KAVIAR KAVALIER – Hairy Hairy

Hyperaktivní Tomáš Kohout aka Necrocock jde neustále proti proudu. 

Zatímco jeho vrstevníci zvolnili a s alby šetří, Tom jede a neustále skládá a nahrává novou muziku. Od vydání předchozího CD KAVIAR KAVALIER „Hotel Inkontinental“ sice uteklo pět let, ale v mezidobí stihl zrealizovat čtyři nahrávky pod hlavičkou projektu NECROCOCK: hudbu k seriálu Jan Žižka z Trocnova, album „Bipolární noci“ a dva díly jídelní série „Tafelmusik“, takže co rok, to zářez.

A zatímco řada muzikantů, kteří jsou na scéně dlouhé roky, už rezignovala na nějaký vývoj a jede si to své jisté, Necrocock neustrnul, stále hledá nové výrazové prostředky a v rámci svých oblíbených kratochvílí nachází i nová témata na zhudebnění. Tentokrát se jedná o posedlost chlupatými ženskými klíny, což je vlastně retro, kór ve spojení s bookletem, jenž použitými barvami a grafickými prostředky evokuje šedesátá léta, což podtrhují promo fotky členů kapely, kteří jsou oblečeni jako květinové děti. Ale mnohem větší dojem zanechají použité hanbaté a úchylné fotky, nejen ta nejviditelnější na titulní straně, ale i ty uvnitř digipacku a na samotném CD. 

Když jsem poprvé zachytil, o čem nové album bude, vzpomněl jsem si na průkopníky sdružené ve skupině MASTURBACE, kteří v roce 2010 na albu „Nablinkáno, nakakáno, spapáno“ horovali za zachování nevyholených rozkroků prostřednictvím songu „Zachraňte pralesy“. Ale jen v jedné skladbě, Necrocock a spol. mají chlupy jako nit, která se vine kolem celého chlupatého alba. To je tak silně návykové, že jsem jej poslouchal v posledních týdnech tak často, že mi narostly chlupy v uších. 

Album se rozjíždí pěkně zostra, titulní song pohání ostřejší bicí, prolínají se v něm kytary se žbluňkavými syntetickými zvuky, typický Necrocockův zpěv s ženským v podání Andrey Baslové, k tomu text oslavující zmiňované chlupaté rozkroky. V textu se s tím autor nemaže a používá celkem naturalistické popisy, ale zároveň si pohrává s nesmyslnými rýmy, např. veršuje „hairy, hairy“ s „daj medaili“ (inspirován nejspíš filmem Anton Špelec, ostrostřelec), takže je to takový pel mel sexu a legrace. Hudebně ale velký hit, což platí i o několika následujících písních – začátek alba je jedním slovem strhující. Nevím, jestli je nejlepší asijská „Koh Chang“ (thajský ostrov), v níž kromě záletníka dojde na pomstu v podobě zapálení chýše nebohé místní krasavice, která se ocitne v bezvědomí na pláži. „Stopy [viníka trestných činů, kterým je zřejmě podváděná manželka] vedou do Prahy“, pěje Tom a zní to skvěle, krásně dokázal do čtyř slov dostat jakousi potutelnou úzkost, jeden z vrcholů nahrávky. Ale abych neukazoval jen na střípky, celá thajská skladba je skvělá, ať už jde o různé umělé zvuky, éterické ženské hlásky, houkání policejních sirén, bědování (asi) v thajštině nebo jednu sloku v němčině. Té si lze dosytosti užít v „Grüner Veltliner“, které právě v německých pasážích připomíná starší mistrovy desky, je to taková vzdušnější pozitivní pohodovka s hojností kytary a kreativně zahranými bicími. „Po stovkách zánětů“ je asi vůbec největší šlágr ze všech. O zpěv se s Tomem dělí Nazaru Bokaz a možná i díky jejímu hlubšímu hlasu skladba trochu připomíná „Exstirpaci karunkuly“ z „Hotelu Inkontinental“; svěží rocková jízda o patáliích s genitáliemi, na nichž si vybraly svou daň časté záněty, takže v úvahu nepřipadá nic jiného než obřízka. Platí tady slova, která jsem psal minule, že KAVIAR KAVALIER je hlavně o úchylných sexuálních radovánkách a neobvyklých zdravotních problémech, navíc často jedno souvisí s druhým. Dechberoucí pětiskladbový blok zakončuje výletní písnička „Hévíz“, což je maďarské lázeňské město, kam se naši hrdinové vypravili autem po autobahnu, takže opět němčina, ale i čeština s rýmy typu „Hévíz / rybíz“, což jsou slova, která  radostně vykřikuje Andrea; a nechybí ani promluva v maďarštině. 

