Johan:
Když jsem na letošní Festě de la pohodě zahlédl nalepený plakát avizující vystoupení UŽ JSME DOMA v Prachaticích, začal jsem jednat. (úsměv) Nadhodil jsem kamarádům, že by možná nebylo od věci na koncert, byť ve čtvrtek, vyrazit, protože UŽ JSME DOMA jsem ještě živě neviděl, načež se jeden chytil a že by je taky vidět chtěl, druhý, že by taky docela jel, následně se přidal i čtvrtý, takže paráda, konečně uvidím kapelu, kterou v posledních letech nárazově poslouchám z desek, zejména „Jeskyni“ a ještě více zejména „Kry“, a nebudu muset jet sám.
Nabyté štěstí mohlo zhatit počasí, ale to se naštěstí umoudřilo, po celodenním dešti se kolem 17. hodiny vyjasnilo, a tak nehrozilo, že by se koncert z očekávaného pěkného venkovního prostoru musel přesunout do kulturáku. Pěkným venkovním prostorem myslím park Parkán, který je z jedné strany ohraničen zdí bývalého městského opevnění, z druhé několika domy, pro koncert ideální místo, z kterého dýchá historie…
Do Prachatic jsme dorazili hodinu a kus před koncertem, plánovaně, abychom se prošli středem města, který je opravdu parádní – úzké uličky, krásné náměstí –, není divu, že centrum je městkou památkovou rezervací, v níž se mimo jiné nachází i pivovar, kde jsme ochutnali místní výrobek, tedy dva ochutnali, dva nealkoholici se museli spokojit s takřka prostulihou náhražkou z Německa. Pak už s chutí do parku, kde se začali scházet první fanoušci, mezi nimiž nechybělo pár místních muzikantů, ale čekal jsem jich víc…
Zato od UŽ JSME DOMA jsem toho víc dostat nemohl. Vystoupení se nebojím označit za strhující, od začátku to čtyři pánové rozjeli ve velkém stylu a sázeli jeden hit za druhým. K mé radosti převládaly skladby z alba „Kry“, ze kterého zazněla titulní píseň a myslím, že dále „Vločky“, „Smetí“ nebo „Dým“. Podobně byla vytěžena „Jeskyně“, z níž došlo na „Naviják“, „Marianu“ či „Propast“. V těchhle věcech jsem se chytal, v dalších méně, protože některé desky neznám, což je případ věcí z „Uší“ nebo „Nemilovaného světa“. Obecně mám v repertoáru UŽ JSME DOMA oblíbené ty jednodušší, posluchačsky vstřícné skladby, avantgardnější a zamotané tolik nemusím, ale těch se hrálo minimum a koncert měl neuvěřitelný spád. Střídaly se svižnější kousky s pomalejšími, Miroslav Wanek sem tam pověsil kytaru na bednu a zasedl ke klávesám a kromě obsluhy nástrojů parádně zpíval. Jeho naléhavý hlas je jedním z poznávacích znamení kapely, druhým samozřejmě trubka, ale na mě udělal největší dojem, co se instrumentace týká, bubeník. Co ten předváděl za exhibici i ve zdánlivě pomalejších věcech…
Publikum zčásti sedělo, což mi na podobných akcích přijde nepatřičné, takže jsem volil, stejně jako kamarádi, hodinu a půl vestoje, ale vůbec mi to nepřišlo, nohy neprotestovaly, protože jsem v zaujetí koncertem nevnímal, jestli mě bolí, nebo ne. (úsměv) Podobně to mělo dalších dvacet třicet jedinců, kteří si po odchodu kapely vytleskali (vykřičeli, vypískali…) dva přídavky, takže koncert trval devadesát minut, což bych jindy bral jako třikrát více, než je optimální – ale jsou výjimečné kapely, u kterých je i ta hodina a půl málo.
Coornelus:
Na počátku byl spam. Těsně před setem INSANIE v rámci festivalu Festa de la pohoda zahlédlo bystré oko Johanovo plakát zvoucí na koncert UŽ JSME DOMA v Prachaticích. Tahle informace se mnou v první moment nic nedělala, ale po chvíli, kdy se kluci začali domlouvat, že by vyrazili, vznikla i ve mně touha po výletu, jenž by zahrnul kratší prohlídku Prachatic a byl zakončený koncertem.
V Prachaticích jsem byl na akci podruhé v životě. Prvním koncertem byl ten, kdy UCHÁZÍM křtili za podpory GRIDE své tehdy aktuální album „Marnostroj“. Křest proběhl v nevábné nalejvárně Družba, což bylo prostředí za všechny prachy. Naštěstí se koncert tentokrát odehrál v rámci letní scény prachatické kultury v areálu Parkán, který v podstatě sousedí s náměstím. Tím pádem prostředí velmi příjemné.
