Druhý den začal klasicky po snídani, kterou si dávám ve stánku na plovárně… a se kterou se bohatě vejdu do stovky. A to se už jen tak nevidí. Trochu lenošení do prvního programu. Dnes jsem zvědav na CRIPPLED FINGERS, zda to rozparádí jako před dvěma týdny na Týneckém mazci. Jsem zvědavý i na VITACIT, ale neočekávám od toho velkou slávu, ba naopak jsem k tomu skeptický. A jsem zvědav na legendu jménem PESTILENCE. (4horsemen)
Pro mladou kapelu TEMORA to bylo jedno z prvních vystoupení. Vznikli totiž nedávno, v loňském roce. K mému překvapení jsem zaregistroval dvojici Páju (kytara) a Matyáše (bicí, hlas) z DEADROOTS. Jenže tato parta se zmiňovanými thrashery nemá nic dalšího společného, protože to, co lezlo z pódia a z hrdla zpěváka, byla neuvěřitelná špína. A byl to hnusný deathmetalový marast s těžkými a tak trochu i zčernalými riffy. (4horsemen)
U druhé party hned na úvod sdělím, že vystoupení bylo divoké. CRIPPLED FINGERS dali našlapaný set, přesně jako na zmiňovaném Mazci, ale zde bylo vystoupení ještě spontánnější, a to nejen na pódiu, ale hlavně pod ním. Zpěvák Aleš ani nemusel tolik řvát „dělej už konečně něco!“. Tady se to zkrátka všechno hýbalo tak nějak automaticky. Jen zeď smrti musel frontman fanouškům trochu ručně vysvětlit přímo pod pódiem. (úsměv) A jinak si každý odeřval „die where you stand... right now“. Do setlistu byl zařazen i nový, sice již dříve hraný song „Nothing“, ke kterému by měl být co nevidět venku videoklip. Za mě bylo toto vystoupení ještě lepší a potvrdilo se, co jsem říkal v minulém reportu: frontman, respektive celí CRIPPLED FINGERS, dokážou hácéčkem rozhýbat i mrtvoly. (4horsemen)
O rakouských black/deathmetalových GRAUFAR jsem do soboty neměl páru. Jejich směs výše zmiňovaných žánrů byla mrazivá jako kamenná podlaha v prastarém hradě. Zpěvák Graf drásal sluchovou soustavu zuřivými chraplavými výkřiky postřeleného zvířete, z jehož projevu vyzařuje utrpení a strádání. Adept na hospitalizaci v oddělení laryngologie. Svižné kolovrátkové riffy s mrazivými tremoly nebyly až tak různorodé jako vrstvy corpse paintu na tvářích těchto čertíků. (Jindra)
GRAUFAR z Rakouska byli vizáží i hudebně blíž severskému black metalu, ale sem tam se objevily i deathové sypačky. Řezající, skoro až thrashové kytary střídaly zajímavé chladné melodie a celkově jejich vystoupení drželo pěkně kompaktně, bylo to tak akorát k podupávání nohou. Mému uchu lahodila i pěkná basa a k závěru vysekli také jeden pomalejší song.(4horsemen)
TRAHIR nejsou úplně můj šálek kávy, zvláště outfitová stylizace vokalisty a basáka v jedné osobě Adama Balcara. To je ale asi jen můj problém. Třeba zrovna outfit Dana Frimla mi přišel sympatický. Glam rock/metal mě celkově nikdy moc nebral, ale rozhodně ho nikterak neodsuzuji. Základy se totiž najdou v každé rockové a heavymetalové hudbě, která mi vůbec nevadí – aby ne. Hudebně se střídaly rychlé, bleskové pasáže s těmi pomalejšími a táhlejšími. Když už jsem zmínil vokalistu, doplním jedno velké pozitivum, a to, že vokál byl hodně variabilní. Někdy zněl obyčejně v rockovém mustru, někdy až silně heavymetalově a u posledních dvou skladeb překvapil i hrubší polohou hlasu. Takže dodám, že to byl šikovný a odsýpající hair metal.(4horsemen)
