Devátý ročník festivalu ETEF byl mým šestým. Obdobně jsem začal svoji část reportu z volyňského festivalu před čtyřmi roky, a to v době, kdy se pomalu zastavil čas a svět se zbláznil. Svět zůstal neskutečně bláznivý i po těch čtyřech letech, ale na jednom místě zůstal čas stát, ale v dobrém slova smyslu, ve Volyni na koupáku zůstalo vše v pořádku. Opět jsem rád, že jsem mohl zavítat do krásného prostředí volyňského koupaliště, které doznalo na první pohled zřetelných změn. A to hlavně v podobě pevného krytého pergolového zastřešení, přičemž takto nehrozí prověšení plátěné střechy pivního stanu při dešťové průtrži. A pár drobností, kterými jsou kulaté dřevěné stoly rozmístěné podél občerstvení, respektive zmiňované pergoly a nový betonový chodník při vstupu na toalety, taky potěšilo. A když jsem zmínil počasí, tak tentokrát žádná průtrž mračen nehrozila a taky nepřišla. (4horsemen)
9. ročník festivalu ETEF je za námi, tudíž přinášíme obvyklé ohlédnutí. A přemýšlím, jestli mám opakovat, jak je ETEF přívětivý festival, když už jsem to psal mockrát. Ale možná čte tento report někdo, kdo o akci zatím neslyšel, takže aspoň v krátkosti. Pěkný areál prvorepublikové plovárny nabízí během festivalu nejen kulturní vyžití spočívající v poslouchání hlasité extrémní hudby, ale i možnost sportovních výkonů v bazénu, ze kterého je vidět i na stage. Za bazénem plocha pro stanování, za které se neplatí, dostatek míst k sezení pod slunečníky, v párty stanech a letos poprvé ve velkoplošné pergole, cenová politika k peněženkám vstřícná, namátkou 10° pivo 40 Kč, 11° za 45 Kč, 12° za 50 Kč, guláš 130 Kč a velká pizza za dvě stovky, přičemž výběr jídel čítal cca dvacet možností. Vstupné v předprodeji, který využila většina příchozích, 1 500 Kč, a to neuvádím levnější limitované edice, které byly rychle vyprodané, na místě pak 1 800 Kč. Nevím, jestli je to příliš, ale za stan ani parking se nepřiplácí, takže snad není cena vstupenek limitujícím faktorem pro ty, kteří letos nepřijeli. A nebylo jich málo, počet fanoušků proti předchozímu roku klesl o cca 15 %. (Johan)
Ti, kteří letos dorazili, viděli jako první POTHEAD. Kapelu, kterou jsem v minulosti viděl celkem dvakrát, partu, jejíž členové sice zůstávají schovaní pod maskami, ale minimálně zpěvák image pozměnil, zřejmě v souvislosti s novým materiálem, který pojednává o tajemství, jež se váže k historii hradu Potštejna. Více o tom v chystané recenzi nového CD a nejspíš i v rozhovoru, protože ten příběh je zajímavý a samozřejmě, jak je u těchto fanoušků zeleného lupení zvykem, plný nadsázky. Muzika se myslím proti minulosti lehce posunula a načernala, ke goregrindovému základu přibyly blackové vlivy a výsledkem byl povedený set s dobrým zvukem a s velmi slušnou kulisou. Dost fanoušků přišlo hned na začátek a ten dopadl velmi dobře. (Johan)
Goregrindoví Žižkováci POTHEAD otevřeli letošní ročník festu ETEF, ale s úplně odlišným programem, než se obvykle prezentují – a možná bych řekl i jedinečným. Grindové rapery omotaly temné síly z hradu Potštejn, a tak se nám pánové rozhodli převyprávět svůj příběh nového a možná v budoucnu již neprezentovaného alba „The Secrets of Potštejn Castle“. Černočerný mustr doprovázel plechovější valivý grindový rytmus, který ničemu nevadil a sem tam zařazené elektro-disonantní prvky taky ne. (4horsemen)