I když to zpočátku nevypadalo, nakonec se prostor před pódiem naplnil velice slušně a kapele tak byla vystavěná důstojná kulisa pro její performanci, která byla… perfektní. Ačkoliv nejsem skalní příznivec UŽ JSME DOMA, musím uznat, že kapela hrála skvěle. Leckdy zašmodrchané rytmy, v podstatě skoro pořád, pročísly naprosto hitové momenty. Kapela fungovala parádně a byla radost sledovat výkony jednotlivých muzikantů, kdy moje oči neustále spadávaly na velice šikovného bubeníka. Ačkoliv neznám kompletní repertoár kapely, velké množství skladeb mi bylo povědomých, a ty, které jsem bezpečně identifikoval, převážně z poslední desky „Kry“, jsem si vyloženě užíval. 90 minut dlouhé vystoupení uteklo jako voda a já jsem rád, že jsem si odbyl svou koncertní premiéru s UŽ JSME DOMA za takových příhodných podmínek.
Jindra:
Den po celorepublikové zkoušce sirény civilní ochrany (tedy ve čtvrtek) jsme vyrazili s Coornelusem a Johanem do pitoreskního městečka, bývalého nejmenšího okresního města jižních Čech, Prachatic, na legendu alternativní muziky, původně teplické UŽ JSME DOMA. Ti si letos připomínají 35 let od založení. Po kratičké procházce městem jsme zakotvili v restauraci místního pivovaru ke konzumaci nadstandardně rezavého 11° Lachtana. Zde se k nám přidal ze Sušice dorazivší Berry a mohli jsme vyrazit do areálu místního Parkánu. U vstupu mě zaujaly dvě postarší dámy, kdy jedna z nich si za každou prodanou, resp. na zápěstí nalepenou vstupenku udělala na kus papíru čárku. V době našeho příchodu měla paní čárek cca jako piv na tácku zdatného pivaře z dob, kdy prachsprostá desítka obsahovala 2,5 % alkoholu, přes palec 30 platících. Dle pozvolna se trousícího se osazenstva areálu to spíše vypadalo na koncert místní mlátičky GRIDE. Nechyběl Čert, David, Ivan (ex-GRIDE), Iny vyslal bráchu (viz fotogalerie, znalci zajisté neprohádají).
Abych také prokázal moudro škarohlída (nikoliv z HENTAI CORPORATION), tak mě „uchvátily“ oranžové bariéry před oběma komíny reproduktorů. Chybělo jen varování „Pozor výkop“. Ale zpět k čárkám sympatické seniorky, nakonec přišlo odhadem cca 100 návštěvníků. Takže dobrý.
Tak jako SESTRY mají harmoniku, Ebeni klarinet, Ivan Mládek banjo, tak UJD mají trubku jako řádný a naprosto dominantní nástroj. Mozek tělesa Miroslav Wanek, kapelník, zpěvák a autor písní jedinečný i tím, že písně pečlivě aranžuje a rozepisuje do not, dobře ví, jaké instrumenty jsou nejblíže jeho hudebním představám. Valnou část večera pokyvující se do rytmu své kytary, při skladbách s klávesovým partem sedící za svými klapkami Kurzweil, dokazuje, jak sžitý se svými nástroji je. MW pracuje jako naprostý profík, který ví, že přišel prezentovat hudbu bez všemožných i nemožných zkazek a proklamací utvářejících rádoby dojem „skvělého“ večera. Jeho nepochybně bohatý a košatý slovník se onoho večera smrskl na strohé „děkujem“ a na konci setu výčtu alb, které je možno zakoupit v distru v dodávce vedle koncertního stanu.
Působivě naléhavá, energická tvorba, plná empatie, ale zároveň srozumitelná s hutnou rytmikou a neustále s trubkou za zády může působit jako bez ladu a skladu, ale za vším hledej pouze muzikantský kumšt. Pěvecká sdělení, jak Wanekova, tak i mistra basů Červinkova, poutala pozornost po čas celého večera. Sborové zpěvy, povětšinou Wanek-Červinka, vykazovaly známky dlouhodobé souhry a citu pro unisono. Pokud trumpetista Adam Tomášek neměl na rtech náustek svého plechu, zdatně se sbory vypomohl, i když instrumentální projev je mu jistě bližší. Tvorbu UJD mám rád, ale zdaleka neznám jejich diskografii nazpaměť jako někteří návštěvníci. Co jsem pochytil, byly písničky „Fascinace“, „Propast“ či „Naviják“ z alba „Jeskyně“.
Představit si koncert jakékoliv kapely bez přídavku by vybočovalo mimo konvence kulturního zážitku. UJD se nenechali dlouho přemlouvat, a nakonec ohýbali hřbet při děkovačce třikrát. Dav si žádal mj. „Jassicu“, načež Wanek odpověděl, že „Jassica“ je nemocná, ale zastoupí ji její manžel Jazz (skladba „Jazz 1960“ věnovaná Jazzové sekci).
UJD jsou skvělým příkladem, jak z hudby čtvrté cenové skupiny (členové F.P.B. - fourth price band, stáli u zrodu UJD) vyprofilovat světově uznávaný fenomén avantgardní muziky.
Ve 21.50, přestože dav upozorňuje, že zbývá ještě celých 10 minut do 22. hod., se UJD definitivně loučí. Poněvadž Coornelus umně zaparkoval nejblíže, jak jen to bylo možné, během chvíle sedáme do vozu a kolem 22.45 hod. už jsme doma, tedy já s Johanem. Coornelus míří přes Novou Hospodu na D4...
Fotky: Jindra