Dalšími českými zástupci sobotního programu byli TRAHIR, o kterých jsem věděl, že zde hraje Dan Friml, jehož podcast občas zhlédnu. Kombinací heavy metalu a stoner rocku vdechli volyňskému koupáku spirit 80. let, který mi zdaleka není cizí. TRAHIR hojně vkládají před každou skladbu intro, tu klávesovou linkou, tu burácející v dáli mizící harlej. Jediné skladby, které jsem identifikoval, byly „Juice Like Wine“ a „Madness“. Oproti minulosti zpěvák Adam Balcar (hlasem blízký Mr. Ozzymu) odložil šamanskou hůl a na krk si pověsil bezhlavou (škaredou) baskytaru. Zajímavá byla nejen tučná basová linka rezonující areálem, ale také jeho kostýmek Batmana hozený do verze princezna. Pro několik trve metalistů guilty pleasure, zajíkajíc se tvrzením „tohle nikdy“, ale… (Jindra)
Sobotní den jsme začali výšlapem ke kapli Anděla Strážce, už v devět ráno to vypadalo na velice parný den. Následně posezení v restauraci Na Radnici a do areálu jsme se vydali odpoledne na thrashery z Polska HELLFUCK. Skullripper s Armagogem si ve Volyni dali dvoják, neb den předtím to valili s EMBRIONAL. Tentokrát doplněni o kytaristu Neleka a bubeníka Kubu Łobodase, který v živé sestavě nahrazuje velmistra Inferna, zaměřili se více na přímočarost. Velice dobře zahraný speed/thrash, vokál využívá Marcin vyšší než v EMBRIONAL, ještě ani ne třicátník Kuba to sype taky velice obstojně, jen 50 minut je podle mě u tohoto žánru až dost. Po půlhodině už se pozornost trochu ztrácela, HELLFUCK se nějakou velkou variabilitou nevyznačují, aby dokázali udržet posluchače v napětí po takovou dobu. Ale jinak velmi solidní. (Opat)
Zpěvák Skullriper a basák Armagog z polských EMBRIONAL, kteří vystoupili v pátek, museli strávit noc v nějakém z okolních hotelů, protože oba účinkují také v HELLFUCK. Ti prvotřídně vzdali hold starému německému thrash metalu z poloviny devadesátých let. Muzika zabalená do krátkých, maximálně 4minutových erupcí speed/thrash metalu s germánským rukopisem bez flirtování s modernou. Při pohledu na hodiny umístěné na podiu Skullriper lehkovážně prohodil „mame jeszcze 5 minut, tak vás dojebeme“. Druhý den dopoledne jsem kapelu zahlédl vylézající z dodávky před obchodním domem ve Strakonicích (cca 10 km od Volyně). Klucí byli ještě rozevlátí jako prezidentský trenky. (Jindra)
Na pódium nastoupili polští HELLFUCK a k mému údivu sleduji, že sestava je částečně obdobná jako u včerejších EMBRIONAL. O tom jsem neměl tušení. Spustili rychlý a svižný thrash metal. S prvními tóny a kytarovými vyhrávkami mě hned napadl osmdesátkový německý sound a jedna zaběhlá legenda jménem SODOM, ale trochu ve větších obrátkách, nebo ještě lépe říznutá nějakou další kapelou. Sympatické byly robustní přechody, šlapavý rytmus a sem tam divoce zaječela kytara. Byl to pěkný válec, hudba měla obrovskou energii, rychlý spád a tlak.(4horsemen)
