Nejbližší koncerty
  • 17. 07. 2024Oldschool death metalová kapela Jungle Rot z USA hrající ...
  • 21. 07. 2024Black'n'rollová senzace ze Skotska dorazí poprvé do Ostra...
  • 27. 07. 202427.7 první ročník festivalu Leviathan Open Air, fotbalové...
  • 09. 08. 2024Druhá zastávka nukleární fúze proběhne v Kestřanech na fo...
  • 20. 08. 2024Ruská pagan metalová kapela Arkona se vrací do Ostravy s ...
  • 22. 08. 2024More Noise For Life Vol. 16 BASTARD ROYALTY - Crust co...
  • 23. 08. 202423.-24. 8. 2024, fotbalové hřiště Lužná u Rakovníka SQUA...
  • 24. 08. 2024TOUTATIS FEST První ročník jednodenního plzeňského fest...
HUSMAN FEST 2024

S Parambou o zinu, který se před pěti roky probudil z dvacetiletého spánku a od té doby vychází pravidelně 2x ročně.

Čau Parambo. Letos na jaře vyšlo 15. číslo Parambucha zine, takže jste oslavili takové polo-jubileum. Zároveň to znamená, že v nové éře už máte na kontě 2x více vydaných čísel než v pravěku. Do pravěku už bych se nevracel, každý si myslím dokáže představit, co za vydáváním zinu v 90. létech stálo. Pojďme do roku 2019, kdy vyšlo po dvaceti letech od předchozího dvojčísla 4/5 návratové číslo 6. V úvodníku to sice popisuješ poměrně podrobně, ale většina čtenářů Fobie asi zrovna nemá výtisk po ruce… Takže – co tě po tolika letech hibernace přivedlo zpátky k zinařině?

Peklu Zdar! A musím říct, že náhoda. Já jsem po konci zinu na přelomu milénia, a nutno říct, že neslavném, protože nástup webzinů nás vlastně všechny papíráky poslal totálně do hajzlu, sám v sobě považoval tuhle kapitolu za uzavřenou a nikdy by mě ani nenapadlo, že by se to dalo znovu nějak nakopnout. Ale stalo se a tím hybatelem byl Pačess, se kterým jsme zrovna v té době transformovali jeho projekt v regulérní kapelu a rodilo se mini „Zoigl“. Hledali jsme nějakou formu propagace a on mi navrhl, že když udělám zine a on bude na titulce, tak ho zaplatí. Tady se musím přiznat, že mi to přišlo jako pošetilost a vlastně mrhání penězi, ale ten červíček začal hlodat. Ale to byl pouze první krok z několika, které jsem si sám v sobě nastavil, aby se vůbec dalo uvažovat o resuscitaci. Já jsem byl vždycky člověk, který miluje kolektiv a práci v něm, a to byla moje nejdůležitější podmínka. Najít tým lidí, kteří do toho budou chtít jít. Naprosto naivně jsem oslovil všechny lidi z původní redakce, včetně spoluzakladatele Petra Žibřida, a myslel, že budou tou myšlenkou nadšeni, ba dokonce se na tom budou chtít podílet. Ale přeci jen uteklo skoro 20 let a každý je už dnes někde jinde, takže mi kluci popřáli hodně štěstí a já byl zase tam, kde na začátku… v prdeli. (smích) Takže začala varianta B, a sice, že jsem oslovil všechny kamarády, kteří v devadesátkách psali nebo vydávali ziny s tím, že jsem se jim zaručil, že se nebude jednat o nějaké velké penzum práce a nebudou mít žádnou finanční zátěž a de facto se nebudou muset vůbec starat o chod zinu. To se jim líbilo, takže se postupně přidávali Petr Korál, Bohouš Němec či Radek Bubeníček, které já dodnes považuji za naprosto vrcholné hráče metalové žurnalistiky u nás. Takže když jsme dali dohromady na začátek velmi slušný a silný kolektiv pisálků, bylo potřeba najít ještě někoho, kdo to celý dá graficky dohromady, protože my jsme na to totální vemena a s tímto bychom si neporadili. A tady jsem oslovil v té době asi nejdůležitějšího člověka, kterým je Marek Slavíček. Tady je potřeba zmínit, že není grafik. Živí ho úplně jiná práce a s grafikou koketoval v rámci volnočasových aktivit, učil se ji sám úplně od nuly a pomáhal mně s plakáty na koncerty, videi a všemi možnými kravinami. Ale hlavně je to obrovský srdcař a milovník hudby jako my. A to je pro mě nejdůležitější. Mohli jsme si zaplatit profi grafika, ale to jsem nechtěl. Chtěl jsem šílence, který na sobě bude makat a kamaráda, kterého to stejně naplní jako nás. A to se přesně stalo, protože jeho posun v tom, jak se zine proměnil, je neskutečný, i když jsi nás za tu grafiku pořád jebal. Ale nutno říct, že jsi byl největší hybatel jeho zlepšení. A pak už nic nebránilo tomu, abychom to odstartovali. První číslo sklidilo slušný ohlas a vrátily se náklady, což byla další podmínka, protože jsem to odmítal dotovat, takže se pokračuje vesele dál. A všechny nás to kurevsky baví. 

