Po dvou dnech na nohou (počítám čtvrteční přípravy, stavbu stanů v backstage nebo na merch, tahání nesmyslných těžkých plechů na antuku, aby ji metalisti neponičili) jsem v sobotu ráno chvíli hledal po nějakých pěti hodinách spánku síly na opuštění ležaté polohy. Ale samozřejmě jsem je našel a po snídani a nákupu ovoce pro muzikanty jsme s kamarády v červených trikách zamířili do míst, která slibovala hodnotné hudební zážitky zejména v podobě dvou kapel složených z hvězd metalového podsvětí. Ale první šli na řadu kluci, kteří by mohli být vnuky Karla Willettse, DEADROOTS. Ti mě příjemně překvapili, protože odehráli sebevědomý set, kterému nechyběla energie, slušný songwriting a kvalitní individuální výkony. Thrash s groove úseky a variabilními vokály přilákal na plac před pódiem početné příznivce, část nejspíš ze zvědavosti, ale i ti zůstali a kapelu podpořili. (Johan)
Druhý festivalový den jsem zahájil odlišně než v předešlých letech. Sobotní ráno, respektive dopoledne jsem vždy trávil procházkou po městě Volyni, tentokrát mířím rovnou do areálu na snídani a posezení v bistru na koupališti a tak nějak pomalu klidným tempem se dostávám k zahajovací kapele dne. A to rovnou ke kapele, která ve svém neuvěřitelně mladistvém věku okupuje ta největší festivalová pódia u nás. A nikterak to neznamená, že ETEF by jí byl těsný, ba naopak. DEADROOTS skromně napochodovali na pódium a předvedli nadupanou, dejme tomu zčásti SEPULTUROVSKOU, nálož thrash metalu. Pětice však byla svá, kluci zdatně ovládali nástroje a vokalista Matěj se zajímavou, silnou a hrubozrnnou, polohou hlasu je frontman na svém místě. Znám je pouze z velmi krátké průměrné nahrávky „Trapped“, ale to, co předvedli, mi vzalo vítr z plachet. Mrtvé kořeny thrash metalu nejsou mrtvé. Byl to řádně natlakovaný koncert, a jestli klukům nasazení vydrží minimálně takové, jaké předvedli zde, tak to můžou dotáhnout hodně daleko. Jsem zvědav na album, které by mělo být co nevidět venku. (4horsemen)
MURMUR od vydání alba „New World Order“ si jedou pomalu, ale jistě svůj válcující death metal. Plzeňský Parlament mi již párkrát ukázal, s kým mám tu čest a vlastně nikdy jsem neměl žádné námitky vůči jejich hudební produkci. Z alba nechyběla většina štychů, mezi které se vloudila i jedna novinková skladba. Obyčejné (staroškolské) pojetí death metalu bylo obohaceno o zajímavé kytarové vyhrávky. (4horsemen)
Dvougenerační trio MURMUR jsem zatím znal jen z nahrávky, takže když se objevili na soupisce coby náhradníci za IMPURITUM, těšil jsem se, že po letech uvidím na pódiu Petra Kalčíka, který si své odkroutil v MARTYRIUM CHRISTI. A matadoři (spolu s Petrem je v kapele jeho vrstevník, basák Jiří Götz, který se mihl v MARTYRIUM CHRISTI a hlavně působil v SUGGESTORU) pohánění mladou krví (Jakub Bayer, mj. PANYCHIDA) odehráli fajn set nesoucí se na vlně tu drsnějšího, tu lehce progresivního death metalu. Před posledním songem vzpomněl Petr několik muzikantů nebo fanoušků, kteří v nedávné době zemřeli a věnoval jim milou vzpomínku. (Johan)
Z různých nezajímavých důvodů jsem ze sobotního seznamu kapel nestihnul mládežníky DEADROOTS, což mě poměrně mrzelo, ale vzhledem k jejich mládí a předpokládané budoucnosti v metalovém brouzdališti je jasné, že se tak jednou stane. To samé až na zmínku o mládí a dlouhé budoucnosti platí i pro MURMUR, kteří v programu nahradili IMPURITUM. Takže pro mě 9. ročník ETEF festivalu začal až válečnou vřavou plzeňských 1000 BOMBS. Kvůli panujícímu vedru mě na první pohled překvapili tím, že byli oděni ve vojenských blůzách. Ale dobrý. Old school výsadek thrash metalu se sympatiemi ke kovu smrti plný textů s válečnou tématikou byl ideálním spouštěčem energie, kterou nabízel celý sobotní program. (Jindra)