Následující CROMLECH jsem doslova prožral, nejdříve 20 minut stojím s lístečkem č. 145 před hladovým oknem. Jako vloni sázím na jistotu v podobě Dürüm kebab. Zdáli slyším opulentní black metal s valivou kopákovou artilerií a nenáročnými kytarovými sólíčky, který bych čekal spíše u punku. Na můj vkus hodně inter, outer, ale někdo to rád intro. Obecně hodně syntetický. Na nastolení atmosféry asi OK. V době, kdy v těsné blízkosti areálu projíždí vlak, který staví v následujících Hošticích (ano, Slunce, seno…) a za zvuku líně se plahočící instrumentálky se CROMLECH poroučí. (Jindra)
Jako chytrá horákyně bych se zachoval u německé černé formace CROMLECH, kdybych o nich něco napsal... ale ty jsem poslouchal i neposlouchal, viděl i neviděl... spíš jsem je prokecal, projedl a propil. (úsměv) (4horsemen)
Následující německé blackery CROMLECH jsme slyšeli jen zpovzdálí, přišlo mi to jako úplně obyčejný standard, takže jsme radši pošetřili síly na závěrečné kombo. Zařazení VITACIT do soupisky určitě překvapilo mnohé. Já jejich devadesátkové desky s Dodem za vokálem mám hodně rád. Samozřejmě se nelze divit těm, kdo považují aktuální sestavu za jakýsi revival, když z dřívějších členů v ní nastálo figuruje jen basák Luděk Adámek. Nicméně loňský koncert na Basinfirefestu zněl dost dobře, v prosinci v Praze to také bylo solidní, takže jsem se těšil, s čím tentokrát VITACIT přijdou. Sestavu pro ETEF doplnil původní kytarista Pavel „Kuře“ Hejč, tudíž kapela vystoupila hned se třemi kytarami, alespoň tedy po část setu. Kuře se totiž zapojoval jen do starých skladeb, zatímco nové dávali VITACIT ve čtyřech. Když borci hráli staré pecky „Dragon“, „Lovec lebek“ nebo „Sybila“, mělo to fakt šťávu, navíc Alex McBeat je opravdu dobrý zpěvák, který nemá problém vytáhnout nezemské výšky. Oslabení nastalo v případě nových skladeb, které prostě a jednoduše kvalit starých věcí nedosahují. Bylo to znát i na odezvě publika, které prostě přišlo na staré fláky. Jako celek to ale VITACIT fungovalo dobře, zvuk měli vynikající, takže to byla vskutku příjemná podvečerní seance. (Opat)
Zdálo by se, že VITACIT ustoupil do ústraní stejně jako stejnojmenná ovocná limonáda v prášku. Z původní sestavy jsou v kapele už pouze Luděk Adámek (basa) a kytarista Pavel „Kuře“ Hejč, mj. legenda zvučení strahovské Sedmičky. Jak funguje kult legendy, bylo vidět na tom, jak početný dav se shlukl pod pódiem. VITACIT se třemi kytarami sázel na osvědčené hitovky z daleké historie, které upřímně řečeno v této sestavě ve mně nezanechaly ani ten elementární dojem. Na zpěvákovi bylo vidět, jak hodně by chtěl být ať už Láďou Křížkem nebo Dodo Doležalem. Tady mi ta snaha přišla kontraproduktivní a řadící soudobý VITACIT do kategorie revival. (Jindra)
