Loni jsem už trochu složitěji hledal místo na zaparkování, proto jsem se letos rozhodl vyjet o hodinu dřív. Pořadatelům se ale podařilo najít oplocený areál pro nespočet aut a díky včasnému příjezdu jsem tak měl místo takřka u výlezu z parkoviště, odkud už vedla pěšina podél říčky Volyňky přímo k areálu koupaliště. Každý rok na festu přibyde nějaká změna k vylepšení komfortu pro návštěvníky a tohle byla velmi pozitivní novinka. S touto osmou návštěvou z celkových 11 ročníků se pro mě Enter The Eternal Fire Fest ve Volyni stal jedním z mých vůbec nejnavštěvovanějších festivalů. (4horsemen)
S kapelou MEGELNYK jsem zatím neměl tu čest (letos takto neznám dobré 2/3 festivalových kapel), nicméně jejich příběhy z Píseckých hor už jsem slyšel. Z dvou krátkých EP na mě sice z nahrávek působili spíše průměrným dojmem, ale živě mě docela překvapili. Když se mě pak někdo v sobotu ke konci festu ptal, co se mi nejvíc líbilo, pokaždé jsem je zmínil. Měli rázný úvod, přesně takový, jakým se sluší otevřít festival. Byl to death metal oděný do černoty a moc se mi líbily melodické vyhrávky i kytarové „sekačky“. Jo, hrálo jim to velmi dobře a v budoucnu je na nějakém koncertě určitě ještě vyhledám. (4horsemen)
BRUTALLY DECEASED svůj set otevřeli kulometnou palbou „Chasm Born“. Celé vystoupení tak bylo od samého začátku brutálně natlakované a zakončil ho cover od kultovních INCANTATION. BRUTALLY DECEASED jsem naposledy viděl na loňském Brutal Assaultu, kde měl jejich výkon možná ještě o něco větší tah na branku. Každopádně na ETEFU (a následujícím Pilníkofestu) skončila jedna velká éra kapely. Bubeník Tomáš Mařík zde ukončil své sedmileté působení v sestavě, se kterou stihl natočit i předloňské skvělé album „Chasms“. (4horsemen)
Jádro brněnských SVARDENVYRD, kterými jsem po páteční lopotě nastartoval víkendovou mentální očistu na volyňském ETEFU, tvoří kytarista Typhon a k mému příjemnému překvapení také Einskaldir (bicí, zpěv), mj. člen HEIDEN, ke kterým chovám neskrývanou náklonost. Do historie českého pohanského black metalu se SVARDENVYRD zapsali více jak 20 let starým do jisté míry povznášejícím debutem „Obyčej slunovratu“ a k epickému blacku nasměrovaném albem „Scarred Lands“ (2021). Tíhu zpěvu v kapele nese vousatý sympaťák Einskaldir, tedy už z principu velká poklona zpívajícímu tlučmistrovi za emotivně vyřvané texty. (Jindra)
Vzhledem k pracovním povinnostem jsem do jámy lvové dorazil zhruba v pět odpoledne, kdy začínali pagan/blackoví SVARDENVYRD. Byl jsem na koncert trojice zvědavý, staré album „Obyčej slunovratu“ mě onehdá bavilo dost, ani pět let starý návrat v podobě „Scarred Lands“ určitě nezněl špatně. Naživo mě ale borci úplně nepřesvědčili. Mělo by to asi jinou atmosféru, kdyby hráli za tmy a ne v poměrně parném odpoledni, nicméně nemohl jsem se do koncertu úplně dostat, občas vypadávala kytara, ani z hlediska instrumentálního mi to nepřišlo úplně na jedničku. Úplně to z mého pohledu nesedlo, ale rád bych si SVARDENVYRD dal někdy v klubu, kde by jejich hudba mohla vyznít úplně jinak. (Opat)
Se SVARDENVYRD to pro mě bylo, podobně jako u MEGELNYK, rovněž první setkání a myslím, že jsem je předtím neznal ani z nahrávek. Jejich set zněl hodně mrazivě, až seversky, s výrazným pagan nádechem. Po celou dobu vystoupení se daly objevovat zajímavé melodické linky, které mě opravdu bavily. Na druhou stranu se v jejich setu objevovaly i jakési statické pasáže, které mě už tolik neupoutaly. (4horsemen)
