapely a alba na samolepce na igelitu, to taky není zrovna majstrštyk?
Leitmotivem coveru je taková „punková galerie“, včetně spícího hlídače a samozřejmě exponátů, kdy titulní obraz je součástí celé scény. Řekli jsme si, že dlouho se na nám na titulce neobjevila přímo kapela a přišlo nám fajn umístit fotku do kresleného prostředí, které jinak celé samozřejmě zpracoval Vojta „Woody“ Troják. I ten byl z tohohle nápadu nadšený, sám říkal, že se mu líbí, že to nestavíme vyloženě na něm a jeho práci si schováme spíš až dovnitř. Takže jsme vše společně konzultovali. A to včetně samolepky. Bylo rozhodnuto, že bude zajímavé, když bude front cover pěkně čistý bez nápisu a samolepka, která symbolizuje popisek u obrazu visícího někde v galerii, bude na igelitovém sáčku, který přece stejně žádný sběratel nevyhodí. (úsměv) Klasická verze má stříbrnou samolepku a limitka pro odlišení zlatou. Mám rád trochu netradiční obaly desek, jako když třeba Alice Cooper zabalil desku do pomyslné krabice od pizzy.
A druhá je vnitřňák, který je pastvou pro oči. Jsou všechny obrázky z hlavy autora, nebo jste mu napovídali? Byly ve hře i jiné motivy k jednotlivým písním, nebo šlo všechno na první dobrou?
Máš pravdu, vnitřek se povedl parádně. U některých songů jsem měl nápad a vizi, kterou jsem Woodymu předložil, ale jinak jsem to chtěl ponechat co nejvíc na jeho invenci. Poskytli jsme mu pro ty účely tenkrát ještě hrubé mixy skladeb a texty, aby měl nějaké vodítko a vesměs všechno si sedlo poměrně rychle. Nejdřív byly skici a následně se malovalo naostro a ladily se pak už v podstatě jen detaily. S Woodym jsme už spolupracovali na různých designech triček a tak, ale co se týče bookletu, byla to premiéra. Potvrdilo se to, co už jsme věděli, že je to perfekcionista a na výsledek se vyplatí počkat, protože to dopadne skvěle!
Desku jste si vydali sami, bez labelu, s distribucí asi pomáhá Papagáj. Dlouhé roky jste vydávali u Cecka, proč najednou ta změna? Chtěli jste si vyzkoušet, co vydání obnáší, nebo už jste s Ceckem nenašli shodu a vlastní náklad byl varianta číslo dvě?
Chtěli jsme si to především vyzkoušet. U Cecka jsme vydávali vše od roku 2008 (kromě split 7“ s SPS, které vydal Papagáj) a byl asi čas se pohnout zas dál. Kubovi Ceckovi tímto děkujeme za tyhle roky, bylo to v mnoha ohledech přínosné a fajn, hlavně v těch začátcích nám ta spolupráce hodně pomohla. Vždycky se rádi vidíme a není důvod, proč by tomu mělo teď být jinak. S „Dávkou“ nám významně pomohli Martina se Zdeňkem z Tree Frog Music, kam jsem už nějaký ten pátek rád chodil na kafe a kde jsme to společně upekli. Potěšilo mě, když mi Pavel „Papagáj“ nabídl pomoc s distribucí, protože přece jenom, on má dlouhé prsty a myslím, že to funguje velmi dobře. (úsměv) Pro účely vydání alba jsme si založili takový „label“ Existence Ztracený records a jsme zvědaví, jaké další nahrávky v rámci něj vypustíme ven. Klidně by to třeba nemusely být jenom naše desky.
Na pódiích jste skoro tak často jako doma, skoro každý víkend hrajete pátek-sobota. Pořád vás tohle harcování baví, naplňuje? Možná až kacířská otázka – dá se hraním punk rocku v českých zemích uživit? (úsměv)
Je fakt skvělý, když vidíš, že bavíš lidi a že jim dáváš o víkendu možnost zapomenout na strasti pracovního týdne a užít si mejdan. Kdo nikdy nestál na pódiu, ten to asi nepochopí, ale je to prostě droga. Stejně, jako v každém lidském konání, přijdou samozřejmě chvíle, kdybys nejradši zalezl a nikam se neharcoval, ale to brzo přejde, znám to sám. I tak se vždycky snažíme vybalancovat kapelní a osobní život a myslím, že se nám to daří.
Nevím v podstatě o žádných místních punkových muzikantech, kteří by nemuseli k hraní ještě někde hákovat, každopádně v určité fázi už to může generovat fajn přivýdělek. Musíš se koukat i na výhody, které to má. Tím, že se hraním úplně neživíš, jsi opravdu svobodný a můžeš si dělat, co chceš. Necítíš na sobě tlak žádného labelu, nejsou na tobě závislý další desítky lidí a taky nemusíš dělat ústupky sám před sebou, cíleně se podbízet a kalkulovat. Teda samozřejmě můžeš to dělat, ale nemusíš. A punk má být svoboda.
