Johan:
Když jsem zaregistroval, že ve Strakonicích na Ostrově zahrají KALLE, měl jsem o náplni první červencové soboty jasno. Ještě jasněji, když mi Jindra vysvětlil, že není Ostrov jako Ostrov. Máme totiž ve Strakonicích Ostrovy dva – o obou samozřejmě vím, na tom Na Podskalí jsem na několika hudebních akcích byl, ale netušil jsem, že ožil i Ostrov uprostřed města, začíná fungovat podobně jako různá komunitní centra v opuštěných průmyslových areálech a že kromě výstav se zde začíná s promítáním filmů i koncerty.
Na dříve zanedbané místo jsem nakráčel před 20. hodinou s tím, že avizovanou výstavu fotografií a ilustrací stihnu zhlédnout i bez vernisáže o 19. hodině, buď před koncertem, nebo o přestávce. Nakoukl jsem do sálu, u baru si koupil lahvové pivko (bar zatím funguje s lahvovými nápoji) a už na mě volal Jindra, který dorazil pár minut přede mnou a podobnou proceduru (s koupí piva) absolvoval taky. Na místě zatím bylo odhadem třicet, max. čtyřicet lidí – polovina zevlovala venku a polovina uvnitř sledovala nějakého mládence, který brnkal na kytaru – snad kulisa k prohlídce výstavy. Ta zabírala jednu kratší stěnu překvapivě velkého prostoru s kapacitou odhadem 200 lidí, na delší straně s pódiem z praktikáblů, na další krátké se zmíněným barem. V podstatě ideální místo na spíše komornější hudební akce, trochu stranou, ale zároveň uprostřed města.
Krátce po osmé večerní se na pódiu sešikovala pošumavská kapela WESSELE, kvarteto v obsazení kytara/zpěv, baskytara, bicí, viola. Název kapely zní německy, a taky že jo, je pojmenována podle německého názvu rozcestí u Vimperka (česky dříve Neveselec, nyní Veselka). Nicméně jazykem textů je čeština, se kterou si hraje zpívající kytarista, případně je využitá poezie Zbyňka Hejdy – a v obou případech jde o slovní minimalismus, který do melancholické muziky velice pěkně zapadá. Franta Ďuriš sice není kdovíjaký zpěvák, ale mně se jeho přirozený výraz líbil, stejně tak hudba, ve které dostávaly všechny nástroje optimální prostor. Mohlo by se zdát, že prim bude hrát viola, když už se v sestavě objevuje, ale poměrně často byla pěkně nahoře baskytara, kytara pak burácela v momentech, kdy skladby chytly drive. Což se dělo pravidelně, většina songů měla dvě polohy – intimnější a rockově nabroušenou. Tahle kombinace fungovala velice dobře, set utekl jako voda, ostatně „Voda“ se jedna skladba nazývá, další pak „Vítr“, jiná „Ptáci“. Přírodní motivy se v tvorbě WESSELE prolínají s existenciálními, nic moc veselého, ale ani ryzí deprese, spíše přemítání co bude, až nebudeme… Ač jsem na akci vyrazil primárně kvůli KALLE, WESSELE mě na nadcházející vystoupení příjemně naladili.
