Množství krásných metalových akcí v Praze je tento půlrok vskutku ucházející. Při tomto obzvlášť hektickém semestru se za katarzickými tóny black metalu ve všech jeho podobách vydávám obzvlášť ráda, především v rámci zachování duševního zdraví. Po seznámení s klubem Subzero mě však čekala nová štace k objevování, a to klub Black Pes.
Na cestě jsem tentokrát nebyla sama, vlakem jsme putovali společně s mým kapelním kolegou a probírali samá pro lidstvo přínosná témata jako dungeon synth, obskurní blackmetalové kontexty nebo lineup Brutal Assaultu. Je neskutečně k nezaplacení si po dnech běžné reality s někým povídat o podstatných a zábavných věcech. Při přestupu v Libni jsem si ještě skočila pro občerstvení, protože, jak jsem si zažila, není při koncertu horšího společníka než hladu.
Poloha klubu Black Pes mě opravdu potěšila, jelikož se nachází kousíček od nádraží Klánovice. Tudíž, když produkce skončila, člověk po těch pivech nemusel nic složitě hledat a vymýšlet, ale jen zabočil za roh a hurá zpět do civilizace. Celkově to na mě udělalo dojem, to umístění, přítmí i vzhled budovy. Black Pes se nachází na okraji Klánovického lesa, tudíž je obklopen stromy a v kombinaci s dřevěnými vraty i celkovým dřevitým interiérem jsem se cítila skoro jak někde na chalupě. Taktéž jsem si nemohla nevzpomenout na vraždy, které se v tomto lese odehrály.
Přímo na místě nás pak překvapilo množství návštěvníků, které určitě dosáhlo dvou set. Vyzvedli jsme si tedy razítko, piva a šli jsme ponořit do nabitého programu. Otvírákem večera bylo italské masivně znějící monstrum GORRCH. Jedná se pouze o dvojici muzikantů, což mi přišlo neuvěřitelné. Prvně mě zaujala maska na obličeji bubeníka. Myslela jsem si, že jde čistě o prohloubení vizáže, přeci jen, k takové šílené muzice by se to hodilo, ale po chvíli jsme byli vyškoleni, protože tento blázen do těch nekonečných blastbeatových polí zároveň chroptil. Maska tedy obsahovala mikrofon. Druhým protagonistou byl civilně vyhlížející kytarista s tmavým SGčkem, jenž do nás neustále pouštěl pekelné, totálně zaozvěnované disonance porušující veškeré zákony stupnic, a jeho ruce bylo možné neustále sledovat v nepřirozených pavoučích polohách. Musím však říct, že jeho přesné přehmatávání mezi těmito prokletými akordy bylo opravdu obdivuhodné. Momenty, kdy bubeník zpíval čistě a vznášel se nad vším tím soubojem tónů, jsem prožívala jako ty nejsilnější, a říkala jsem si, jestli mi do toho piva nespadlo i LSD. S kolegou jsme se shodli, že tento objev stál za to. Mrzí mě, že jsem si zapomněla vzít kazetu.
Následovali francouzští neznabozi PROFANATION, jejichž temnota měla spíše agresivnější a syrovější odstín než atmosférický. Při poslechu mi v mysli naskakovaly odkazy na REPULSION či BLASPHEMY, ostatně k těmto jménům se veřejně hlásí. Tentokrát jsme se v diskuzní skupince neshodli, mě set PROFANATION bavil, ostatním se zdáli příliš obyčejní. Je pravda, že hrát po GORRCH je docela nevděčná situace, ale mně sedli, především změnou stylu. Opět se konaly nekonečné blastbeaty, ale v rámci kratších údernějších skladeb. Borci vystupovali energicky a viditelně je hraní bavilo. Vyhlazovačka, ke které nemám moc co dodat. Chvílemi mi docela připomínali bandu ANTICHRIST SIEGE MACHINE.
