Nehledě na to, že se turné kapely URIAH HEEP jmenuje „The Magician's Farewell“ a přímo tak vyzývá k rozloučení s touto rockovou legendou... A nehledě i na to, že kapelu vlastně neznám dopodrobna, ale spíše jen z jejích největších hitů, přesto jsem se rozhodl jít na koncert bez dlouhého váhání. Vlastně jsem kupoval vstupenku okamžitě poté, co se kamarád ozval ve společné skupině s otázkou: „Jdu na koncert, nechce se někdo připojit?“ Řekl jsem si: „Inu, proč ne?“ Vždyť je skvělé vidět zase něco „nového“ a naživo neokoukaného. Jejich písničky jsou mi sympatické a věřím, že celý koncert bude fajn a třeba budu příjemně překvapen.
Do poslední chvíle jsem vlastně nevěděl, a popravdě se ani nezajímal, kdo bude této ikoně předskakovat. Bylo mi to vcelku jedno. V poslední době se totiž stává takovým nešvarem, že legendární skupiny, které by měly stát na samém vrcholu pyramidy, dělají na sklonku své kariéry předskokany sice aktuálně slavnějším, ale historicky méně významným kapelám. Naštěstí tomu tak v tomto případě nebylo (aby také ne!). URIÁŠI si jako hosta na turné vybrali skotskou rockovou trvalku HEAVY PETTIN. Tahle kapela vznikla v dobách NWOBHM, ale já jsem o ni za celou dobu, co rock a metal poslouchám, upřímně řečeno, ani nezakopl.
Z HEAVY PETTIN jsem měl nakonec dva docela rozporuplné pocity. Na jedné straně jsem si říkal, že je to poctivý rock, potažmo osmdesátkový metal. Na straně druhé na mě ale působili, jako by už v dobách největší slávy glam rocku tak trochu vyšuměli. Rozjezd byl přitom docela sympatický. Svižný rytmus první písně „Rock Generation“ mi hudebně i vizuálně připomněl řadu tehdejších kapel, jako jsou DEF LEPPARD, TYGERS OF PAN TANG nebo QUIET RIOT. Nicméně už po pár minutách se to pro mě slilo do jednoho a téhož mustru. Přestal jsem vnímat, co se děje na pódiu, a jen tak nezávazně se zaposlouchával do melodií. Ty se sice valily ve slušně šlapavém, ale bohužel stále stejném rytmu. Svou vinu na tom nesl i fakt, že už od začátku zvuk jaksi nedokázal zaplnit halu. Nezněl prostorově, ale jak trefně podotkl kolega, zůstal uzamčený jen v bednách na pódiu. V tu chvíli jsem začal trochu spekulovat a dostal strach: jestli to takhle dopadne i u hlavní kapely, tak mě ten koncert vážně bavit nebude.
Naštěstí se mé obavy nepotvrdily. Úvod byl naprosto razantní a hned od začátku bylo jasné, že zvuk už rozhodně není plochý. Navíc jsem měl pocit, že s přibývajícím časem ještě víc krystalizuje. Pro mě osobně hrály prim brilantně pevné bicí, které společně s nynějším basákem Davey Rimmerem držely celou rytmiku uceleně a hutně basově pohromadě. K tomu se přidal velmi vydařený klávesový zvuk hamondek, který vlastně nebyl jen pouhým podkresem, ale tvořil hlavní pilíř hudby URIAH HEEP. Musím podotknout, že tenhle typický PÁRPLOVSKÝ zvuk mám rád. Začátek koncertu mi proto sedl a úvodní skladby mě okamžitě naladily na správnou notu. Patřila mezi ně i pecka „Save Me Tonight“ z jejich posledního alba „Chaos & Colour", které jsem si shodou okolností poslechl den před koncertem.
Když už jsem nakousl nástrojové obsazení, přesunu se rovnou k vokálům. Autentický hlas Bernieho Shawa byl i po těch letech naprosto neměnný, bravurní a v podstatě nerozeznatelný od původních zpěváků. Ať už šlo o Davida Byrona nebo Kena Hensleyho, který původně složil a nazpíval slavnou a naprosto stěžejní hymnu „Lady in Black“. Jedinou drobnou vadou na kráse bylo, že v pomalejších, tišších a zadumanějších pasážích slok nebylo zpěvu občas úplně dobře rozumět. Aby bylo správně pochopeno, řeč je o sotva pársekundových momentech. Rozhodně to neznamená, že by zanikal třeba v procítěné „July Morning“. Tam naopak zpěv naprosto exceloval. Tato drobná kaňka nijak nezkazila dojem z jinak výtečného koncertu, kterému v samotném závěru samozřejmě nechyběla zmiňovaná „Lady in Black“. Pro tuto píseň vyměnil služebně nejstarší člen kapely Mick Box elektrickou kytaru za akustickou. Skvělý výkon po celý večer podával také basák Dave Rimmer, který svými propracovanými vyhrávkami napříč celým setem opravdu bavil.
Koncert ke konci gradoval víc a víc. Bylo to i díky tomu, že došlo na světoznámé a rádiové fláky. Vedle již zmíněných skladeb zazněla „Sweet Lorraine“ nebo pecka „Gypsy“, která mě z jejich tvorby baví snad úplně nejvíc. A to hlavně svým přiškrceným, až psychedelickým zvukem kláves, hutnou basou a frázovitým, naléhavým zpěvem. Samotný závěr pak patřil hitu „Easy Livin'“. Tenhle song má i po letech neskutečně svižný a svěží nádech, takže posloužil jako dokonalá třešnička na dortu. Dál už k tomu není potřeba nic dodávat. Prostě se mi to líbilo. Pro mě osobně to byl další zlatý hřeb, klenot a zkrátka skvělý zápis do mé osobní rockové historie.