Po třech českých kapelách přišli na řadu polští EMBRIONAL. O polských kapelách je všeobecně známo, že hrát prostě umí, a tito borci se se svým smrtícím kovem taky nijak nemazlili. Vybavuji si, že jsem od nich v minulosti slyšel nahrávku „Evil Dead“, která byla velmi dobrá. Nemám je sice naposlouchané nijak do hloubky, ale to, co na pódiu předvedli, mělo obrovskou sílu. Jejich set měl výborně vystavěné pasáže, disponoval mohutným zvukem a celé vystoupení nabíjelo energií. (4horsemen)
Invazi polských kobylek na letošním ročníku (tři kapely) spustili EMBRIONAL v čele se sympaťákem Skullripperem. EMBRIONAL, které lze přiřadit do druhé vlny polského death metalu, technicky tvarují death metal tak, jak se jim zachce – ať už do drtivých groovů nebo složitějších aranžmá. Žádný autorský čtení fotříků v námořnických tričkách, ale naprosto likvidační set. Bodejť by ne, když máte za prdelí Daniela Rutkowskiho (bicí HATE). (Jindra)
EMBRIONAL jsou již dosti zaběhnutou formací na polské deathmetalové scéně, v Česku vystupují velice často a jsou zárukou kvality. Naštěstí i bubeník Daniel (HATE, live u I AM MORBID atd. atd.) stihl dorazit a vysypal to tam opět tak, jak od něj člověk očekává. Ten maniak je naprostá bestie, hudbu EMBRIONAL posouvá ještě o stupínek dál, ač i za dlouhodobého Darkova působení měla sílu. Výborně vyvážený zvuk, nadupaný výkon všech zainteresovaných, dobře poskládaný setlist včetně „Possessed by Evil“ či „Funeral March“. Jen se lehce projevilo to, co u vícero kapel na festivalu, a to, že zvuk by klidně mohl být víc nahlas. EMBRIONAL by stoprocentně nakládali ještě víc, kdyby bylo volume trochu doprava a nepřebíjelo je vyprávění životních příběhů okolo. I tak jedna z nejlepších kapel pátečního programu. (Opat)
SRD ze země Tadeje Pogačara se na pódiu zpočátku lehce zmateně motali, jako by hledali který odposlech pro ně bude ten správný, ale možná součást týmové choreografie. Poté co si každý našel tu správnou značku, spustili zuřivé rozzlobené tremolo riffy násobené vzteklými blast beaty. Zajímavým bonusem byl zpěv. Ten sice nebyl z kategorie krákání racků rvoucích se o rozsypané pomfrity, ale kázavou rétorikou dobře zapadal do vosího komanda. K autentickému vyznění by kapele prospělo šero, poněvadž stroze nasvícený body painting by si to zasloužil. Trošku si to posrali, když na naší pokornou žádost o společnou fotku s agilní rudou festivalovou crew bubeník stroze odvětil: „Sorry, our singer (čti šéf) is tired.“ (Jindra)
Slovinské SRD jsem viděl před pár lety v pražské Sedmičce a jejich black’n’roll tehdy v malém prostoru na Strahově fungoval výborně. I ve Volyni vpodvečer měli sílu, i když se jejich šlapavá performance hodí spíše do klubu. Goran se vytasil se svým klasickým hulákavým vokálem, občas do toho říznul pořádný ryk a SRD rozhodně potvrdili sílu posledního alba „Vragvmesiton“. Škoda neslyšitelné pravé (z pohledu diváka) kytary, borec se mohl snažit, jak chtěl, ven to moc nešlo. (Opat)
