V undergroundových kruzích jsou HOODED MENACE ceněnou kapelou. A to po právu. Už svým debutem odpálili death/doomovou bombu a zasadili nemilosrdný direkt všem pochybovačům, kteří měli tohle řemeslo za mrtvé. Následující šlehou „Never Cross the Dead“ si zajistili nesmrtelnost. Třetí album „Effigies of Evil“ podtrhlo jen to, co předchozí dvě desky zasadily, i když už se objevily hlasy, že to není úplně ono. Nesouhlasím.
Lehce překvapivě vyzněla čtvrtá velká deska, která nabídla pouhé čtyři tracky, které ale svojí délkou vyplnily prostor plnohodnotného alba. Každopádně na „Darkness Drips Forth“ skupina zpomalila a většinu nahrávky lze s klidem označit za funeral doom. Taky se ale už kromě utrápených a chmurných tónů draly na povrch melodické záseky, které plně vykrystalovaly na následující „Ossuarium Silhouettes Unhallowed“. Ta co do tempa ultrapomalé pasáže nechala za sebou a k tradičnímu doom/deathovému základu přibyly melodické a chvílemi až heavy vyhrávky. Heavy momenty byly naštěstí do celkového kontextu citlivě zasazeny, aniž by mě vyděsily. Nicméně postupný vývoj trochu jiným směrem a z toho plynoucí lehce jiný druh atmosféry si do repertoáru „HŮĎÁKŮ“ cestu našel.
Deska „The Tritonus Bell“ vyrazila do světa po kolejích, které si kapela postavila na předešlé nahrávce. Celkový sound se pochopitelně nese v režimu raných devadesátek, samozřejmě se současným zvukem. Nepřeslechnutelné ale je, že těch heavy nálad je čím dál víc. Kytarová práce vrchního mozku kapely Lasseho je stále na velké úrovni a jeho songwriting nelze nazvat běžnou rutinou. Tomuhle chlápkovi jde ten smutek od srdce, ale i na takového pavouka občas přijdou světlé chvíle a vyloudí chytlavé melodie, které znějí jak z vrcholné doby death/doomu. Na mysli mám především klipovku „Those Who Absorb the Night“, která svou melodickou linkou už teď patří k jednomu z top hitů HOODED MENACE. Tady je vliv PARADISE LOST prostě neoddiskutovatelný. K nejpřekvapivějším momentům kolekce lze připočítat zařazení ženského mluveného slova v „Scattered into Dark“, stejně tak úvod „Corpus Asunder“, kde jsem hledal informaci o tom, jestli na desce nehostoval Tom G. Fisher. Podobnost s jeho melodickým/plačtivým hlasem z dob mj. CELTIC FROST je tu hodně silná.
Pochopitelně kapela dnes zní trochu jinak, než když si pustíte šlehu, jakou je top song „Never Cross the Dead“. Finská parta je na novince méně „sabbath“ a zvukově se srovnává s běžným metalovým soundem, což nemusí být zákonitě špatně. Vlastně je i dobře, že má skupina nějaký vývoj, byť chápu, že nezaujatému posluchači, který nesleduje kapelu od prvních krůčků, ty nuance první tři desky vs. poslední tři přijdou zanedbatelné. Zároveň rozumím výtkám raných fanoušků kapely.
I když tady neustále srovnávám předchozí etapu kapely, nemělo by zapadnout, že HOODED MENACE jsou stále žhavým zbožím. Jejich styl je natolik vyprofilovaný, že tuhle kapelu člověk pozná na první dobrou. Všechny songy jsou umně napsány a logicky skvěle instrumentálně nahrány, navrch disponují mohutně temným hlasem Harriho. Nechybí jim síla, ale stejně jako v minulosti je potřeba několik poslechů a nechat album chvilku uzrát. Zajímavé momenty a další dílky do skládačky vylézají postupně, čímž deska logicky s každým poslechem narůstá. HOODED MENACE mají stále mé sympatie.
Seznam skladeb:
- Chthonic Exordium
- Chime Diabolicus
- Blood Ornaments
- Those Who Absorb the Night
- Corpus Asunder
- Scattered into Dark
- Instruments of Somber Finality
Čas: 43:33
Sestava:
- Lasse Pyykkö - kytara, basa, klávesy
- Pekka Koskelo - bicí
- Teemu Hannonen - kytara
- Harri Kuokkanen – zpěv