První návratové číslo hodně připomínalo právě časy dávno minulé jak po obsahové, tak po grafické stránce. Chtěli jste navázat tam, kde jste skončili, připomenout staré dobré časy? 

Ano. Já mám dodneška strašně rád všechny ziny, které vycházely a dělaly se, přestože nikdo je neuměl dělat. Ale byla v tom velká láska a nadšení pro ten náš styl nejen hudební, ale i životní. Různě se to lepilo, skládalo a vždy byl víc kladen důraz na obsah než vizáž zinu. A přesně tohle mě na tom začátku lákalo, začít tam, kde jsme skončili. Stanovil jsem věci, které, pokud tedy budeme dál vycházet, budou platit, a to je formát A5 sešitý a černobílý tisk. Nemám potřebu přecházet na větší formát či jít do barvy. My jsme tou formou pevně zakořenění v devadesátkách. Ale samozřejmě vnímáme, že se doba výrazně posunula a co včera stačilo, dnes už většině lidí nestačí. Ale zase pozoruji v rámci těch novodobých čísel velký progres ve stylizaci, formě článků a tím, jak to tlačíme obsahově. My máme možná velkou výhodu, že jsme se trefili po těch dvaceti letech do vkusu lidí, kteří ten zin podporují a sledují. Samozřejmě je to naše věková skupina, čili 80+. (smích)

Obsah nejen 6. pokračování, ale i dalších devíti je zaměřený jen na Česko a Slovensko. Vzhledem k rozsahu každého čísla a druhům článků mi to přijde jako správná volba, protože co vybrat ze zahraničí, aby to nebyly jen jakési štěky? Takhle mapujete uplynulý půlrok recenzemi, to nejzajímavější a brněnské (úsměv) i v rozhovorech, k tomu nějaké netradiční odlehčené rubriky plus velká porce návratů do minulosti. Popsal jsem vaši filosofii správně, zejména co se týká zahraničí (k retru se dostaneme za okamžik)?

Na československým metalu jsem trval, protože jsme to takhle dělali na úplném začátku. Zahraniční scénu tady dělají jiná periodika a nutno říct, že podstatně líp, než bychom kdy asi dokázali my. Já myslím, že naše scéna má co nabídnout, takže v tom rozsahu zhruba 80 stran dokážeme ukojit svoje staromilecké choutky, teda hlavně já, a přitom velmi slušně reflektovat co se děje nového v naších luzích a hájích. A ty půlroční rozestupy jsou přesně akorát, abychom to číslo v klidu dohromady dali, představili novinky v recenzích i rozhovorech a vrátili se k bohům našeho mládí. Na 3 čísla už bychom neměli čas, a asi by nás i dohnalo za čas, že není o čem psát, a zase jednou za rok je pro mě málo. A to odlehčení opět navazuje na ty naše devadesátky, který jsme tam měli už tehdy. Ano. Trefil jsi to velmi správně a je vidět, že nás i chápeš, tak ti touhle formou oficiálně nabízím flek u nás od čísla 17. Co ty na to?