Následující kapelu jsem poslouchal poctivě asi do půlky setu, pak jsem ale dal přednost občerstvení a procházce k autu pro mikinu. Trochu se totiž otočilo počasí a začala se dělat docela slušná zima. Slovinští SRD oplývali blastbeatovými sypačkami, do kterých se vtěsnaly i táhlé tóny. Za mě nezněli špatně, ale zkrátka jsem si řekl, že to holt někdo odskákat musí, čili že se beze mě obejdou. (4horsemen)
Od show Blaze Bayleyho jsem měl rozporuplná očekávání – mohlo to být geniální, ale mohl to být i průser. Od prvních tónů ale bylo jasné, že to bude povedené. Více než šedesátiletý matador se vrátil ke dvěma deskám IRON MAIDEN, na nichž se zapsal, a při „Sign of the Cross“, „Man on the Edge“ nebo „Futureal“ nezbývalo, než rozjet air guitar a zavzpomínat na staré časy. Kapelu má Blaze v obrovské formě, hráčsky velmi zkušení chlapi, a ačkoli sám frontman nikdy nebyl bůhvíjak jistý v různých výškách, zpívalo mu to velice obstojně. Došlo i na „Born as a Stranger“ z jeho sólové debutovky, kterou původně psal na své třetí album s IRON MAIDEN, k němuž ale, jak všichni víte, nedošlo. Blaze působil velmi sympaticky, artikulaci proslovů mezi skladbami očividně volil tak, aby mu rozuměli úplně všichni, no celkově to byl velmi příjemný návrat do časů, kdy jsem heavy metal uctíval. (Opat)
My starší si dobře pamatujeme na šok ve světě heavy metalu, když v roce 1993 věhlasný zpěvák IRON MAIDEN Bruce Dickinson ohlásil odchod z kapely. O rok později na jeho místo nastupuje Blaze Bayley, aby s IM nahrál alba „The X Factor“ (1995) a „Virtual XI“ (1998). Po návratu Dickinsona se Blaze vydává na sólovou dráhu. Turné s repertoárem složeným hlavně ze skladeb z alb, na nichž se podílel jako člen IRON MAIDEN, mělo zastávku také ve Volyni. Blaze obklopený mladými muzikanty uvedl svůj hodinový gig zkrácenou verzí coveru „Doctor Doctor“ (UFO). Bayley oprášil skladby plné vzletných MEJDNOVSKÝCH arpeggií a zpěvných refrénů a přidal něco ze své sólové tvorby: „Futureal“, „Mand on the Edge, „Born as Stranger“, „Judgement of Heaven“, „Sign of the Cross“, „Lords of the Flies“, „The Clansman“, Justice of the Peace“ a jako farewell song „Angel and the Gambler“ jehož text „Don’t you think I’m a saviour, Don’t you think I could save you, Don’t you think I could save your life...“ halekalo i několik jedinců v tričkách ŽELEZNÉ PANNY. Celému setu z věšáku přihlížel o několik generací mladší Eddieho klon (viz páteční fotoreport). (Jindra)
Mám to nastavené jinak než většina fanoušků. Když tehdy do IRON MAIDEN nastoupil místo Bruce Dickinsona Blaze Bayley, nebyl jsem z těch, kteří by jejich následnou tvorbu, nebo nedej bože jeho samotného, hned odsoudili. Přijal jsem to jako fakt a alba, která s nimi vytvořil, jsem si nakonec oblíbil. Takový „The X Factor“ mi sednul hned na první dobrou. I proto jsem toto vystoupení přivítal pěkně z první řady. V energickém setu se daly čekat, a také zazněly, ty největší fláky z této éry, čili z desky „Virtual XI“ a již zmiňovaného debutu. Set otevřela kytarovým úvodem skladba „Lord of the Flies“, přičemž hned během minutového intra jsem naskočil na tu správnou vlnu. Bayleyho hlas už sice nebyl tak měkký a čistý jako kdysi, ale byl správně obhroublý, což pro mě bylo u této hudby obrovské plus. Dav sborově pěl i další vypalovačky jako „Sign of the Cross“ nebo k závěru „Man on the Edge“. Pro mě osobně je to psychická, morální a zvířecím pudem nabitá trojice z mého oblíbeného, temného alba IRON MAIDEN. Z druhého alba zazněly věci jako „The Clansman“ či „Futureal“ a nechyběly ani kousky ze sólové tvorby, například „Born as a Stranger“. Toto klasické heavymetalové vystoupení mělo nečekaně hutný sound, což beru velmi pozitivně, protože přesně takhle to mám rád. Co k tomu dodat... Jsem neskutečně rád, že jsem po 30 letech mohl slyšet Blaze Bayleyho naživo přesně tak, jako tehdy na Výstavišti v Praze. (4horsemen)