KALLE jsem v minulosti viděl pouze jako duo, od listopadu 2018 ale koncertují nejen v rodinné sestavě, ale i s akustickou kapelou. Pro živé provedení tak přearanžovali několik starších songů a hlavně připravili nový materiál, který na konci loňského roku nahráli a letos vydali na CD i LP. Koncert byl logicky postavený na skladbách z alba „Songs with the Acoustic Band“, které oproti těm z „Live from the room“, resp. „Saffron Hills“ působí barevněji, ale zároveň ctí ducha Veroničiny a Davidovy tvorby. Co si budeme povídat, když se řekne KALLE, při vší úctě k Davidovi a nyní i dalším spoluhráčům, je to Veronika, resp. její hlas, který jako první naskočí většině posluchačů coby poznávací znamení kapely. A vokál na sebe poutal největší pozornost i na Ostrově, Veronika neustále dokazovala, že je vynikající zpěvačka, která si pohrává s každým slovem, v bezeslovních pasážích pak nešetřila úsměvy směrem do publika a bylo znát, že si vystoupení užívá. Což ostatně platilo o celé kapele, tvořené kromě kytaristy Davida baskytaristkou, violoncellistkou, bubeníkem a hráčem na dvoje klapky. Podobně jako u WESSELE, i u akustické kapely KALLE bylo vše šikovně zaranžováno, takže nástroje byly v ideální rovnováze, za což nejspíš patří slova uznání i Mázovi, který „vyrobil“ moc pěkný zvuk. Kromě „Songs with the Acoustic Band“ došlo na neřadový kousek „Breathing“, který KALLE nahráli na 2LP kompilaci vydanou u příležitosti desátého výročí magazínu Full Moon. Zhruba stovka přihlížejících si na závěr vytleskala přídavek v podobě geniální „Stones“ a příjemný večer skončil zhruba v půl jedenácté. Návštěva nakonec čítala odhadem sto hlav, z nichž jsem paradoxně znal sotva pět procent. Na Ostrově se evidentně schází jiná komunita, než potkávám na jiných (metal, hardcore, punk) místních akcích, což má, vzhledem ke kapelám, které v sobotu večer zahrály, logiku. A doufám, že tahle „jiná mládež“ vytrvá a Ostrov 1415 bude dále zvelebovat, abychom se měli kam vracet na podobně podařené akce, jako byla tahle...
Jindra:
V jedné z budov bývalého starého Fezka ve Strakonicích s velice vkusně zrekonstruovaným interiérem se odehrál poklidný večírek plný imaginace a hledání definice pohodové hudby, říkejme třeba alternativní.
V pořadí první naladili volyňští WESSELE, kteří odráží básnické vyobrazení nám Jihočechům blízké a pro mnoho umělců magické Šumavy. Zhudebněná tvorba básníka Zbyňka Hejdy a samotného kytaristy a zpěváka Františka Ďuriše staví na síle náladotvorné violy Kuby Frydrýška, který nejen oduševnělou hrou, ale i vizáží připomíná Jana Hrubého z Mišíkových ETC., dále pak na post-rockové Ďurišově kytaře. Žánrové synonymum vede na jižní Moravu k alternativnímu veletoku DUNAJI. Hudební vyobrazování přírodních živlů občas zavání patosem a špetkou naivity, v případě WESSELE se jedná o výjimku, možná i výjimku potvrzující pravidlo.
Táborské duo KALLE (Veronika Zemanová, dívčím jménem Buriánková, s manželem Davidem) přijelo posíleno akustickým doprovodem, což v celkovém měřítku notně vyzdvihlo emocionální sílu a vyšperkovalo jejich již tak vycizelovanou tvorbu. Jejich poslední album „Songs with the Acoustic Band“ vyšlo 15. 3. a jak již název napovídá, David odpojil „elektriku“, Veronika ovládá pouze svou foniatrickou schránku a zakomponovaly se nástroje klasické hudby: harmonium, basa, violoncello, housle, piano. Produkce KALLE zní velice emotivně a procítěně, vyvolávajíc představu, že je vše naprosto pomíjivé a právě dobrat se k tomuto pocitu a zaklepat na posluchačovo nitro je zadání, které KALLE zvládají s noblesou sobě vlastní. Skladby vycházející ze vzdáleného intra gradují v gejzíru emocí, evokují pocity opojení a kýžené satisfakce. Vše zní naprosto famózně v okamžiku, kdy se do hry dostanou všechny přítomné nástroje a v pomyslném kruhu repetitivně (včetně zpěvu) násobí své party vedoucí ke strhujícímu středobodu písničky. V celkovém projevu tělesa je cítit chladný otisk islandských SÓLSTAFIR naroubovaný prozaickými postupy Nicka Cavea. Pokud půjdeme do nedávné historie české alternativní scény, velký třesk vyvolala indie-folková Markéta Irglová, která našla svoji domovinu na chladném Islandu. Známou a adorovanou se stala v roce 2007, kdy získala s přítelem Glenem Hansardem Oscara za hudbu k filmu Once. Příklad hodný následování, myšleno tvorbou, ne odchodem na Island.
Track list KALLE
- Humans
- By Now
- Dove
- Birds
- Fear
- Tiger
- Breathing
- Leaving
- Felid
- Bears
- Lucid
- Stones
Fotky: Jindra