Díky za nabídku, ale při svém vytížení už další angažmá nemůžu přijmout. Ale vážím si tvého zájmu o stárnoucího pisálka. Retro je holt v kurzu. (smích) Všichni pořád loví v minulosti, neustále vychází další a další reedice různých prastarých demáčů a kultovních i nekultovních nahrávek, o dobách, kdy se začala kout ocel, se píše všude možně a Parambucha v tom rozhodně nezaostává. Brodíte se rádi v pravěku? Není už ta doba přece jen trochu vyčerpaná? Dá se na tom stavět v dalších číslech?

Dneska jede všechno, co je z té doby. Na jednu stranu jsem za to strašně rád, že si připomínáme to, co zdobilo naši scénu. Na druhou stranu mi vadí, že každá nahrávka z garáže se honosí titulem kultovní jen proto, že byla tehdy natočena. Ono je to vlastně stejné i se ziny té doby. Opravdu kultovní byly Metal Breath, Darkness Actual a hlavně Metaliště, které si tohle jméno zaslouží, protože opravdu vycházely v enormních nákladech a měly dopad a velký vliv na tehdejší metalové dění a tento status je naprosto opodstatněný. My všichni, co jsme to dělali po nich s láskou a nadšením, jsme vycházeli ve stokusových nákladech, ale byli jsme poměrně důležitou součástí scény, ale nikoliv hybatelé dění kolem. A stejné to máš i s kapelami, které se zákonitě musí vyčerpat, takže i v našem zinu se hledají cesty, jak vše správně nakombinovat a přitom se neopakovat. Já osobně se v pravěku hrabu rád, protože je to doba mého mládí, která mi evokuje spoustu vzpomínek, zážitků, koncertů, chlastaček, ke kterým se váží jednotlivé nahrávky, lidé a kapely. Prostě byli jsme sice vemena, ale patřil nám svět, což přesně nese ten věk mezi 15 až 25 lety. 

Rozhovorů s ikonami scény (pro ty, kteří Parambuchu neznají, uvedu alespoň pár příkladů: Štorm, Bruno, Brichta, Henych, BigBoss, Blackosh, Pípa, Piják, Robovski) vyšla celá řada, někteří se objevili vícekrát. A většinou jsou ty rozhovory parádní, podrobné, je vidět, že tihle matadoři umí nejen muziku, ale i prezentaci svých kapel. Je to sázka na jistotu, zpovídat veterány?

Je to sázka na jistotu. On totiž každý, kdo chce dělat muziku, bez ohledu na to, v jakém věku začíná, chce být populární a zažít ten pocit slávy či zadostiučinění, a kdo říká, že ne, je největší lhář na světě. Každý chce svoje místo na slunci, ale ne každý to umí prodat. Ne každý umí vyprávět, sdělit podstatné informace a ještě tomu dát nějakou vtipnou nadstavbu, pointu a nadhled. A to všechno tihle matadoři našeho metalu mají a umějí a je radost s nimi trávit čas. Já se ti naprosto bez skrupulí přiznám, že si těmito rozhovory plním své dětské sny a potkávám se a seznamuji se svými hrdiny, které jsem miloval a miluji pořád. A to, že i oni respektují to, o co se snažíme, je ta nejkrásnější odměna, které jsem já jako obyčejný fanda a milovník metalu mohl dosáhnout. 

Ne vždy se povede dotazovaného, jak říká můj kamarád, podojit. Prostě to dopadne tak, že na dobré otázky přijdou strohé odpovědi. A pak nastává dilema, jestli to vydat, nebo ne. Chápu, že to není lehké rozhodování, ale já bych některé rozhovory neotiskl. Pere se to v tobě, jestli to vydat, nebo ne, nebo to až tak neřešíš? Namátkou uvedu Trifida v posledním čísle (přičemž ten rozhovor by neměl být označen Co dnes dělají, když není o současnosti, ale o minulosti), ve starších číslech např. rozhovory s Bárou z PSG, s Dr. Fe nebo se Šakalem. 