1000 BOMBS si to rozjeli pěkně zostra a oproti vystoupení v minulosti tak nějak jinak. Udělali menší žánrový odklon a přidali trochu hustější a chutnější přísady. Nebo jinak. Tu svoji munici napěchovali ještě více smrtícím střelným prachem a doopravdy shazovali bomby. A ten smrtící koktejl, co namíchali na aktuální desce „Sentenced to War“, naživo fungoval velmi dobře. Celé vystoupení bylo mohutné, i když „čistější“ thrashové zářezy byly taky znát. A hodně se hrálo právě z poslední desky, na debut a skladby ze splitka zůstalo asi po dvou slotech. Vystoupení mě nadmíru uspokojilo a o to víc, že díky Asurovi bylo i zábavné. (4horsemen)
Další parta, která mě taky i díky frontmanovi bavila, byli FLESHLESS, kteří nedávno oslavili již 30 let existence na grind/deathmetalové scéně. Dle výkonu, co předvedli, bych jim to vůbec nehádal. A na průpovídku, že tu již straší, je jednoduchá odpověď: „Klidně tu strašte dál.“ Koktejl, který řezníci namíchali, sestával z průřezu kariéry, ale došlo také na relativně nové věci z posledních nahrávek, jakými byli „4th Dominion“ nebo „Dethroned in Shadows“, které si to upalovaly v melodičtějším módu oproti starším flákům. Mezi staršími kusy se objevily např. „Nice to Eat You“ a „The Final Cut“. Koncert mě bavil a kapelu určitě taky, neboť fans, co nebyli doteď u pódia, kotel pořádně zahustili. Závěrem FLESHLESS hodili do placu neuvěřitelně „dlouhé“ grindové vypalovačky „Noise“ nazvané jednoduše 3, 4 a nejnovější pětku. (úsměv) (4horsemen)
Z Plzně se přesouváme na sever do děčínského regionu, odkud se rekrutují FLESHLESS. Upřímně řečeno FLESHLESS mě nikdy moc nezasáhli, na čemž se nezměnilo po sobotě vůbec nic. Tak nějak ve mně jejich rutinní ortodoxní grindeath (snad až na suverénní Prokošův vokál) neaktivuje žádný neuropřenašeč, a tak si dávám první zevlovací kolečko kde co a jak, okouknout bu-bu merch a v neposlední řadě zakalit nohy v místním koupáku, který si bere vodu z řeky Volyňky, nečekejte tedy aquaparkových 26-28°C. (Jindra)
RAMCHAT jsou bojovníci, kteří prostě mají rádi hudbu, fanoušky, koncerty. Dobře naladěný Hirax zmínil, že by bylo fajn, kdyby šli lidi blíž k pódiu, když už vážili sedmihodinovou cestu. Zabralo to a fanoušci se posunuli. (úsměv) Mě v tu chvíli v hlavě šrotovalo, že je to vážně posedlost, co muzikanty žene do takových dobrodružství – dlouhé cestování, tahání aparátů, málo spánku, to vše kvůli 40 minutám na pódiu. Za mě všechna čest, navíc mě RAMCHAT bavili víc než v minulosti, přišlo mi, že lehce přitvrdili, nebo možná na extrémní festival složili setlist z tvrdších skladeb. (Johan)
První zahraničním souborem byli na značkách ve lněných oblecích slovenští zbojníci RAMCHAT, kteří se prezentují black/pagan metalem s tématy slovanské mytologie. Zhudebněná mytologie povětšinou vypráví různé báje a pohádky a může se tvářit jako neveselá hudba, což nebyl případ RAMCHAT, kteří v žádném případě neoplakávali ztrátu světa. Neznaje texty na mě celý gig působil jako hodně veselá pařba. Kapela si přivezla kovové piedestaly, snad aby muzikanti byli blíže k rampám reflektorů, ale podle mě tohle harampádí akorát zabírá místo. (Jindra)
