CÉMURŠÁMUR

HEIDEN – Dolores CD 2011, Naga Productions

Zdá se mi, že ,umrtvit se zevnitř´ je tak nějak nejlepší póza pro svět, ve kterém žijeme. /Antisentiment/

Minimálně od alba Era 2 patří HEIDEN mezi nejzajímavější tuzemské spolky. Zatímco na Era 2 i na následujícím bezejmenném splitku s Trollech koketovali pánové s pohanskými odkazy, novinka je posunuje do trochu odlišných vod. Temno a chlad – to jsou dvě slova, která Obsidian charakterizují nejlépe. Minulé nahrávky působily pozitivním dojmem, z Obsidianu vyzařuje spíše smutek a beznaděj.

Takhle začínala recenze, kterou jsem napsal před dvěma roky na minulé album brněnské kapely. A proč je opakuji? Protože slova použitá k přiblížení Obsidianu dokonale pasují i na Dolores. To by sice mohlo naznačovat, že se HEIDEN nepohnuli za dva roky z místa, ale předešlá slova znamenají jediné – HEIDEN zůstávají posmutnělí.

  • Hudba
Doomrocková. Jestliže o Obsidianu jsem tvrdil, že se pohybuje v rozmezí >umírněný black metal – alternativní hard rock – pochmurný doom metal<, tak k Dolores mi postačí složenina dvou slov. A nezbylo v ní místo na „metal“ a už vůbec na „black“. Nicméně ono „doomrocková“ je trochu zjednodušující, ozvěny metalu jsou stále registrovatelné, ale jako doom metal bych se současnou tvorbu HEIDEN zařadit neodvážil. Ale na škatulkách stejně nesejde, důležitější je, jestli muzika funguje. A myslím, že HEIDEN se podařilo nenásilně a přirozeně překročit vlastní stín a zamířit do dosud neprobádaných vod, ve kterých se doufám neutopí. Respektive je v nich neutopí jejich fanoušci, pro které bude absence drsných vokálů a rychlých skladeb možná malým šokem. Celá nahrávka totiž plyne v pomalých, maximálně středních tempech, často se základní motiv opakuje a aby to nebylo snadno poslouchatelné, šetří se i s vokály. Dlouhé instrumentální pasáže ale mají zvláštní kouzlo, navíc kytarové plochy velmi citlivě doprovázejí nějaké ty samply a klávesové zvuky (hostující Werlinga).
Kdybych měl vybrat nejsilnější momenty, paradoxně bych začal mluveným úvodem, ve kterém Rudolf Hrušínský nejstarší pár slovy pojmenovává to, co asi jednou dojde každému – když to zkrátím, jde o to, že některé věci jsou neměnné a že některé časem pominou. Hlavně poslední tvrzení že svinstvo zůstane svinstvem působí znepokojujícím dojmem. Hned po těchto slovech se rozjíždí první vrchol alba, Tmář, silně melancholická a „tmářská“ skladba, která působí takovým odevzdaným dojmem a ve které se podařilo výborně zakomponovat zvonivé klávesové tóny.

Dejte pryč ta světla a zašlapejte den
a nechte mě tu, jen nechte mě tu.

Další pozoruhodná záležitost (tím nechci říci, že ostatní pozoruhodné nejsou...), je Dnešní noc je žena. Tklivé melodie, specifický zvuk kytary, učesanější vokál – nebojím se napsat „krásná skladba“, která nenásilně vpluje do podvědomí a pak tam „bydlí“... Alespoň v mém případě. Zaujmou i další songy, třeba Má euforie s dlouhou akustickou pasáží doprovázenou výdechy nebo Antisentiment, možná trochu podobný „Dnešní noci...“, ale v mnohem tvrdším ražení, včetně o poznání dramatičtějších, hrubých vokálů. Zajímavě se opět pracuje se zvukem kytar, které jsou podivně zkreslené, zato bicí a baskytara se příliš neprojevují, víceméně se na celé nahrávce podřizují celku a neexhibují. „Zpěv“ zaslouží uvozovky – o zpěv v klasickém významu slova určitě nejde, Kverd se pohybuje na průsečíku mezi čistým zpěvem, recitací nebo deklamací, a přitom nedělá ani jedno, ani další... Jen občas přitvrdí a trochu si zakřičí, ale jde spíše o křik zoufalce než někoho nasraného.

  • Texty
Smutné. Smutné jak pondělí (úsměv). Snad Kverd promine předcházející odlehčení situace, ale kdo se do jeho slov začte a zapřemýšlí, určitě si o něm bude myslet, že je to podivín zmítající se v depresích a hledající marně smysl života. Všechen ten smutek a zmar sepsal do vcelku krátkých útvarů, mnohdy mu stačí čtyři nebo osm řádků na jeden text, mnohdy jde o hodně osobní zpověď, navíc je vše napsané tak nějak jednoduše, civilně, jako kdyby vám to vyprávěl mezi čtyřma očima.

Tmí se mi na duši, tma v těle.
...
Víš, černá je prostě barva a láska je jen slovo.

  • Zvuk
Nevyumělkovaný. V době, ve které se většina hudebních těles snaží o krystalický a nadupaný sound (nikomu to nevyčítám...), jdou HEIDEN proti proudu a sázejí na živočišnou produkci. Zvuk kytar je maličko špinavý, zvuk bicích příjemně přirozený, zajímavý je ale bezesporu mix. Zjednodušeně by se dalo říct, že deska je kytarová – ostatní tóny a zvuky jsou malinko v pozadí, což neplatí jen o rytmických nástrojích, ale překvapivě i o zpěvu.

  • Grafika
Vytříbená. Mám rád jednoduchou grafiku, když je „vyťukaná“... A tady je. Titulní obrázek už dopředu varuje, že se bude jednat o něco těžšího, vnitřek pak patří dalším ilustracím téhož umělce (Luděk Řezáč), které doplňují texty o další rozměr – takže vždy otevřená dvojstrana přináší vlevo perokresbu, vpravo text; každý text navíc uvozuje krátké vysvětlení, aby každý hned pochopil, co chtěl svými slovy autor říci. K určité skromnosti padne i civilní fotka kapely a využití minima barev.

  • Bilance
Novinka HEIDEN je depresivní, smutná, melancholická, emotivní, temná, uzavřená... a přitom tak přitažlivá.

Seznam skladeb:
  1. Tmář
  2. Pábení
  3. Na břehu
  4. Dnešní noc je žena
  5. Má euforie
  6. Antisentiment
  7. Dolores
  8. Živý?

Čas: 37:30

ROZHOVOR

http://heidenhorde.com/
www.naga-productions.com



Zveřejněno: 21. 11. 2011
Přečteno:
3116 x
Hodnocení autora:
8 / 10

Autor: Johan | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

05. 02. 2012 02:49 napsal/a DW
Konečně
se do toho dostávám - nádherná zvukomalba, skoro mám až chuť si napsat zasněnou recku:) Určitě palec nahoru.
21. 11. 2011 13:04 napsal/a Coornelus
pravda
Musím s tebou souhlasit a pod poctivých osm se podepisuju všema deseti. Deska se náramně povedla a to co si popsal bych snad jen doplnil o to, že bych příště ten \"havraní\" vokál vynechal, to jediný bod, který mě ruší z příjemného poslechu. Deska krásně plyne, ale má dva mimořádné vrcholy, v podobě Tmáře a Dnešní noc je žena. Poslouchám to už 14 dní poměrně intenzivně :-))