Máš pravdu, že ne vždy se to povede, ale jak jsem psal výše, já si plním sny se svými hrdiny a nemít tam Šakala, což byla rozhovorově velká bída, by bylo, že bych si ten svůj sen nesplnil. Ve mně se to nepere. On i kdyby mně na každou otázku odpověděl jedním slovem, tak bych z toho měl radost, protože ho tam mám. Stejný případ je Trifid. Samozřejmě rozumím tvým výtkám, které jsou naprosto opodstatněné a máš plnou pravdu, ale u těch ikon já nejen přivřu oči, ale klidně je i zavřu. Co se týká současných kapel, jsou na to dva pohledy. Já třeba pošlu otázky, které se snažím napsat tak, abych docílil co nejvíce informací, které mě zajímají. A když mě zpátky přijde rozhovor, který není žádný zázrak, přesto ho tam dám. Protože ti lidé si se svojí muzikou zaslouží prezentaci v mých očích, ale když to uvidí černé na bílém mezi ostatními rozhovory, třeba je to trkne, že i na těchto věcech, jako jsou rozhovory, je nutné pracovat a zdokonalovat se. Že prezentují a prodávají sami sebe a že to není jen o cvičení na nástroj a točení reelů na fb nebo instáč. Žádný učený zkrátka z nebe nespadl. Druhý pohled mají někteří členové redakce, kteří to řeší formou doplňujících otázek, až jsou s odpověďmi spokojeni. A i s tímto nemám vůbec žádný problém. Je to věcí každého redaktora, jak si svůj článek zpracuje. Já do toho vůbec nezasahuji. Stalo se nám to akorát asi dvakrát, kdy jsem kvůli místu musel články krátit. Jinak se tisknou tak, jak přijdou od pisálků. 

Parambucha vždycky byla i lehce odlehčené čtení, některé rubriky nejsou primárně o muzice, ale i jiných záležitostech typu Jak bydlí hvězdy; Co dělají, když nehrají; Co dnes dělají… Je o tobě známo, že jsi veselá kopa – nemáš v plánu jít legraci ještě blíž?

Já bych klidně i šel, ale nevěřil bys, jak je těžký vymyslet něco, co bude zajímavý nejen pro tebe, ale i pro redakci, ale hlavně čtenáře. Nám už se ta redakce celkem rozrostla, takže nápadů na poradách, což je většinou ve 3 ráno ve vířivce, je spousta, a ještě ti přijdou jako geniální, ale protože je ráno moudřejší večera, tak to letí hned do koše. Ale ono abys tam tu srandu dostal, musíš mít taky protihráče čili muzikanta, který ji chápe a sám ji umí vytvořit. A tady si nalijme čistého vína. Ono jich tady moc neběhá, protože málokdo si umí udělat čurinu sám ze sebe. Většinou se to po prvním oťukávání překlopí k vážnosti a v ten moment máš po prdeli, a to doslova. (smích) Ale nepřestávám doufat, že náš kreativní kolektiv něco, u čeho se bude dát zasmát, zase vymyslí. Poslední je Co dělají, když nehrají a ta si myslím, že by mohla být fajn, protože nakouknout na koníčky těch drsných rockerů může být velmi zajímavé. 

Některé rubriky časem vymizely, nahradily je jiné. Proč už nechodíte na návštěvy ke hvězdám? Na druhou stranu vypuštění reportů je rozumné, protože zmapovat půl roku na koncertních pódiích, to by chtělo extra časopis, aby to mělo smysl, a k tomu ještě tým redaktorů, který by to pokryl – náhrada v podobě Cestománie je fajn. Dá se říci, že jste se časem v lecčems poučili, což se může týkat i grafiky, která se rovněž vyvíjí a vylepšuje?

