Když se zkraje roku objevila informace, že v prostoru Ostrov 1415 vystoupí UŽ JSME DOMA, měl jsem akci v zaměřovači a společně s Jindrou jsme si řekli, že si koupíme lístky v předprodeji, kdyby nedej čert bylo čirou náhodu vyprodáno. Čirá náhoda se nekonala a k vyprodání měla akce daleko, na matadory tuzemského alternativního rocku se sešlo tak čtyřicet, max. padesát lidí, což je strakonická realita, možná lehce ovlivněná termínem – v den, kdy se staví májky a konají slety čarodějnic, se dá čekat, že někteří potenciální účastníci dají přednost folklóru nebo rodinnému životu. (Johan)
Usoudili jsme, že zastávku renomovaných UJD, kteří mají na kontě nějakých 700 koncertů v USA, 100 vystoupení v Japonsku, více jak 2000 v Evropě (mj. také odehráli koncert na 78. rovnoběžce na Špicberkách) ve městě, kde se při pohledu na městskou plakátovací plochu chce v lepším případě bulet (často i zvracet, pozn. Johan), si chce ošéfovat předprodejem. To ani zdaleka nebylo kvůli cca 40hlavé návštěvě nutné. Tak snad jen těch ušetřených sedm pětek. (Jindra)
S WESSELE (pojmenovanými podle rozcestí nedaleko šumavského Vimperka, dnes nesoucího jméno Veselka), jsem měl tu čest již před necelými šesti lety, kdy na témže místě předskakovali táborským KALLE. V hlavní roli tohoto post-rockově alternativního seskupení vyznívá především viola v těsném závěsu s „hudrujícím“ baryton saxofonem. Hudba WESSELE mě naladila do módu přibližně jako WALDEN na nedávném festivalu Junák 666 na témže místě. Při troše fantazie, převážně díky oběma dominantním nástrojům, evokovala tvorba přeludy pověstných PPU. Svou neznalost repertoáru jsem demonstroval nesmělým potleskem v okamžiku hudebního předělu v instrumentální kompozici závěrečné skladby. Trošku faux pas bez zásadních následků. (Jindra)
WESSELE jsem na stejném místě taky viděl v roce 2020, když zahráli spolu s KALLE.Tehdy byli na pódiu čtyři, tentokrát jich bylo o jednoho víc, sestavu doplnil saxofonista s velkým nástrojem, basovým nebo barytonovým saxofonem. WESSELE hrají takový střídmý alternativní rock, působí skromně a jak tehdy před KALLE, tak tentokrát před UŽ JSME DOMA odvedli dobrou práci. O zpěv se dělili kytarista se saxofonistou, ani jeden z nich nemá zrovna výjimečný hlas, ale jejich civilní podání k muzice, kterou hezky drželi bubeník s basistkou a zdobily hlubší tóny violy, sedlo optimálně. (Johan)
V tuzemsku opomíjení, o to více uznávaní ve světě... UŽ JSME DOMA loni oslavili 40 let existence. Na tričku s krátkým rukávem toto vtipně připomíná heslo čtyři sítka na krku (sám jsem si udělal radost). Koho zajímají UJD, ví, že kapelník, zpěvák a autor písní Miroslav Wanek je mj. jedinečný tím, že jednotlivé skladby rozepisuje do notového zápisu. Set, troufnu si tvrdit, proběhl stejně jako každý jejich jiný, bez jakýchkoliv verbálních zdržovaček, proslovů, pouze vlídné přivítání, zdvořilé poděkování za maximálně možný aplaus, informace, kde je možné zakoupit merč a na závěr děkovačka v podobě uctivé poklony. I to je známka naprosté profesionality a pokory mimo hudební vyjádření. UJD zvládají vystřelit směrem na punkovou branku, přičemž důmyslně zpracovávají propracované přihrávky od jazzu, lidové kultury, alternativních bizarností a snad i od vážné hudby dekorované výjimečně oduševnělými texty. UJD sáhli nejen do novějších položek svého hudebního katalogu z alba „Kry“ (2018), přes ponor do „Jeskyně“ (2011), přelomu milénia („Uši“, „Strach“, „Mlha“) až do prehistorie k „Jazz 1960“. Část setu se Míra Wanek s potěšeným výrazem ve tváři kýval do spěšného rytmu své kytary. Při skladbách stavěných na klávesovém partu seděl za klapkami Kurzweil poznamenanými letitou patinou a olepenými různými taháky. Baskytarista Pepa Červinka nasadil od začátku (až do konce) dobráckou grimasu, kterou měnil pouze při dvojzpěvu s kapelmajstrem. Dvojzpěvy a leckdy i trojzpěvy rozšířené o zpěv trumpetisty Adama Tomáška jsou jedním z dominantních znaků UJD, stejně jako rozpustilá Adamova trubka. Sporadický samplík nutný k autentickému vyznění kapely obsluhoval na boso bubnující bubeník Vojta Bořil, který prokázal, že má paličky jako šestý prst každé ruky a tu a tam poslal pozdrav slunci. Na Vojtovo kopáku nesměl chybět látkový přebal s jednou z mnoha kreseb dvorního výtvarníka a nehrajícího člena UJD Martina Velíška. Po dvou přídavcích se kapela pokorně klaní a mizí v předkulisí Ostrova 1415. (Jindra)
UŽ JSME DOMA jsem viděl dvakrát v životě, v roce 2021 v Prachaticích, o rok později ve Vodňanech. V obou případech jsem z koncertů odcházel nadšený. Přitom jsem se k tvorbě kapely dostal docela pozdě, pořádně mě nakopla až deska „Jeskyně“ a „dorazily“ mě „Kry“. Zpětně jsem si našel cestu k dalším nahrávkám, ale tyhle dvě mě pořád přijdou nejlepší. Je to tím, že jsou písničkové, plné hitů, které se hrály i ve Strakonicích, namátkou „Vločky“, „Propast“, Naviják“, pokud mi paměť slouží. Nemohly chybět „Uši“, v jejichž prostředku část obecenstva usoudila, že skladba konči a jala se tleskat, ani několikeré exhibice bicmena, který si to moc hezky užíval a protáčel paličky mezi prsty jako cirkusák. Ono to užívání si platí o celé kapele a vlastně i o přítomných pod nízkým pódiem. Všichni si koncert vychutnávali, fanoušci tancovali, muzikanti se usmívali, byla to taková milá pohodička za zvuků výborné muziky. Míra jako obvykle přecházel od kytary ke klávesám, k tomu krásně zpíval, což činil i Pepa Červinka. Hodina a něco utekla jako voda a po dvou přídavcích se nikomu nechtělo domů… (Johan)
Fotky: Jindra
