Před necelými dvěma roky v listopadu vyšel comeback amerického rockera „Assassination Under One God - Chapter 1“ – dále jen „Ch. 1“, který se dal označit za velmi povedený a ukázal rockového chameleóna zase v trošku jiném hudebním světle, než ho známe. I naopak, tak jak ho známe z nejslavnější jeho etapy. Jak kdyby se vrátil v čase o pět a dvacet let. A dva měsíce zpět se na svět vydrala deska se stejným názvem „Assassination Under One God“, ale označením „Chapter 2“ – dále jen „Ch. 2“.
Materiál pro obě desky vznikal v podstatě najednou a nedivil bych se, kdyby hlavní autor byl raději, aby vše vyšlo i jako jedno velké album, jako například jeho nejslavnější eposy „Antichrist Superstar“, který měl přes sedmdesát dva minut. Je tedy pravda, že „AUOG“ by dohromady měl ještě mnohem více, ale stále by se vešel na dvě LP – případně dvě CD. Jsem si jistý, že Nuclear Blast, který vzal MM pod svá křídla poté, kdy byl vhozen přes palubu předchozím vydavatelem, drahou produkci úplně nekvitoval…
Jak si tedy druhá část vede? Abych vše zpracoval, potřeboval jsem chvilku času. Po letmém shlédnutí singlů (zejména prvních dvou) přes sociální sítě, s ne příliš pompézní produkcí, jakou jsme mohli hltat u konce tisíciletí, jsem byl trošku skeptický. Vše mi přišlo takové nudné, ani agresivní, ani emotivní, bez kudrlinek a detailů. Podobný pocit jsem měl i při prvním rychlém poslechu celé desky, která je sice podobná jako „Ch. 1“, ale něco mi tam chybělo a přišlo jiné. Jak jsem rád, že jsem se zmýlil - zcela.
Hudebně se jedná o, pro poslední dekádu, nepříliš komplikovaný Mansonův rock, který jede na vlně předchozí desky a nese v sobě silnou inspiraci a element post-punku, cold wave, gothic rocku s předvídatelným průběhem, mnohými synťáky a samozřejmě i těmi rockovými kytarami. Slyšíme vliv kapel jako je BAUHAUS, SISTERS OF MERCY a podobných, které má Marilyn Manson sám velmi rád. Rozdíl mezi dvěma částmi je pro mne atmosféra a celkový nádech. První deska byla energická, uměla se i vysmívat a člověk měl chuť si i prakticky zatrsat jako u veselé „Sacrilegious“, „Ch. 2“ nic takového v nemá. Sice najdeme některé pozitivní detaily jako v (slovní hříčce) „None of the Suns“, ale atmosféra desky je mnohem temnější. Je zde úderná rocková agresivnější hymna jako „Raise the Red Flag“ z předchozího alba, která patří mezi mé nejoblíbenější skladby „Ch. 1“. Je to singl „Front Towards Enemy“, nicméně… Ta se pro celou náladu alba nehodí a zcela vybočuje (a není to jen můj názor), přestože to není špatný flák sám o sobě, to vůbec. Vlastně jsem se dostal při poslechnu o mnoho let zpět do doby „Antichrist Superstar“ díky agresivnímu projevu chaotické a pištivé kytary jako na kultovním eposu. Mám zase malé podezření, že to byl nápad Nuclear Blastu, aby album obsahovalo i nějaký ten „banger“. Rozdíl je ale v tom, že dříve MM pracoval s konceptem, že se skladby s odlišnými náladami střídaly jedna po druhé. Nová deska je zcela jiný materiál. Tak jak byla „Ch. 1“ rockovější a živější i přes některé pochmurné momenty, tak stále představovala klasickou Mansonovu revoltu a agresivnější reakci. „Ch. 2“ taková není. Téměř celé album je takové pomalejší, dusivé a s plíživou temnou atmosférou. Tato dualita mi připomíná odkaz na „Mechanical Animals“, které pracovalo s konceptem, kdy hlavní hrdina alba zaobíral identitu rockové hvězdy Omegy a zároveň citlivé, společností semleté části Alfy.
Koncem září byla pro digitální edici přidána skladba „You Can’t Die Young“, která byla nahrána jako úplně poslední track a na CD/LP se nedostala. Dá označit jako jedna z těch několika mála živějších skladeb po boku „Front Towards Enemy“ a „Lucifer’s Teardrop“.
Vlastně se nebojím říci, že „Ch. 2“ patří mezi Mansonovo, i přes jemnější a skromnější povahu, nejtemnější alba hned vedle kultu „Antichrist Superstar“ (remaster po třiceti letech a první reprint alba byl ohlášen před pár dny), jehož třetí část zpracovává ideu, kdy hrdina raději zničí vše, včetně sebe sama, aby nebyl špatně pochopen a slepě následován. Tuto myšlenku lze spatřit i ve skladbě „The Arsonist“. Opět se nejedná o nějakou novinku, desky MM často vznikaly jako reakce na určité události, např. útok ve škole v Columbine před albem „Holy Wood“, které propojovalo témata politiky, řízeného náboženství a obchodu se zbraněmi. „Ch. 2“ je ale ještě více introspektivní s tím, že protagonistou není nějaký vymyšlený hrdina, ale sám Marilyn Manson.
Nová deska reaguje na peripetie a události, které Mansona postihly v posledních letech. Například v „Exit Wound“ (první single) člověk může vyhrávat v životě mnohé životní bitvy, ale i po vítězství se může cítit sám, zraněný a semletý… „Don’t Open the Door“ pracuje s ideou, že je lepší se izolovat pro svůj klid, než být venku, protože tam na vás číhají jen senzacechtivá média nebo neobjektivní zástupy lidí, kteří se jen chtějí přiživit. Zároveň je toto jedna z mých neoblíbenějších skladeb desky. Vidím zde paralelu k „Dope Show“ z „Mechanical Animals“. Na Mansonovi mne baví, že stejná témata zpracovává různě, jak jeho podáním, tak i hudebně. Nyní díky i Tyleru Batesovi.