Z jiného soudku, a to thrashového, byli RADIATION, kteří se doslova s ničím nemazali a starou thrashovou tvář německého typu připomínající SODOM obalili do zatěžkané deathmetalové krusty. Vystoupení mělo grády a ubíhalo ve zběsilém tempu. Ačkoliv to ještě nebyla kapela, na kterou jsem se byl podívat blíž k pódiu, tak mě slovenská mlátička velmi bavila. (4horsemen)
Málo thrash metalu, to bylo jedno z hesel, které jsem taky zaslechl, a nutno uznat, že bylo pravdivé, navíc když krátce před termínem konání odpadli ze zdravotních důvodů NOCTURNAL. Prapor žánru tak třímali jen RADIATION a DEADROOTS. RADIATION se navíc taky nevyhnuly zdravotní patálie jednoho z kytaristů, tak přijeli ve třech, ale odvedli poctivý výkon, který velmi trefně ohodnotil jeden z fanoušků řka: „Připadám si jako v roce 1988“. Ano, přesně tak, byla to příjemná retro jízda s typickými žánrovými riffy, melodiemi a dobrou náladou. (Johan)
S ALTARS ABLAZE přišlo razantní potemnění a přitvrzení. Parta matadorů nahrála předloni skvostné album „Life Desecration“, které přehrála takřka celé. Intenzivní černotou a smrtí čpící metal bez chvíle oddychu v zběsilých pasážích lehce doplatil na ne zcela čitelný zvuk, což kompenzovaly kytarové výjezdy a hlavně charismatický Sepp, který kraloval nejen vizáží, ale hlavně fantastickým výkonem. Jeho hlas patřil za celý festival k těm nejvýraznějším. (Johan)
První dvě kapely, které hrály kupodivu pro početné metalové návštěvníky areálu (i pro ty v již vytíženém bazénu) šikovně navnadily na třetí temně smrtící ALTARS ABLAZE, které jsem už kvitoval od pódia. Nadupaný set z vynikajícího alba „Life Desecration" byl plný kytarových vyhrávek a bubenických eskapád. Byl jsem na ně zvědavý a dostal jsem, co jsem chtěl, ale abych přiznal pravdu, tak toto komando, které je tvořeno ze špičkových muzikantů (po čas koncertu jsem si každého člena přiřadil k nějaké kapele, kterou jsem kdy viděl) mě o mnoho víc baví ze zmiňované nahrávky. (4horsemen)
Jakési nepsané pravidlo mi říká, že bych měl vidět BOHEMYST aspoň jednou ročně. Nebudu psát, že každým rokem jsou lepší a lepší, ale můžu napsat, že jsou dobří. A to samozřejmě platilo i letos. A na „Co nelze zapomenout“, že loni se počasí při jejich setu nevydařilo, a tak o to víc jsem si tentokrát užil songy jako „Čerň a Smrt“, které mě díky variabilitě temných doomových poloh a střídajících sypaček baví neskonale, o emotivním vokálu ani nemluvě. Samozřejmě taky různě rozptýleného od hrubého vokálu až po civilní zpěv. Podkres samply doplňoval celý koncert včetně oblíbeného a závěrečného šmahem upalujícího songu „Kosti“, který nebývá pravidelně do repertoáru zařazován. Škoda, že neprolítlo něco novějšího z chystaného alba, tak jako loni. Jinak smekám, za mě velká spokojenost. (4horsemen)
Zatímco NOCTURNAL kvůli nemoci nedorazili, BOHEMYST se hecli a s dvěma marody to dali. Hlavní pořadatel festu, kytarista Rámus, prodělal krátce před ETEFEM operaci slepáku, ale dal se naštěstí dohromady a se zatejpovaným břichem koncert zvládl, stejně jako zpěvák Radek, kterého trápil rozházený žaludek. Ale myslím, že nikdo nic nepoznal a BOHEMYST odehráli jako vždy precizní set složený ze songů z debutu. Nové album se už nějaký čas chystá a věřme, že příští rok už bude na světě a prezentováno živě na jubilejním desátém ročníku. (Johan)