„Chlupatá“ názvem signalizuje, že se vracíme k ústřednímu tématu, ale tentokrát to není jen o té lásce k nevyholeným částem ženského těla, ale i mučeníčku, tématicky podobné např. „Nikdo tu není“ nebo „Něco zlého se tu chystá“ z předchozího alba, hudebně sametová věcička s parádními zpěvy, nějakým tím vzdycháním, sténáním, strojovými tempy, kytarovými výjezdy. Nevím, kam Necrocock na ty hudební nápady pořád chodí, ale poslouchá se to skvěle. Celým albem se proplétají krásné harmonie a navzdory textům, v nichž se taky vraždí, působí „Hairy Hairy“ pozitivním povznášejícím dojmem. Platí to i o orientálním hostinci „Karavänseráj“, který je inspirovaný románem Ostrov od B. Bellové. Knihu jsem nečetl, takže nemohu sloužit srovnáním příběhu a textu, ale po hudební stránce jde díky tepající rytmice a kytarovým výjezdům o song s takřka metalovým vyzněním. „Hey, hey, Mister“ je z úplně jiného spektra, asi se dá mluvit o synth popu, který i kvůli anglickému textu nemá takový potenciál zaujmout, i když pořád se pohybujeme na vysokém kvalitativním levelu; a jako odlehčení nebo zpestření, proč ne. Ale když se na začátku „Pneumonium“ ozve kytarové kvílení, rozjedou bicí, k Tomovi se přidá Andrea a ozve němčina, je to z mého pohledu fajnovější a pro mistra typičtější… dokud se skladba nepřeklopí do experimentálních vod, které mi do uší až tak nelezou. Nechci říci, že album ztrácí švih, ale když ke dvěma lehce experimentálním kusům přidám další podivnost „Pantagruel“, jsem v nejméně atraktivní části desky. Ale zatímco dvě předešlé písničky mají pozitivní vyznění, „Pantagruel“ je temná elektronika s textem (předpokládám) inspirovaným knihou Gargantua a Pantagruel, ale Necrocock do toho jako vždy přidal autobiografické prvky. Ještě více si slovy pohrál (spíše vyblbnul) v závěrečné „Kolice“, kde je zrýmováno všechno možné i nemožné, rýmuje se „Tetínem“ s „inzulínem“ i „Myšpulínem“, ale to je jen předehra k bolesti, kterou zažívá vypravěč při kolice, kterou mu způsobil kámen v pytlíku. Sice nevím, jak se jej podařilo dostat ven, ale na rozbor ho pošlou potrubní poštou. A když jde o zdravotní patálie, zazpívané jsou měkoučkými hlasy a hraje k tomu krásná pozitivní povznášející hudba.

Dojmy korunuje výborný zvuk, který vznikal v GummiStudiu Y a Fat Dog Studiu, bicí si Honza naklepal v Hellsoundu, mix a mastering si vzal na starost Pavel Marcel a všechno zní jedním slovem skvěle.

„Hairy Hairy“ je další povedená nahrávka, která zapadá do kapelní diskografie, v níž ani nevyniká, ani nezapadává. Laťka je udržená hodně vysoko a řada písní, zejména z první poloviny alba, patří k tomu nejlepšímu, co Tomáš Kohout kdy nahrál.  

P.S. Stejně jako v případě recenze na „Hotel Inkontinental“ přidávám dovětek: „Původně jsem měl za každou třetí větou (úsměv), ale pak jsem všechny vymazal, tak si je prosím račte doplnit kam libo.“

Seznam skladeb:

1. Hairy Hairy
2. Koh Chang
3. Grüner Veltliner
4. Po stovkách zánětů
5. Hévíz
6. Chlupatá
7. Karavänseráj
8. Hey, hey, Mister
9. Pneumonium
10. Pantagruel
11. Kolika

Čas: 45:24

Sestava:

• All the hairy music and lyrics are composed, played, sung and recorded by Tom Necrocock
• Bass – Sambar
• Drums – Honza Kapák 
• Female vocals – Andrea Baslová (currently hairy)
• Female vocals – Nazaru Bokaz (4) 

ROZHOVOR

https://necrocockworld.com/hairy-hairy/
Facebook