RAMCHAT jsem viděl někdy v době, kdy jsem tento festival navštívil poprvé, a v tom roce na ETEFU to bylo již moje druhé setkání s touto slovenskou pohanskou kapelou. Už tenkrát se mi líbili a tak nějak jsem je držel v povědomí, poslechl následující alba, ale jinak jsem o ně moc nezavadil. A to je možná i důvod, že jsem zkraje jejich setu na pohanskou vlnu nebyl moc naladěn, a přesto, že hudebně byl koncert na dobré úrovni, se mi zdáli nevýrazní. Chytl jsem se až ke konci vystoupení, kde zazněla mimo jiné i letitá skladba „Mor ho!“ (4horsemen)
V portugalských OKKULTIST hraje hlavní roli zpěvačka Beatriz. Jenom pro představu, ta vlasová závora, co nosí na zádech, je dílem 18letého šlechtění. Vždycky když vidím takto subtilní ženu v kapele, říkám si, kde se v ní bere ta hrdelní nenávist. Portugalcům se mírně protáhla příprava včetně nazvučení a pokud k tomu přidáme intro, při kterém Beatriz prošla stejdží a vrátila se zpět do zákulisí, aby odložila teleskopickou rituální pomůcku a zbavila se černého závoje, mnoho času na vlastní performanci už nezbylo. Díky názvu kapely jsem očekával více té rituální magie. Ano, o řadu skvělých riffů a melodií, které nutí k headbangingu, nebyla nouze. Hlavou mi přelítlo připodobnění k novodobým ARCH ENEMY, taky taková epileptická zběsilost, která rychle vyčpí. (Jindra)
OKKULTIST zabrzdily technické problémy před začátkem, ale ve finále přišli jen o pět minut, konec jejich setu se proti harmonogramu posunul o deset minut. Možná si mohli odpustit entrée v podobě jakéhosi magického rituálu, při němž zpěvačka přecházela po pódiu, což zabralo čas jedné skladby, ale vzhledem k jisté podobnosti odehraných písní to ve finále nevadilo. OKKULTIST si hraní užívali, zpěvačka samozřejmě přitahovala pozornost nejen délkou svých vlasů, ale i hlasovými kreacemi, ale že by se po hudební stránce jednalo o něco výjimečného, si nemyslím. (Johan)
Death metal v podání portugalských OKKULTIST mě bavil jen do určité míry, a to pravděpodobně díky growlující vokalistce Beatriz, která byla atraktivní s nádhernými dlouhými vlasy, což si myslím ocenila většina fans. Hudebně jsem zprvu jejich tvrdě rázný zápřah s blackovým výrazem oceňoval, ale postupem času se mu můj zájem začal vytrácet, protože jejich hudební produkce začala splývat do jednoho mustru a ve dvou třetinách setu jsem je pozoroval už jen zpovzdálí. (4horsemen)
HEIDNIR mě prvními tóny opětovně přitáhli blíž k pódiu. Černá melodická linka a havraní vokální polohy mně štymovaly o mnoho víc. V jejich hudbě nebyla jen studená blacková pumelenice, ale i pomalé táhlejší kousky. A vůbec to nebylo o tom, zda je znám nebo jsem od nich něco slyšel před odjezdem na fest. Právě že naopak. Rakouští pekelníci s chytlavou a melodicky barevnější hudbou bavili víc než předchozí dvě kapely. (4horsemen)
Ještě pěkně za světla a se vší skromností nalezli na pódium rakouští válečníci HEIDNIR s warpainty, ze kterých by dostalo psotník 9 z 10 členů biskupské konference. Ústřední postavou je Andreas Krempler, který veškeré nástroje ve studiu nahrává sám. Na 40 minut ovládl volyňský koupák skromný, působivý black metal bez pompézních gest se silnou načernalou atmosférou, kytarovou vyvážeností, která vytvářela příjemnou hypnotickou monotónnost. HEIDNIR nešetřili kytarovými sóly, bubenickými blast beaty ani tremolo úly. Jediné, v čem byli poněkud skoupější, byl zpěv, ale ku prospěchu věci. Skladatelsky a technicky jednoznačně pro mě černý kůň sobotní dramaturgie. Brána poctivého inferna byla tedy pomyslně prokopnuta. (Jindra)