Já jsem vždycky chtěl, aby to bylo zábavné čtení, které zhltneš najednou a pak se půl roku těšíš na další. (úsměv) Ale sám víš, že něco funguje dobře, něco hůř. Návštěvy u hvězd mně přišly super, hlavně, když se ti lidi jako Čurby nebo Ctibor Podmanický takhle otevřou, tak je to pecka. Ale potom jsem oslovil asi 8 lidí za sebou, kteří mě s tím, samozřejmě velmi slušnou formou, poslali do prdele. (úsměv) A měli velmi pádný argument, že jim narušuji jejich soukromí, o které se nechtějí dělit. Což je naprosto pochopitelné. Mě tohle třeba vůbec nenapadlo. Já v tom viděl tu srandu, kterou udělal Killy, když poslal fotku z koupelny. Tak tady jsem zjistil, že to asi nepůjde dál, protože těch odmítavých by určitě přibývalo. Já tu rubriku měl moc rád. 
Koncerty jsem dal jen do prvního čísla z jediného a prostého důvodu. Jak jsem říkal, že jsem oslovil všechny pekelníky z devadesátek, tak jedním z nich byl i Deather, který mi řekl, že nechce psát, ale že by udělal report z koncertu. A já ho tam chtěl mít. Potom tam byl myslím ještě jeden, kdy Radek Bubeníček udělal report z úžasného Symboliku. A to bylo vše a bude, protože v té půlroční periodicitě se to míjí naprosto účinkem. 
Cestománie mi přijde super, protože se zatím daří oslovovat kapely, které mají nač vzpomínat a hlavně se nebojí udělat čurinu samy ze sebe, což je naprostá pecka a jsem za to moc rád. 
O grafikovi jsem se zmínil v úvodu. Já jsem několikrát zmínil, že on je ten nejdůležitější a je to pravda. Hlavně se zlepšuje, protože chce a chce se sám rozvíjet a posouvat ty hranice svých možností, na základě reálných podmětů. Teda hlavně těch tvých. (úsměv) To je pro mě víc něž profi grafické studio, které by to excelentně vyšvihlo za půl dne.

Redakční tým je početný, jakýsi all stars tým složený z lidí, kteří psali už v devadesátých letech. Ale když se na obsah podívám podrobněji, někteří tví kolegové se zrovna nepřetrhnou a přispějí nulou nebo jedním rozhovorem a napíšou pár recenzí, takže hlavní penzum práce je na tobě. Jakým způsobem redakci řídíš, respektive jak vzniká obsah?

Redakční tým je početný a neustále se nám úspěšné, k mé velké radosti, rozrůstá. Mám to úplně stejně jako s muzikou. Tito lidé jsou obrovské hvězdy naší publicistiky, i když to skoro nikdy nikoho neživilo, ale jsou historií naší scény. Teď mám třeba strašně velkou radost, že se nám podařilo ukecat ke spolupráci hrdiny mého mládí Pavla Kutnara z Metaliště a Pavla Maňase z Metal Breath. A abych vysvětlil ten rozsah. My máme vždy po novém čísle zapíjení a víkendové mecheche, kde v podstatě vzniká, nebo se aspoň v nějakých hrubých konturách nastiňuje, další číslo. Samozřejmě rozsah každého práce je dán jeho časovými možnostmi. Nemáme žádné pravidlo jak to dělit, i když se o to snažím. Je pravda, že doteď jsem toho nejvíc dělal sám, ale třeba v dalším čísle se sami kluci hlásili o kapely, které chtějí, takže někdo má v čísle víc, a v dalším zase míň. Je to pro nás zábava, nikoliv práce, a musíme z toho mít radost. Já mám radost z každého článku, kteří tito bombarďáci dodají. U nás platí „Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina“. 

V jakém nákladu Parambucha vychází? A proč počet výtisků nezvedneš, když je všechno po vydání velmi rychle vyprodáno? Určitě se nedostane na všechny potenciální zájemce… 

Ono to není žádné tajemství. Fanzin tiskneme v nákladu 300 ks, přičemž zhruba 50 rozdáme kapelám, které tam mají rozhovor, a redakci. A nesmíme zapomenout, že ještě děláme limitovanou edici s kazetami, kterých se prodává 80. Samozřejmě, když si splníš svůj největší sen a vydáš si demo „Witchhammer“, tak jsme jich dělali dvakrát tolik, protože náklady byly podstatně vyšší než u předchozích nahrávek. Ale za mě je těch 250 čísel asi optimálních. Fanzin se zatím vždy do 14 dnů až měsíce vyprodal. Možná, že to zkusíme zvednout s dalším číslem, ale maximálně o pár kusů, protože víš co mě na tom ještě baví? My nemáme předprodej, nejde si to předplatit, ani odložit. My na FB vypustíme, že to jde ven a kdo dřív přijde, ten dřív mele. Já chci i tuhle hodnotu, že kdo o to stojí, tak to sleduje a nemá problém si to pohlídat. Je pravda, že díky poslednímu číslu s demem „Kladiva“ bylo objednávek podstatně víc a spousta lidí byla nasraných, ale to jsou přesně ti, kteří slyšeli jen na ten TÖRR a nestihli to. Já chci, aby to mělo pro ty lidi, co nás podporují, i tu sběratelskou hodnotu. A hlavně, kdo chce, ten si to může stáhnout, protože zhruba 2 nebo 3 měsíce po vyjití, jak zveřejníme na našem FB všechny recenze, dáváme ven číslo na stažení v tiskové kvalitě. Takže nikdo nemůže říct, že se k tomu nemůže dostat. A kdo chce papír do vany nebo na hajzl, musí si to pohlídat.