Polští OWLS WOODS GRAVES byli již před odehráním asi nejkontroverzněji vnímaná kapela co se hudebního stylu týče. Jejich výraz se vyznačuje kombinací tradičního black metalu s hardcore punkem, a nebojí se do skladeb zapojit typické zpívané refrény. Pro hodně lidí byla tato odvážná kombinace zpěvů moc, ale mě si získali, a jejich tvorba mě bavila i z nahrávek. Celkem to dává smysl, jsem fanouškem punkové éry DARKTHRONE (např. alb „Circle the Vagons“, „The Cult is Alive“), tudíž mě toto nemohlo urazit. Zajímavostí je, že se jedná o kapelu tvořenou hlavně členy MGŁA, a je pravda, že občas to je v kytarách znát. Zaujala mě i pestrost jejich merche, kdy jste si mohli zakoupit třeba krásnou černobílou šálu. Vzhledem k tomu, že jejich tvorba často obsahuje D-beatové pasáže, musela jsem zavítat do kotle, kde jsem tradičně byla nejmenší a nejslabší, a občas jsem se prolítla jako potlouk z Harryho Pottera, ale stálo to za to. Bylo super si i skupinově zahulákat text „Antichristian Hooligan“. Borci vystupovali obzvlášť živě, kdy se zpěvák nebál sem tam kroužit nad hlavou se stojanem na mikrofon, a celkově měli podezřele mladistvou energii. Asi za to mohly ty rozčepýřené kudrnaté vlasy, ale říkala jsem si, že zpěvák by se ani v SARCOFÁGO neztratil. Mám pocit, že v tuhle dobu už bylo v prostoru celkem vedro a vydýcháno, ale bylo to přežitelné.
Odcházíme ven na vzduch, zakecáváme se, a mezitím začínají MISþYRMING. Za tento přešlap jsem na sebe doteď naprdlá. Set otvírala skladba „Orgia“, na niž jsem se těšila nejvíc, a já na ni přišla pozdě. Naštěstí jsem stihla alespoň druhou polovinu a ten úžasný refrénový riff. Islandští hoši mě moc potěšili, velkou část setu tvořily skladby z alba „Algleymi“, které mám naposlouchané milionkrát, a považuji ho za jednu z nejlepších blackmetalových desek. I jak oni sami uvedli v rozhovoru, pro tvorbu něčeho nového je potřeba překračovat hranice, což se jim daří, a mají vybudovaný vlastní rozpoznatelný styl. Kytarové riffy kolikrát koketují spíše s hard rockem než s typickým black metalem, a přesto je to šupa, které tah na bránu nechybí. Ze všech členů kapely kapal pot a i svým špinavým vzezřením působili spíše jakoby si na jeviště odskočili z bitvy. Opravdu, tohle se povedlo a jsem nadšená, že k nám zavítali. Doufám, že jim to dlouho vydrží – naštěstí už teď překonali jednoalbový syndrom, který z mojí zkušenosti potkává mnoho islandských kapel.
Lidičky, toto byl zážitek. Mám velikou radost, že v rámci Prahy poznávám od pohledu více a více tváří, avšak potkala jsem taktéž staré známé a třeba i borce z kapely BJES, které tímto zdravím. Při paření u pódia jsem se potkala se stejným kolegou, se kterým jsme si posledně užívali koncert SUKKHU, HEIDEN & GUYOĐ v pražském Subzero. Naopak mě moc nepotěšila dočasná indispozice tekoucí vody na záchodech a její naprosto odporná chuť. I podle plavajících červených částeček jsem rychle pochopila, že k pití to moc nebude. Ale jinak byl prostor moc pěkný a útulný a tu správnou undergroundovou atmosféru to mělo. Můj spolupoutník mi ještě koupil brambůrky, aby se mnou cestování zpět bylo snesitelné a plni dojmů jsme se vydali zpět na nádraží. Moc díky za tuto akci a určitě se sem zase ráda vrátím.