STÍNY PLAMENŮ / UMBRTKA, vražedná kombinace, která se taky povedla. Koncert byl avizovaný jako speciální a speciální rozhodně byl. Polovinu koncertu tvořily hity z katalogu STÍNŮ, polovinu se hrály ostřejší a kratší songy UMBRTKY, které do setu bez problémů zapadly. Ocenil jsem krásně čitelný zvuk i srozumitelný vokál, ale to jsou atributy, které platí na všechny Morbivodovy skupiny. Ale jednu změnu jsem přece jen registroval – Morbivod tentokrát na pódiu dováděl jako drak, to se v minulosti moc nedělo. (úsměv) (Johan)
STÍNY PLAMENŮ, respektive UMBRTKA chtěla přikrýt mokrým hadrem Slunce a nebylo divu, když do kanalizační stoky ještě festovně svítilo. No, do stoky. Spíš byly rozpáleny obrovské stroje „Umbrtkova nádraží“, které bylo možno zahlédnout na pomyslné lávce, která propojila odpadní vody s nehrajícím plzeňským prachmatickým tělesem UMBRTKA. Jo, jo, „Paměti špinavé lávky“ by mohly vyprávět. A black metal krvácel nejen v příbězích Iva Krátkého, ale i v povídkách o Slovanském či Borském sběrači v podání songu „Dějiny krve“ či „Prorotci zvradel“. Vystoupení bylo povedené, a ačkoliv černobílé, tak hudebně opět variabilně barevné. (4horsemen)
MASTER se prezentoval naprosto špičkovým výkonem. Ač s jednou kytarou, zvuk měli naprosto zabijácký. Jejich přímočarý old school death metal s lehkou příměsí thrashe zválcoval přítomné a po koncertu jsem slyšel jen slova nadšení, že takhle se to má dělat a takhle to funguje. A předpokládám, že čtenáře zajímají i nějaké zákulisní střípky, tak si tady dovolím uvést, že nejsympatičtějším muzikantem festivalu pro mě byl bijec Peter Bjači, který sršel pozitivní náladou, za všechno děkoval, nad přineseným jídlem kroutil hlavou, že to nemohou sníst... Ne, že bych za dva dny narazil v backstage na nějakého vyloženého idiota, jako se tomu v minulosti stalo, letos to v tomto směru byl v naprosté pohodě a v příjemné atmosféře, ale Peter tomu kraloval. (Johan)
Trojčlenné deathové kombo MASTER s Paulem Speckmannem v čele jsem viděl naposled přibližně před deseti lety. Tenkrát za bicími ještě seděl Zdeněk Pradlovský, nyní sestavu doplňoval šikovný Peter Bajči, který samozřejmě s šéfem a ostříleným pardálem Alešem Nejezchlebou nahrál letošní již patnácté album této legendy s názvem „Saints Dispelled“, z kterého zazněla titulka „Destruction in June“. Nejen že jsem si před pódiem vychutnával Alešovy kytarové vyhrávky, ale musím pochválit MASTER celkově, protože hutný sound byl velice přehledný. Skladba „Master“ z debutového alba koncert zahájila, „Pay to Die“ obstarala konec. (4horsemen)
Ani nevím, jestli jsem něco od DORDEDUH znal, respektive viděl, ale v každém případě jsem na ně byl hodně zvědavý. A vyplatilo se na tuto atmosféricky znějící rumunskou partu počkat a nikam se nevzdalovat. Hned s úvodními melodiemi jsem měl jasno. Silné zatěžkané pasáže střídaly ty pomalé s atmosférickým nádechem. Pár let zpět jsem se obdobně a velmi pochvalně vyjádřil o SUR AUSTRU. Koneckonců s DORDEDUH mají společného jmenovatele, a to již dávno neexistující NEGURĂ BUNGET. A přestože jsem neměl tyto náladotvůrce naposlouchané, tak jsem si jejich předlouhé melodie, které díky umným a nepředvídatelným kompozicím kompaktně nepřetržitě udržovaly fans ve