Staří známí JOURS PÂLES se po dvou letech hlásí s novým albem. Proč staří známí? Protože jejich třípoložková diskografie se komplet nachází v mém skladu CD, přičemž debut a dvojku jsem recenzoval a trojka je na řadě teď. Vyšla opět pod aktivním labelem Les Acteurs de l’Ombre Productions, který sdružuje francouzské blackové podsvětí a nešetří na ničem, vydává nejen CD, ale i gramodesky, a většinou své produkty velmi hezky balí. Leč není vždycky posvícení, po delší době se mi na obalu alba vydaného u této undergroundové společnosti nelíbí nic. Přední strana je celkem patlanina, ale pořád to není nic proti vnitřku šestistránkového digipacku, to už je hrůza se vším všudy. Ani desetistránková skládačka s texty nevypadá hezky, takže jediné, co lze pochválit, je obsah – nic potřebného nechybí. Což ale nedokážu ocenit, protože texty jsou ve francouzštině, stejně jako noticka hlavního mozku kapely Spellbounda.
První, co potěší, je zvuk, který se opravdu povedl, všechny nástroje jsou čitelné, v mixu hezky vybalancované, nic nezní otravně ani divně, prostě čistá práce se vším všudy, včetně často opomíjené baskytary, která je tady výrazná a hlavně není zahraná monotónně. To ale platí i o kytarách, trochu méně o klávesách, ale v tomto odstavci se řeší zvuk vlastně…
Což je trochu zvláštní, že napřed vnímám zvuk, recenzi sepisuju tak, jak na mě postupně album „Dissolution“ působilo; nejdřív mě otrávil obal, pak potěšil zvuk, ale hudba šla na řadu až jako třetí. Zpočátku jsem totiž poslouchal muziku jako kulisu k jiným činnostem a moc mě z vaření nebo úklidu „nevyrušovala“, čímž myslím to, že jsem se nezastavoval, abych se zaposlouchal do něčeho výjimečného, něčeho, co by mě dokázalo okamžitě zaujmout.
Při pozorném poslechu se samozřejmě nějaké ty perly nebo perličky objevit dají, a není jich málo, na druhou stranu nelze „Dissolution“ označit jako perlorodku, ve které se podařilo vypěstovat devět perel. Ono vůbec označit nějakou skladbu jako perlu je obtížné, protože mě většinou zaujme nějaký silný úsek, který se následně rozplizne v něčem nepříliš interesantním.
Povedl se úvod, heavymetalové až rockové party mají příjemný feeling, škoda, že jej narušuje zbytečně vyostřený vokál; kdyby Spellbound trochu ubral, určitě by to věci prospělo. Těžko se ale hlas od příjemných melodií při poslechu odděluje, a když se přitvrdí, skladba se v podstatě rozsype. Zatěžkaný začátek „La reine de mes peines (Des wagons de détresses)“ zase boduje, inklinace k doomu už se objevovala minule, strohé klávesové tóny jsou funkční a pozvolná dramatizace je taky OK. Největší hitovka je šlapavá „Noire impériale“, ústřední motiv v ní je prvním, který se do podvědomí dostane, stejně jako ženský zpěv v následující „Les lueurs d'autoroutes“, to jsou dva záchytné body alba. U druhé zmíněné ale netuším, proč je tak roztříštěná a proč v ní řve i zpěvák, jehož hlas se s tím ženským (hostující Ona Riah) spíše pere, než že by to dohromady ladilo. On je vůbec Spellboundův řev příliš vypjatý, často by k muzice pasoval spíše umírněný hlas, klidně civilní či čistý, do řady melodických úseků by sedl lépe.
Za polovinou nabízí oddych instrumentálka „Une mer aux couleurs désunions“, ve které se daří budovat příběh mnohem lépe než v řadě otextovaných písní. Když jsem nakousl texty, tak jen dodám, že netuším, o čem je řeč, protože ani názvy songů hozené do překladače do toho moc světla nepřinesly. Světlo přináší ambientní zvolnění a kytarové melodie a vyhrávky, jež jsou v „Limérence“ hezky zahrané, leč opět se peru s následujícím přitvrzením, které působí násilně, což je problém celé nahrávky, těch obratů je prostě příliš a mnohdy na úkor atmosféry. Asi by mi bylo milejší, kdyby se kapela držela té melancholie a jednoduchosti a kdyby frontman ubral na extrémnosti vokálu. Tahle spíš vyzobávám ony perly a perličky, které hojně nacházím v titulní skladbě. V té se vrací melancholie, recitace i lépe zakomponované ostřejší party, dobře se poslouchá i druhý vstup zpěvačky. V závěrečné položce se ale zase skáče sem tam a jsme tam, kde už jsme byli…
Přijde mi škoda, že je album tak nekonzistentní, protože o dobré nápady a jejich dobré provedení není nouze, ale jako celek hodnotím „Dissolution“ jen jako lehký nadprůměr.
Seznam skladeb:
- Taciturne
- La reine de mes peines (Des wagons de détresses)
- Noire impériale
- Les lueurs d'autoroutes
- Réseaux venins
- Une mer aux couleurs désunions
- Limérence
- Dissolution
- Terminal nocturne
Čas: 45:32
Sestava:
- Spellbound – vocals, lyrics, keyboards
- Alexis – guitares
- Alex – bass
- Ben – drums, mix, mastering
- Stéphane – guitares