THORMESIS fungují již léta a za nimi je již pěkná snůška vydaných nahrávek. Nicméně se s nimi setkávám poprvé. A opět musím potvrdit pravidlo, že není se potřeba na kapelu nikterak připravit. Hlavní je to, co vidím a slyším v době koncertu. Tříčlenné kombo na pódiu bylo akční a hudebně to byla jedna báseň. Severský mustr byl plný zajímavých kytarových melodií, do toho se pánové nebáli zaimplementovat něco málo deathovějších poloh. Bicmen si to jel v rychlejším rytmu, nebál se sem tam přibrzdit, anebo naopak vyseknout nějakou silnou parádičku s nějakými rychlými přechodovými můstky. Kytaristé se dělili o vokál, který střídal řev, hrubší havraní s civilnějším, dejme tomu i s procítěným zpěvem. Byl to dohromady tvrdě akční koktejl plný chytlavých melodií lahodících uchu. Moc mě THORMESIS bavili. (4horsemen)
Sehnat náhradu pár dní před festivalem byl docela tvrdý oříšek. Osloveno bylo na čtyřicet kapel, až se povedlo „ulovit“ německé THORMESIS, o kterých jsem dosud neslyšel. Chyba. (úsměv) Ač v okleštěné sestavě, předvedli pánové vysoký standard na pomezí black metalu a post-metalu se spoustou velmi zajímavých partů. Žádná zběsilost (nic proti ní), ale promyšlené kompozice, k tomu velmi časté dvojhlasy a civilní vystupování, to vše působilo velmi dobrým dojmem. Další příjemné překvapení, podobně jako předchozí HEIDNIR. (Johan)
Němečtí sympaťáci THORMESIS nahradili původně anoncované NOCTURNAL, ale v žádném případě si nepočínali jako nějací náhradníci čekající na svou šanci zahrát si black metal. Přestože tvrdě kovodělný lid preferuje brutální vyhlazovačky, tak i v tempu dynamického moderního black metalu pěkně pokyvoval zplihlýma řepama. THORMESIS pouze ve třech a bez basy sázeli na melodie, ve kterých absentující basovou linku nahradila technika. Vzletná melodičnost ruku v ruce s vyladěnými kompozicemi a se sympatickou porcí upřímnosti nabídla zajímavý žánrový vrh. (Jindra)
Závěr setu THORMESIS jsem strávil s kamarády toho času působícími jako festivaloví bedňáci v bekstejdži, kde, zatímco norští KOLDBRANN si hráli na čutálisty (Haaland by se k nim asi nehlásil), postával zadumaný týpek s výrazem nevyzpytatelného sociopata, ze kterého se vyklubal frontman Vicotnik následujících DOLD VORDE ENS NAVN. Tak jak už to bývá, největší kapelní „vox populi“ pevně třímá v rukou zpěvák. V případě Norů toto platilo dvojnásob. Vicotnik (DØDHEIMSGARD, VED BUENS ENDE) mimo teatrálního šklebu jako kdyby prohrál babičku v kartách vlastní širokou paletu hlasového projevu od chrapláku přes řev a skřehotání až po šepot a řekněme i zpěv. Druhou výraznou personou undergroundového ghetta je kytarista Haavard, který nejednou sáhl po akustické kytaře a nepřímo odkopal svou částečnou příslušnost k ULVER, se kterými nahrál čtyři alba. Pro Vicotnika neexistovala žádná překážka, buď si ustlal na bubenickém praktikáblu nebo drhnul držkou v zemi, dováděl v publiku, aby ve finále skončil na břiše se svěšenýma rukama v poloze odhozené marionety. (Jindra)