střehu s očekáváním, co bude dál následovat, užil na vysoké úrovni. Při zpětném poslechu se mi začaly vybavovat festivalové melodie a jednou takovou je velmi chytlavá a lehce zapamatovatelná skladba „Descânt“ z alba „Har“, která právě vystihuje zmiňované střídání volných pasáží s přechody k hrubé stránce včetně vokální. Poklona v prvé řadě patří kapele za vysoce emociální vystoupení, v druhé pak pořadatelům, že taková zajímavá neokoukaná jména přivážejí na festival. Bylo to velmi vydařené a zajímavé vystoupení. (4horsemen)
DORDEDUH kralovali pátečnímu večeru neokázalou, ale velmi emotivní hudbou, která některé fanoušky až rozněžnila. Rumunská kapela sklízí za svá vystoupení právem slova chvály, její hudba oscilující mezi atmosférickým (doom) metalem a black metalem je velmi působivá. Ve Volyni to Hupogrammosovi a spol. neuvěřitelně sedlo po všech směrech, krásně čitelným zvukem počínaje a hudební rovinou plnou gradujících momentů konče. (Johan)
Prvními vyslanci země black metalu zaslíbené byli BLODHEMN. Žádní nováčci, fungují dvacet let, v Čechách ale asi příliš známí nejsou. Podle dostupných informací je hlavním tahounem projektu zpěvák Invisus, ostatní členové kapely jsou členy live sestavy. Ta odehrála řekl bych standardní blackmetalový set, který byl (podle ukořistěného seznamu odehraných věcí) průřezem tvorby za celou existenci skupiny, ale při poslechu nebylo rozdílu mezi songy z debutu nebo z aktuální fošny. Všechno na svém místě, ale zároveň nic, co by působilo svébytným dojmem. Slušné vystoupení, ale v pátek i v sobotu se našla výraznější. (Johan)
BLODHEMN jsem poslouchal jedním uchem a tak nějak vyplnil jejich produkci chvíli procházkou po areálu a očumováním, co se kde děje, a ke konci i v pivním stanu v odpočinkovém módu. Norské, černé melodie mně občas připadaly dobré, ale některé statě působily dojmem, že pouze vyplňují hrací čas písně a zbytečně jí jen prodlužují. (4horsemen)
HATE byla masakrózní jízda a závěrečná rána prvního festivalového dne. Ač nejsou neznámou kapelou, tak si zrovna netroufnu tvrdit, že jejich tvorbu znám. Nicméně to byla přehlídka skladeb a zajímavých riffů a kytarových vyhrávek z pozdějšího (současného) období, které reprezentovaly skladby „Luminous Horizon“ a „Erebos“ nebo v druhé části setu „Rugia“ z posledního alba. Koncert měl tlak a za sebe můžu říct, opět na adresu pořadatelů, že je fajn, že na ETEF přivezou kapelu, která často vystupuje na velkých pódiích. (4horsemen)
HATE mě baví ze tří velkých polských jmen nejvíce. Přitom jsou asi až těmi třetími vzadu. I když, jak píše kolega, hrají i na mnohem věhlasnějších akcích, než je ETEF, jejich požadavky byly akceptovatelné i pro malý undergroundový festival, navíc pánové působili na místě velmi pohodově, žádné hvězdné manýry. Horší to pro nás, nosiče vody (= bedňáky), bylo, když muzikanti otevřeli prostor své velkoobjemové dodávky a jali se vyndávat jednu ozdobu pódia za druhou. (úsměv) Jejich propriety zabraly většinu prostoru za pódiem, ale na něj se posléze vešly, takže nic nebránilo tomu, aby HATE opět přesvědčili o svých kvalitách. Hodinový set nenabídl žádná jalová místa, kapele to hrálo parádně a kdo má rád potemnělý jasně strukturovaný death/black metal, musel být s předvedeným umem kvartetu spokojen. (Johan)
Fotky: Marek