Na začátku jsem psal, že mi album přišlo dost slabé. Produkce a nápady Tylera Batese jsou ale skvělé stejně tak jako na deskách „Pale Emperor“, kdy spolu pracovali s Mansonem poprvé nebo i „Ch. 1“, takže to prostě nemůže být průser. „Ch. 2“ je deska, kterou je nutné si naposlouchávat a hledat v ní drobné detaily. Bez shonu, v klidu. Ideálně na slušném audiu. Když jsem se do alba zaposlouchal v bezztrátovém formátu na zesilovači se slušnými sluchátky (Sennheiser 560s a Hifiman Ananda Nano), skoro mi spadla brada. Maličké detaily a jemné dozvuky strunných nástrojů nebo jemné vrstvy synťáků, hra s prostorem, vše je taková radost poslouchat, hledat a nimrat se v každé vteřině. Vyzdvihnout maximálně musím i opravdu dokonalý vokálový projev Mansona. Přijde mi ještě lepší, detailnější a zajímavější než na předchozích deskách. Není samozřejmě tak agresivní jako na „Antichrist Superstar“, ale nikdo to po třiceti letech snad ani nečeká. Není ani tak výtečně zpěvný, citlivý a vzdušný jako na „Mechanical Animals“ díky odlišné produkci. Je ale o co stát a je to prostě top nabitý dobrým zpracováním a emocemi, kterým věříte autenticitu. Vokály jsou často poskládány z více hlasů. Slyšíte ve stejné chvíli třeba temný šepot, téměř mluvené slovo i zpěvnější složku. Funguje to brilantně a rozhodně to celou fošnu zvedá o několik levelů výše. Hudebně, dramaticky, atmosférou. Jen to chce všechny ty detaily hledat a slyšet.
Jak jsem psal výše, skladby nejsou kdoví jak nepředvídatelné či nadmíru komplexní (relativně). Většinou začínáte intrem, obvykle klávesovým, do toho se přidá nějaká vybrnkávačka, vokál a hutnější hlavní část s refrénem a to se tak nějak točí, až na výjimky, kde je to trošku odlišnější. Za zmínku stojí minutové outro uzavírající skladbu „Enantiomorph“, kde má Manson přibližně minutový proslov zkresleným hlasem v telefonu a představuje jakési smíření a uzavření dvoualba. Citace: „There may be Heaven on my mind, but I have Hell in my heart “ ukazuje na onu dualitu umělce a akceptaci faktu, že Marilyn Manson a Brian Warner jsou jedna osoba a jeden bez druhého by nemohl existovat. Zároveň se tento motiv nebe a pekla objevuje ještě na dřívější skladbě „All The Vilest Things“. Texty se dají označit jako fajn. Nesou v sobě tu a tam nějaké ty skryté významy, které si můžeme vysvětlovat různě, nejsou příliš komplikované, ale zase jsou promyšlené a hra s jazykem je tu znát.
Produkce alba je špičková. I při relativně jednoduchých melodiích a nápadech je všude tuna detailů. Bicí jsou nekomplikované, ale úderné a Gil Sharone přesně ví, co dělat, aby vše fungovalo jak má. Nahrával bicí pro obě části alba ve studiu a hraje s Mansonem nyní i naživo. Basa je spíše v pozadí, ale v některých skladbách dostane svůj prostor, ať už čistá, nebo výrazně naefektovaná. Naživo se o ní stará starý známý Tim Skold, který s Mansonem spolupracoval pár let od roku 2001 a objevil se na dvou dlouhotrvajících deskách, než se do skupiny vrátil oblíbený i zatracovaný Jeordie White alias Twiggy Ramirez.
Naživo se v kapele nyní objevuje ještě Piggy D (předtím např. Rob Zombie), zmíněný Gil Sharone a nově na kytaře i velmi chválený a precizní Nick Annis, který hrál dvě dekády zpět po boku Wese Borlanda v „Black Light Burns“ poté, co opustil Wes „Limp Bizkit“. Nick tak nahrazuje tvůrce hudební složky Tylera Batese naživo, přestože Bates kapelu stále podporuje. Co mne mrzí, je, že se jedná už jen v podstatě o projekt točící se okolo hlavního umělce a chybí celé těleso jako opravdová kapela. Alespoň že na materiálu to ztrátou kvality znát není a každá deska má svou vlastní „příchuť“, přestože esence zůstává shodná.
Po prvním poslechu jsem přemýšlel, že dám albu snad šest bodů za tu „nudu“. Nyní se nebojím říct, že po jeho slavné trilogii je tohle jedna z nejlepších desek, které MM vydal. Takže to trošku zvedneme… Pokud nejste fandové MM, klidně si bod odečtěte. Pokud jste, dost možná se mnou budete s hodnocením souhlasit, protože kombinace obsahu a formy nemá prakticky chybu. A pokud ho vyloženě nesnášíte, máte smůlu. Je to stále jeden z nejlepších a nejautentičtějších umělců, které nám světový rock umí nabídnout.
Seznam skladeb:
- Unalive
- Don't Answer The Door
- Front Toward Enemy
- All The Vilest Things
- None of the Suns
- You Can't Die Young (expanded edition)
- Lucifer's Teardrop
- The Arsonist
- Exit Wound
- Enantiomorph
Čas: 42:58/46:32
Sestava:
- Marilyn Manson – vokály
- Gil Sharone – bicí
- Piggy D – kytara
- Tim Skold – baskytara
- Nick Annis – kytara
