INSANIA – Neo-Noe

Skoro čtyřicet let existence, jedenácté řadové album, pořád s pohledem dopředu, byť řada odkazů na předchozí nahrávky albem „Neo-Noe“ rezonuje.

Lehká obměna úvodu recenze na předchozí album INSANIE se neztratí ani v recenzi na novinku, jejíž vydání předcházela promyšlená mediální kampaň v podobě hned pěti singlů, které byly postupně zveřejňovány ve formě různě pojatých videoklipů. Jakýs takýs obrázek tedy všichni (které by to mělo/mohlo zajímat) mají, o ten úplný se teď, po desítkách poslechů CD, pokusím. 

A na začátek si neodpustím jednu poznámku. Je obecná, ale zároveň určená těm, kteří nad INSANIÍ (z)lámali hůl už dříve, když se upsala Smile Music, nebo až teď, po zhlédnutí klipů a po oné mediální aktivitě, jejímž prostřednictvím „zjistili“, že „tahle hudba není pro starý“. Já mám vnitřně taky určité pochybnosti, jestli toho (něčeho) není moc, to ještě rozvedu dále u některých písní, ale zároveň si kladu podstatnou otázku: „Co by jako měla čtyřicetiletá kapela udělat, aby se zavděčila všem, kteří ji poslouchají od roku 1987, a všem, kteří ji objevili později?“ I když budu při zdi, INSANIA oslovuje třetí pokolení fanoušků – skoro nebo i šedesátníků, jejich dětí a dětí jejich dětí, každá generace ji potkala v jiné době a v jiném stavu, takže názory se pochopitelně různí. 

Já se pořád držím na palubě, doufám jiné, než je znázorněna na titulní straně obalu. První náboženský odkaz hned na úvod, další se objevují v písničkách, kterým vévodí svatá-nesvatá trojice na začátku alba. Asi zase trocha strategie, která cílí na ty méně trpělivé digitální posluchače, kteří jedou metodu pokus-omyl, tj. když je něco nezaujme na první pokus, přeskakují jinam. Úvodní „Bude to boj, ale neboj“ by je pustit neměla, protože je to hymna jako bič, mě vrací k „Freudovi“ i „Zapálenému domu“, kde se taky hojně vyskytují přímočaré a chytlavé songy s výraznými refrény, které se v menší míře dají najít i na dalších albech vydaných ve třetím tisíciletí. „Boj“ je prostě klasická INSANIA, kterou chci poslouchat, přehledná, nástroje jsou hezky vyvážené a spravedlivě se dělí o prostor, takže nejen kytara, ale i ony typické jedovaté klávesy a výrazná baskytara, vše do sebe zapadá (zvuk ze Šopy je přehledný a nadupaný), silné melodie, výrazný refrén, který se usadí v hlavě, text plný slovních hříček, prostě tohle je začátek za jedna.

Variace na slavnou písničku, kterou proslavily Pelíšky, ale vyšla v roce 1966 na  Neckářově debutu, by se asi mohla označit jako anti-cover, čímž nemyslím, že by původní verzi zcela negovala, jen to s kytarou nedopadne dobře, což je jasné už podle názvu. Skladba „Tu kytaru jsem spálil kvůli tobě“ je sled refrénů, nebo slok – je jedno, jak jednotlivé odstavce označím, ale je to tak. Každá pasáž začíná stejně, citací názvu, aby postupně ožil příběh o nutnosti pálit kytáru, na kterou byl hrán škvár, tudíž nezbylo „než očistit ji ohněm“. Některé části jsou střídmé, jiné nabírají epický ráz, ale funguje to celé výborně, nejen díky ironickému textu, ale i muzice a zpěvu. Poly se tady do slov pěkné položil, jako potulný kazatel, který je přesvědčený o své pravdě a kterému by se onen hráč neměl dostat do cesty. Opět se dají objevit nějaké ty religiózní odkazy, místy to vyznívá jako sakrální hudba, samozřejmě s typickým šklebem. A do třetice, k nejsvětější trojici patří ještě „Kříž a kamení“, nejchytlavější věc, sloka-refrén, refrén jako droga, pro někoho možná vlezlý, ale funguje, s jedinou výjimkou, kterou je slovo „Pompeje“, zpívané jako „Pompéééje“, což mě rušilo hned, když jsem zhlédl AI klip, jinak pocitově asi někam ke „Kultu hyeny“.

Po třech návykových věcech je čas na ubrání plynu, „Prachy“, které v náznacích připomínají slavný song PINK FLOYD, jsou pomalejší a zdánlivě nenápadné, všechny možné tóny se převalují, kytara sází jednoduché vrčivé riffy, výraznější jsou klávesy, které zní jako ve filmu. Poly vesměs recituje, což mi není úplně po chuti, a rady si nevím ani s citací PRAŽSKÉHO VÝBĚRU ze skladby „S.O.S“ („prachy, jenom prachy nečekají...“), ani s ukončením v podobě oznámení bankéřky „váš limit byl přečerpán“ atd., nějak mi to nejde do uší. V textu zase různé slovní hříčky, které mají nápad, jsou poťouchlé, trefné, sarkastické, ale to platí o všech písních.