Skepse vůči následující české legendě nebyla úplně na místě, ale... VITACIT, co k nim říct? Že jsem na nich vyrostl. Že kapelou prošly snad nejznámější tváře českého rocku a metalu. Že mám nejraději éru Miloše „Doda“ Doležala, kdy vydali kultovní album „Vzhůru přes oceán“. Asi by se toho dalo napovídat opravdu dost. Z tehdejší sestavy zůstal jen lídr Luděk Adámek, který sice není zakládajícím členem, ale byl vesměs u všeho hlavního. Skutečnost, že se na ETEFU ukázal s druhou kytarou Pavel „Kuře“ Hejč, byla rozhodně velké plus. Naposledy jsem je viděl v roce 2019 v plzeňské Šeříkovce a tehdy to bylo tristní. Letos ve Volyni tomu tak sice nebylo, ale úvodní „Dragon“ a následný song „Loď“ mi hned našeptávaly, že žádný top výkon to nebude. Jasně, znám VITACIT s jinými zpěváky, ale prostě se nedalo nevšimnout, že výšky do uší příliš nelezly. Na mě Alex McBeat působil dojmem, že se snaží napodobit Láďu Křížka. Ptal jsem se sám sebe proč? Proč si to nepřizpůsobí k svému? Hlubší vokály a obyčejný zpěv by mu seděly mnohem lépe. „Zvony“ následoval temný (a výborný) song „Drákula“, během kterého jsem si všiml, že v některých částech Alex text jen odříkává a vůbec nezpívá. A myslím, že jsem nebyl sám, kdo to registroval. Hudebně mi také více seděly pasáže, kde vynikl hutnější sound, před těmi vyloženě kytarovými částmi. V programu sice prolétly zásadní písně z debutu, ale jako bonus byly uprostřed naroubované nové věci – konkrétně „Vzkříšení“, „Čas...“ (?) a „Na to nemám“ (snad jsem dával dobrý pozor). Ty jsem v hlavě rychle přiřadil k tomu divnému streetovému období z alba „Máte se hnout“, kdy za mikrofonem stál Fany Stehlík. To sice do diskografie patří, ale za mě tam nemá co dělat – byl to prostě omyl tvorby. Závěr setu obstaraly skladby „Sibyla“ a „Já chci se ptát těch králů“. S přáteli, se kterými jsem stál opodál (půl koncertu jsem vydržel přímo u pódia), jsme vystoupení této legendy zhodnotili slovy: „OK, viděli jsme to.“ Za mě to nebyl špatný koncert... jen prostě takový obyčejný. Pro porovnání: TRAHIR byl o několik tříd lepší a o včerejším koncertu Blaze Bayleyho ani nemluvě. Škoda. Jen dodám, že ohlas u lidí měl VITACIT jinak slušný. (4horsemen)
Nebudu sice teď psát ódu na deathmetalovou kapelu, protože by si kdekdo mohl myslet, že se pisálek snaží psát cosi o heavy metalu, kterému vlastně nerozumí. Kdo mě zná, tak ví, že tomu tak není. VITACIT jsem měl a mám rád, ale prostě jsem to napsal přesně tak, jak jsem to tehdy viděl a slyšel. Nic víc. Tak nějak po tomto koncertě jsem se navíc rozhodl, že už do auta pro mikinu na večer nepoletím. Jen si dám něco malého k jídlu, povinně odsleduji další legendu a pojedu domů. Vždycky sice přespávám i druhou noc, ale letos jsem, i kvůli nedostatku času, zvolil tuto variantu. PESTILENCE byli brutálně deathoví, kouzlili barevná sóla, měli thrashově ječivé kytary a nadupané bicí. Vše navíc nepřetržitě doplňoval chorobný vokál Patricka Mameliho, což celku dodávalo obskurně-mysticko-progresivní ksicht. V tom těžkém buldozeru, který před sebou táhl smrdutou špínu, se líhly velmi zajímavé kytarové vsuvky a preludování. Ta sice jakoby „neměla hlavu a patu“, ale díky tomu mi zůstala v hlavě ještě teď a z některých tónů běhal i mráz po zádech. Byl to velmi silný monolit večera. A asi se k tomu tentokrát více nerozepíšu už jen z toho důvodu, že to byl zkrátka velmi dobrý koncert, který je potřeba vidět a zažít na vlastní oči a hlavně uši. (4horsemen)