Na Enter the Eternal Fire Festu v minulosti vystoupili norští KOLDBRANN a jejich lídr Mannevond se nyní do Volyně vrátil s mnohem čerstvějším projektem JORDSJUK, v němž s ním působí třeba Sagstad z NORDJEVEL nebo Renton z NATTVERD. Nekompromisní blacková nálož bez jakýchkoli příkras, prostě rychta, deska zhruba na půl hodiny. A nekompromisně k tomu JORDSJUK přistoupili i naživo, sypali tam jednu palbu za druhou, namátkou „Parasitt“, „Kollaps“, „Grovt skadeverk“, několika skladbami se vrátili i k prvnímu EP „Råtner på rot“. Show skvěle odsejpala, skvěle ošetřena zvukově, nejvíce pak překvapil zhruba v polovině setu cover „Zombie Ritual“ od DEATH. Údernost na maximum a pro mě hodně zdařilý závěr prvního dne. (Opat)
JORDSJUK byli velmi příjemným překvapením. Trochu jsem musel zapátrat a zjistil jsem, že společným jmenovatelem členů této formace jsou blackoví KOLDBRANN nebo také folkoví (a poněkud bizarní) TROLLFEST. Možná by se v tomto kontextu daly tyto světy opatrně spojit, možná ne, ale výsledná spolupráce se ukázala jako velmi zdařilá. Z blackmetalových uskupení na festivalu mi byli JORDSJUK hudebně nesmírně sympatičtí. Ať už šlo o houpavý rytmus kytary a příjemně drnčivou basu, nebo o svižný a zároveň zatěžkaný sound bicích postavený na jednodušším rytmu. Korunu tomu všemu nasadil vokál v jejich rodném jazyce – norštině. Byl to zkrátka poctivý, skočný a zatraceně dobrý black´n´roll, o čemž nejlépe svědčil parádní ohlas pod pódiem. (4horsemen)
Jestli Bayley byl očekávaným pátečním žolíkem, tak norští JORDSJUK byli pro mě příjemným překvapením a v mém pátečním chartu jasný vítěz. Zpěvák Mannevond pohybovou nevyzpytatelností připomínal Vicotnika ze spřátelených DØDHEIMSGARD, o kterém jste si nebyli jistí, jakou dírou z vypadlého suku na dřevěném podiu proleze. Když už jsme u zpěváka, Mannevonda jsme na ETEFU už viděli, a to před dvěma lety v dresu KOLDBRANN, taktéž na postu pěveckém. Chladná jako přítok volyňského koupáku byla norská navštívenka. Thrash nabroušený ostrými riffy, okovů zbavený punk, nahrubo porcované blackmetalové vrčení a k tomu řvoucí démon Mannevond probouzel řevem k životu diváctvo v pokročilém stavu podroušenosti. Podle odezvy bylo jasné, že mnoho návštěvníků mělo jako cíl právě JORDSJUK. (Jindra)
Byť už byla pozdní hodina, „Krvehlas“ mi nedal spát. Nechat si ujít BOHEMYST by totiž byl velký hřích. A vůbec nevadí, že tuhle „Čerň a smrt“ jsem viděl už tolikrát, kolik má ETEF na svém kontě ročníků. Opět to byl bezchybný set. Výborný vokál, hravé kytary a nekompromisně silné bicí. Závěrečné „Kosti“ zazněly dokonce ve třech kytarách, a to díky hostujícímu kytaristovi Tondovi Malíkovi z kapely VRAAH. Na závěr prvního festivalového dne tak smekám i pomyslný klobouček, protože tohle vystoupení se mi moc líbilo. (4horsemen)
Video: Jindra
Fotky: Marek
Pátek fotoreport
Sobota fotoreport
Resumé
Pátek report
Sobota report