A letíme dál, alespoň rytmicky, „Hry s ohněm“ jsou v tomto směru výrazné, ale jinak nic výjimečného, dvojblok „Prachy“ & „Hry“ beru jako solidní kousky, ale v rámci alba je určitě i líp. „Problém XXL“ má skvělý text, ve kterém se jasně říká, že takové ty kecy „tenkrát svět byl ještě v pořádku“ jsou liché, „svět nikdy v pořádku nebyl“. Je dobré si to uvědomit. Stejně jako se zamyslet, jestli je nutné citovat pana Marvana z filmu Škola základ života – přijde mi to u INSANIE zvláštní a je otázkou, zda to pochopí i mladší generace, která o filmy pro pamětníky nejspíš nezavadí. Ale mladší krev se dostala do „Ironie“, kde několik děcek skanduje s Polym na střídačku slogany; refrén, nazpívaný šibalským hlasem, je opět chytlavý a mezihry zemité. K tomu přímé bicí a další hrátky s barvami klávesových zvuků.

Jakobíni to ve Francii vzali do rukou s dobrými úmysly, ale skončilo to terorem. To není citace textu, ale premisa pro další zamyšlení hodný text o těch, kteří to podobně jako francouzští revolucionáři mysleli dobře a dopadlo to katastrofou. Text je asi zajímavější než muzika, což mi v druhé půlce alba přichází na mysl častěji, čímž se vracím na začátek, že to mají tyhle letité party těžké, že každá jejich nová písnička připomíná nějakou starší – a kdyby bývala byla na albu před patnácti lety, rezonovala by posluchači-pamětníky silněji. Mě to většinou baví i tak, jednotlivosti občas ne, refrén v „Cukr a bitch“ spíš ne, postupné budování napětí a střídání ležérní a přiostřené polohy v „Diktuj“ spíš jo, až na zmínku Snídaně s Novou, to mi zase nejde na rozum, proč používat takový pořad v textu, pochvalu naopak zaslouží další a další barvy syntetických zvuků.

Obecně mi v druhé půlce, nebo tedy na druhé straně desky, kterou si samozřejmě koupím (protože mám všechny řadovky na CD i na LP a nemůžu přetrhnout nit), chybí rychlejší skladba, aspoň jedna vypalovačka. Od sedmičky je to střední nebo pomalejší tempo, pomalé „Skvrny na Slunci“ jsou ale výtečné, mají lehce ponurou náladu a zároveň takovou podmanivou, i díky zastřenému zpěvu. Závěr patří básničce, kterou recituje nějaká dívenka, předtím štěkají psi a fučí vítr, jako zpestření – proč ne.

S obaly si INSANIA, respektive její grafici, už roky pohrávají a snaží se do nich dostat různou symboliku, odkazy, provokativní náměty. Tentokrát se na titulku dostala nová archa, v souladu s textem „Her s ohněm“ v podobě Titaniku, z kterého vyvádí různé živočichy novodobý Noe – neo-Noe, který ale vypadá jako gangster, zvířata pak taky vybral ta s ne zrovna doboru pověstí, vypadá to na hyeny, přerostlou kudlanku a nějaké opice. Uvnitř bookletu jsou „postdiluviální daguerrotypie“ (tedy fotografie pocházející z doby po potopě), na nichž jsou členové kapely v různých prostředích nebo  lidé v surrealistických situacích (u stolu s chobotnicí, ve frontě s potápěčem z verneovek nebo u stolu v zákopu z první světové války). Obrázky mají své kouzlo (dovolím si doporučit jejich pečlivé prozkoumání) a závěrečný sup s olivovou ratoletí míru v zobáku korunuje typický INSANISTICKÝ model stavět věci na hlavu.

Že bych se stavěl na hlavu z nového alba, ať už nadšením, nebo skepsí, říci nemůžu, ale rozhodně mám blíž k tomu prvnímu. Zhruba polovina skladeb mi přijde výborná, ta druhá slušná, celkově považuju „Neo-Noe“ za kvalitní album, které několik alb kapely předčí, ale na několik lehce ztrácí.

Seznam skladeb:

1. Bude to boj, ale neboj
2. Tu kytaru jsem spálil kvůli tobě
3. Kříž a kamení
4. Prachy
5. Hry s ohněm
6. Problém XXL
7. Ironie
8. Jako jakobíni
9. Cukr a bitch
10. Diktuj
11. Skvrny na Slunci
12. V oku hurikánu

Čas: 42:51

Sestava:

• Poly – v, g
• BlackDrum – d
• Klíma – b
• Tudy – k

Hosté:

• Emi+Oli+Mája+Ondra...

www.insania.cz
Facebook

Smile Music