Napadlo mě, že DOLD VORDE ENS NAVN, oproti předchozí kapele, by to mohli mít složitější. Ale hned s jejich příchodem na pódium bylo jasné, že tomu tak nebude – a nebylo. Protože hned s prvními tóny začala vítězit nejen velikost a hudební mohutnost, ale v první řadě neskutečná show, kterou předváděl hlavně frontman Vicotnik. Šlapal na to na plný pecky, ať už na pódiu v popředí nebo na vyvýšeném místě u bicmena, anebo dole pod pódiem v davu fans. Hudba měla veliký tah na branku, a vždy když nějaká stať hudebně gradovala, Vicotnik aktéry (myslím nejen ty na pódiu, ale nás všechny pod ním) pobízel ještě k větší a větší akci. Sám burácel, přivolával hromy, žalem se hroutil… prostě showman na svém místě. A když vynechám neskutečný, nepopsatelný vizuál této show, který se musí vidět na vlastní oči, tak hudebně to byl vynikající epos plný nálad, emociálních pasáží, které byly vtěsnány do bouřlivých vod blackmetalových, přičemž i ty rychlé pasáže střídaly jakési avantgardně vyzrálé hudební statě. Bylo tady vše. Od folkových, akustických poloh, přes symfonické předěly až po temné inferno. Jak říkám, nejde to popsat, musí se to vidět a zažít. Výborné umělecké představení a koncert zároveň. Norové to neměli složitější, protože předvedli všem, co umí. (4horsemen)
Vrchol festivalu? Jednoznačně DOLD VORDE ENS NAVN! Kluci to pospali barvitě a přiléhavě, bylo to opravdu bombastické vystoupení. (Johan)
S birminghamským kvartetem MEMORIAM měl přijít pomyslný vrchol sobotního večera. Jak poznamenal kamarád David, MEMORIAM musí hodně zabrat, aby předčili svoje norské kolegy. První předpoklad byl na 100 % připravit nástroje což byl úkol pro dva techniky, které si kapela přivezla s sebou. Poznávacím znamením je samozřejmě bývalý pěvec BOLT THROWER Karl Willetts, který koncertům dodává jistou autenticitu. Chca nechca ty hutné groovy pasáže BOLT THROWER stříkají z MEMORIAM horem pádem. V těchto cákancích má prsty hlavně kytarista a skladatel Scott Fairfax, který se mj. připojil k předlouhému zástupů hudebníků kdysi působících v BENEDICTION nebo MASSACRE. Zajímavou postavou je také baskytarista Frank Healy, který se mihl i v NAPALM DEATH. Výraznou součástí rytmické složky je bubeník Spikey T. Smith, který rozdával úsměvy na všechny strany a ochotně pózoval při focení. Z mládí prožitého v punkovém prostředí (GBH live, ex-CONFLICT a mnoho dalších) mu dnes zbylo pouze karmínové číro. MEMORIAM se většinou pohupovali ve středním tempu, ale v případě exploze převládal agresivní death metal staré školy. Na závěr Karl děkuje všem před podiem i za ním, barmanům, no prostě všem. (Jindra)
Ještě jednou jsem si zauvažoval, že MEMORIAM, po takové show, kterou předvedla předchozí kapela plná velkých jmen, to budou mít těžké. A říkám si, že i zde jsou velká jména včetně vokalisty Karla Willettse. Hned neomaleně zkonstatuji, že zůstalo pouze u toho, aby se přehoupli přes stupínek na lepší pozici dobrého koncertu. Vím, že si nemusí nic dokazovat, ale MEMORIAM si poctivě a dobře odehráli svůj staroškolský metal, což by mohlo stačit, neboť mě po hudební stránce bavili, ale objevilo se „ale“… Tak nějak zůstalo u toho památečního jména jakoby na zašlou slávu deathmetalovou. Chyběl tomu jakýsi tah na branku a po celou dobu koncertu, který jsem poctivě sledoval, jsem si říkal, že to nějak neleze ven a nemá to potřebný tlak. (4horsemen)