PESTILENCE jako správní profesionálové dorazili do areálu tak akorát. Standardní zvukovka, strečink a jde se na věc. Muzika výživná, nadupaná a energická, dokonce i ten duch doby druhé poloviny 80. let alespoň na mě dýchnul. Do kytarové řeže příjemně fušovala baskytara. Krásně bylo slyšet každé hrábnutí do strun. Nevím, jestli během gigu něco haprovalo, ale poté co slezli borci z pódia, mezi kytaristou a basákem Rudičem proběhla poměrně ostrá výměna názorů. Bylo vidět, že letos 60letý zpěvák a kytarista Patrick Mameli má ke sportu velice blízko, což dal najevo i tím, že gig odehrál v teplákách, pochopitelně s těžce vydřeným kapelním logem přes stehno. Tím jeho demonstrace zdravého životního stylu nekončila. V přestávkách mezi skladbami sosal mlíko z petky, ještě k tomu červený, plnotučný. (Jindra)
Patrick Mameli se v poslední době, alespoň co je vidno na sociálních sítích, víc než komponování nějakého zajímavějšího materiálu věnuje focení se v zrcadle a obhajování obalů desek stvořených umělou inteligencí, nicméně z kuloárů se neslo, že PESTILENCE se v setlistu dosti vrátí ke starým věcem, tudíž alespoň část show těchto nizozemských techniků bylo třeba vidět. A jako jo, „Consvming Impulse“ a „Testimony of the Ancients“ byly zastoupeny měrou vrchovanou, z technického hlediska bylo vše v naprostém pořádku, jen mi u PESTILENCE už prostě chybí ta dravost, energie, pocit, že ti borci to tam fakt chtějí nakouřit, ne si to jen odkroutit. Navíc sorry, ale ta bezhlavá kytara, to je prostě takovej humus… Ne, kolem a kolem vlastně fajn vystoupení, všechno ve formálním pořádku, ale hodinu by mě to prostě nebavilo. (Opat)
To nejlepší pro black metalového fanouška si pořadatelé nechali na úplný závěr. V Česku se podruhé představil projekt Mr. Blasphemera RUÏM, který před třemi lety rozčeřil žánrové vody fantastickým debutem „Black Royal Spiritism – I. O Sino da Igreja“. Mistra s jedinečným kytarovým rukopisem doplnil fantastický bubeník César Vesvre, který sype třeba v SHAARIMOTH, naživo se THY DARKENED SHADE, nahrál třeba i povedený debut INCIPIENT CHAOS. Dohromady dali dílo, které se v hromadě nových nahrávek odlišuje, ať už atmosférou, či smyslem kompozic. Propracované do nejmenších detailů.
Blasphemer je profík každým coulem, takže jsem si byl jist, že RUÏM budou prostě zážitek. Nastoupili v podstatě civilně oděni, dvě mísy s ohni a žádné přehnané serepetičky… a vysolili něco, co bych nazval nejlepším koncertem, který jsem na ETEF viděl, v historii. Z pódia se těch 50 minut hrnula naprostá dokonalost, excelentní instrumentální výkony, skvělý zvuk, nasazení, všechno zahrané jak na desce. Kromě Blasphemera obsluhuje nyní naživo kytaru Joao Duarte se zkušenostmi z LVCIFYRE, CORPUS CHRISTII, koneckonců Blasphemer se s ním dobře zná z VLTIMAS, a ten tedy velice zdatně lídrovi sekundoval. Na Césarovi bylo vidět, jak se hraní nemůže dočkat, už při nástupu na pódium, div že do té své soupravy nevlítl. Nesmírně intenzivní, ničím nerušená show.