Co říkáš na aktuální situaci týkající se jak tištěných, tak webových zinů nebo podcastů? Tištěné i webové ubývají, každý rok nějaký odpadne, zato podcasty nebo videopořady se rojí jako houby po dešti. Já čtu všechny slušné webziny a většinu tištěných, ale ty mluvené už nestíhám, je jich moc, a možná ani o všech nevím… 

Mně to hrozně připomíná ten konec devadesátek, kdy se taky vyrojilo strašný množství zinů a s nástupem webzinů šly všechny do prdele. Tohle je stejný, akorát tím fenoménem jsou podcasty, blogy a YouTube kanály. Ale netřeba věšet hlavu, protože jako vždy o všem rozhodnou fanoušci. Co je dobrý a dělaný s láskou a je jedno z které strany barikády, tak přežije a vydrží a vždy si své fandy najde. Zbytek prostě má smůlu. To je jak s muzikou. Můžeš mít milion na reklamu, ale pokud nemáš dobrý vály a na koncert ti přijde 25 lidí, tak je to k hovnu. A že se rojí podcasty a podobný věci, je naprosto přirozené, protože když se podíváš, v jaké době žijeme, co ji formuje a v podstatě jsme se stali otroky výdobytků moderní doby, tak přece udělat něco, k čemu ti stačí jen mobil, není zase tak těžký. A pak už je to jen o tom, jestli někoho oslovíš a ty lidi to bude bavit. S dobou nesmíš bojovat, s dobou musíš jít, i když to ode mě jako velkého milovníka starých časů může znít divně, ale je třeba hledět dopředu. 

Za pět let vyšlo deset čísel, to je slušná kadence. Jak vidíš budoucnost Parambuchy? Máš nějakou metu, k jaké bys to rád dotáhl, např. dvacet čísel, nebo jdete, jak říkají fotbalisté, číslo od čísla? (úsměv) A pokud budou pokračování, plánuješ nějaké změny?

My jsme si dali na tom začátku před 5 lety dvě mety, které jsme si chtěli sami splnit, ale vůbec jsme netušili, jestli se to podaří. A sice udržet bezpodmínečně půlroční odstup mezi čísly a tou druhou bylo zkusit jich udělat 10. To se nám splnilo a vše, co přijde dál, je už jen příjemný bonus. Pokud to bude fanoušky bavit a bavit to i nás, můžeme třeba zkusit doklepnout tu pětadvacítku. Já mám totiž největší radost z toho, že po těch deseti číslech jsme zjistili, co nám sedí a vyhovuje. Graficky jsme to posunuli. Ale hlavně se ustálila redakce, kdy naprosto bezmezně obdivuji všechny své spolubojovníky a vzdávám jim obrovský hold, protože oni jsou Parambucha zine a bez nich by nic nebylo. A vždy se hrozně těším na zapíjení nového čísla v Troskotovicích, kde to jsou chvíle strašné srandy, radosti a hlavně chlastu, kvůli kterému to taky děláme. Peklu zdar!

Fotky zinů: 14 ks Parambův archiv, 11 ks Johanův archiv.

RECENZE

Facebook


Zveřejněno: 30. 06. 2024
Přečteno:
690 x
Autor: Johan | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

01. 07. 2024 20:23 napsal/a Marek Slavicek
diky
diky Parambo za chvalu a pochvalu a diky Johane za podnety,. At se ti to libi, nebo nelibi, jsi takovy nas neoficialni korektor "s krizkem po funuse" a motivator udelat dalsi cislo jeste o neco vychytanejsi (cti: s min chybama) :D