Ten „netlak“, hlavně zpočátku, byl způsobený zvukem, který působil nevýrazně, jakoby byl hodný, nikoliv patřičně hrubý. Hlavou se vinuly vzpomínky na MASTER, kteří rovněž s jednou kytarou dokázali udělat sound řádně zahuštěný. Postupem času se to zlepšilo a hlavně Karl si set skutečně užíval – rozhodně nešlo o koncert z povinnosti, jak tomu u veteránů, kterým klepe šedesátka na dveře (nebo už zaklepala), někdy bývá. Vlastně nevím, jestli mohli MEMORIAM něco udělat lépe, ostatně přítomní kamarádi se rozdělili na dvě skupiny: jedna byla nadšená, druhá to viděla podobně jako Jindra a 4horsemen – čekala víc. Já byl kdesi uprostřed. (úsměv) Když vezmu v potaz všechny kapely, které zahrály, MEMORIAM se mi nevejdou na stupně vítězů. (Johan)
Poslední slovo sobotního programu a zároveň celého festivalu dostali norští KOLDBRANN, což v českém překladu znamená gangréna. Ale s tou pražskou partou to nemá pranic společného. Nevím, kdo proti komu hrál v zákulisí fotbalové bago, ale na pódiu fungovali jako jeden tým alpských krampusáků. Nekompromisní přívalové vlny energie připomínaly temné blackmetalové dědictví SATYRICON. Pokud bych stál zády ke kapele (jako jeden podivný fanoušek), připadal bych si jako před sedmi lety v pražské Akropoli na koncertu pánů Satyra a Frosta. Hravost, pestrost, dusivý vokální rozsah, ale hlavně přísný diktát v atmosféře soumraku a temnoty byl nejlepší tečkou před odjezdem domů nebo nasoukáním se do zmuchlanýho spacáku. Ještě se vrátím k fanouškovi stojícímu zády k vystupujícím. Pokaždé když mám pocit, že mám nafoceno to, co bych měl mít, odcházím ke zvukaři zkontrolovat, zdali jsou zvukařské šavle vytaženy tak akorát (pokus o vtip). A pokaždé jsem načapal tohoto podivína stát na stejném místě v postoji sekuriťáka na Anfield Road. Jediným vysvětlením pro mě je to, že se jedná o armádního rentiéra, který zapomněl základní povely, anebo měl problém s relativně agresivními pódiovými světly. (Jindra)
Letos mě na festivalu překvapila relativně nezavedená, méně známá anebo pro mě neznámá jména a jedním takovým příkladem byli KOLDBRANN. Přes kytarové inferno lezly na povrch zajímavé melodie, které doprovázely sypací bicí. Nicméně i v této bleskové a blackové severské jízdě se našel čas na zpomalení a uvolněné prvky. Mám dojem, že černotou oděné kapely z toho letos vycházely o mnoho líp než ty, co tlačily na deathmetalovou notu. V každém případě opět na závěr můžu konstatovat, tak jako každý rok, že každý si na ETEFU najde to svoje. A není to zde jen o hudbě, ale třeba o setkání s přáteli… Tak příště… (4horsemen)
Konec dobrý, všechno dobré, říká se. KOLDBRANN dobří byli a korunovali tak to, čeho jsme byli svědky během obou dnů – blackmetalové kapely se vesměs předvedly ve velmi dobrém světle, respektive ve tmě. Ale obecně – vlastně mě nenapadá jediná kapela, která by stála za starou bačkoru. Samozřejmě mě některé bavily víc, některé méně, určité překvapily pozitivně, od dalších jsem možná čekal víc, ale ve finále, před jednou hodinou ranní v neděli 21. července 2024, převládaly pozitivní dojmy, které přebily to, že mě, a samozřejmě většinu členů organizačního týmu, bolely všechny svaly v těle. Ale morálně volní vlastnosti některých kolegů byly na takové výši, že to v půl třetí nezapíchli jako DéPéHáčko, ale dělali společnost norským umělcům, kteří sice už v jednu po půlnoci netrefili do dveří, ale přesto vydrželi držet metalový prapor do svítání. (úsměv) A věřme, že Rámus ten prapor taky udrží, neodradí ho pokles návštěvnosti a jubilejní desátý ročník v roce 2025 proběhne. (Johan)
Fotky: Marek