Na dvě skladby MAYHEM z EP „Wolf’s Lair Abyss“ se k RÜIM připojil už v kápi oděný Lazarus z MEDICO PESTE, zejména „I am thy Labyrinth“ byla palba jako kráva. Snad ještě víc to ale kapela zabila závěrečnou peckou z debutu „O Sino da Igreja“. Pak rychlé díky a nashle. A nejlepší show ETEF vůbec byla za námi. Za ta léta ve Volyni zahrála fantastická jména, namátkou DØDHEIMSGARD, INCANTATION, ENTHRONED aj., ale tohle mělo ještě něco navíc. (Opat)
MAYHEMOVSKOU atmosféru soumraku těžkou jako víko dubové rakve, neklidu a hořících svícnů zažehli RUÏM, kapela kolem kytaristy a zpěváka Rune Eriksena (aka Blasphemer, ex-MAYHEM, AURA NOIR, VLTIMAS). Kytarové vyhrávky balancovaly mezi tremoly s disonantním rázem a atmosférickým vybrnkávaním. Nechyběly zběsilé sypačky ani pomalejší temné pasáže s vlivy okultismu. Blasphemer ve vkusně padnoucích tesilkách a s dlouhým korálkovým náhrdelníkem budil dojem výherce hlavní ceny tomboly na plese živnostníků. Zároveň těšící se dobré fyzické kondice. (Jindra)
Sice již bylo chladno, ale nedalo mi to a vydržel jsem ještě na okultní RUÏM. Nemůžu přece odejít, když v kapele působí a založil ji sám Blasphemer (AURA NOIR, VLTIMAS, ex-MAYHEM). A tak jsem zůstal aspoň do půlky produkce. Nakonec se i do dáli k autu rozléhaly mysticky povznášející se melodie, které se střídaly se sypačkami, a vokál byl hrubozrnný v odříkávajícím tempu. Tajemná poetika, mystika s goticko-mrazivým hávem, a to vše zabaleno do blackové výhně, která byla znát i na pódiu. V jednom reportu jsem kdysi poznamenal něco podobného: „Brána do věčného ohně byla pro letošní ročník takto symbolicky uzavřena“. (4horsemen)
Na některé sice ještě čekal polský blackový band MEDICO PESTE, ale pro mě letošní a opět výborný ETEF skončil. Těším se na příště, jak na skvělý bezchybný areál koupaliště, tak i na další výbornou hudební nálož. A za mě je to nejlepší festival u nás. Nezmínil jsem to ještě? (4horsemen)
Na následující Poláky MEDICO PESTE jsem se také těšil, jenže to je těžké… po takovém zážitku se během půlhodinky v mysli přehodit zpět. Moroví doktoři se mohli pyšnit výborným zvukem, setlist postavili hlavně na loňské „Aesthetic of Hunger“, bohužel debut „Tremendum et Fascinatio“ vynechávají, ale už jsou prostě hudebně trochu jinde. Nemám MEDICO PESTE vlastně co vytknout, byla to palba a ke konci už mysl byla přítomna a užívala si každý moment, ale jejich pozice byla skutečně obtížná. Doufám, že budu mít možnost si tuhle krakovskou smečku dát někdy v klubu, kde by to mohlo zabíjet. (Opat)
Labutí píseň letošního ročníku byla v režii polských MEDICO PESTE v kostýmech morových doktorů. Po deseti hodinách (v mém případě) focení, popocházení a drbání s kamarády už mnoho sil nezbývá, ale MEDICO PESTE v roli doktorů (sice morových) dokáží z člověka vytáhnout zbytky sil k nakopnutí koncentrace. Stačí málo-opakující se riffy s disonantními harmoniemi, pomalé rytmy s intenzivními výbuchy agresivity v podobě blast beatů, šílené vokály a vytrvalé bicí. Nic víc… (Jindra)
Rád bych poděkoval Johanovi a Rámusovi, že mi umožnili strávit festivalový víkend nejen před pódiem, ale hlavně za ním. (Jindra)
Letošní ETEF se podle mého vydařil nadmíru. Soupiska byla velmi zajímavě vyvážená, samozřejmě oceňuji větší míru blacku. Za mě je třeba thrashových festivalů přehršel a na blackmetalové akce formátu pro vyšší stovky fanoušků se lehce zapomíná, takže to určitě vítám. Docela by mě zajímalo zhodnocení pořadatelů, jak se projevilo zařazení dvou žánrově hodně odlišných interpretů, tedy Blaze Bayleyho a VITACIT. Za mě ten krok byl vlastně moc fajn, obě vystoupení přišla vhod jako takové osvěžení. Musím říct, že jsem byl až překvapen, že jsem dosti snižoval věkový průměr, v publiku hodně šedovlasých maniaků, všechna čest, že každoročně takové akce a hudbu samotnou podporují. Trochu to vede k zamyšlení o budoucnosti žánru v ČR, ale to by bylo spíše na sáhodlouhou debatu někde u piva. Každopádně díky za pořadatelům za opětovně skvělou akci na koupališti, atmosféra znovu ta nejpříjemnější. Brzy nashle. (Opat)
Fotky: Marek
