Po dlouhých letech neexistence hudebního klubu se ve Strakonicích letos v létě otevřela nová Křemelka. Pár kroků od předchozího klubu, který byl řadu let útočištěm okrajové muziky, se konečně společně s vybudováním nového skate parku podařilo dotáhnout dlouho slibovanou rekonstrukci bývalé truhlárny a na konci léta ji otevřít. Podle dostupných zpráv přišlo na otevření tolik lidí, že se tam nevešli, pěkná návštěva dorazila i na další punkovou veselici, ale metal není punk ani hardcore, na které ve Strakonicích vždycky chodilo více lidí.
Nová Křemelka vypadá parádně, prostor je asi o trochu menší, než měl klub předchozí, ale absence sloupu činí prostor vzdušným a přehledným. V maličkém předsálí se tak akorát vejdou dva lidé, aby vybrali vstupné (v sobotu to obstarala jedna dívka), v sálku byly asi čtyři stoly se židlemi, v rohu prostor pro zvukaře, naproti nevysoké pódium tak akorát pro šest lidí, což byl počet muzikantů nejpočetnější kapely večera. Součástí jsou i parádní toalety a taky backstage, takže pro akce plánované na nějakých sto návštěvníků ideální prostor.
Sto lidí na metal nepřišlo ani náhodou, sto jich nebylo na místě, ani když připočítáme pořadatele a muzikanty, ale zkusit udělat metalovou akci někdo musel, že jo. Takže díky klukům z LIBIDO CHALLENGE za pionýrský počin a pozvání kapel, které ve Strakonicích a okolí nehrály nikdy nebo před mnoha lety.
V případě ELYSIUM (Týnec nad Labem) šlo myslím o mé druhé setkání z očí do očí. Kapelu mám v zaměřovači dlouhé roky, ale stejně dlouhé roky jsem ji asi na koncertu nepotkal – naposledy nejspíš v Táboře na Žižkově vraždícím palcátu v roce 2014, zrovna na tom koncertě, na kterém se střídali zpěváci, část setu odzpíval Sorrowdy, část Bejv, který je v kapele dosud, spolu se zakladateli Dušanem a Davidem, s kterými to asi tři roky táhne bubeník Štěpán, bývalý Bejvův kumpán z DESPISE. ELYSIUM s nahrávkami docela šetří, v roce 2009 jsem se s jejich albem potkal poprvé (vyšlo jako příloha Pařátu), v roce 2019 podruhé (vyšlo u Slovak Metal Army), a to je za ty roky vše, když nepočítám dva novější singly z roku 2023, které se asi objeví na novém albu. Právě z něj se vesměs hrálo, technický a nabušený death metal smíchaný s deathcorem, hudba, která je postavená na kvalitních kompozičních i instrumentálních výkonech a potřebuje k vyznění dobrý zvuk. Všeho se v podání ELYSIUM dostávalo, takže rozumně dlouhý koncert (40 minut včetně přídavku) bavil. Dušan na osmistrunce dominoval, rytmická sekce to zahrála fajnově a energický Bejv (který poletoval po sále a vyzkoušel pevnost židlí i stolku) dával pestré vokály taky parádně. K masivnímu zvuku pomohla i druhá kytara puštěná ze záznamu.
Jako druzí se představili FATAL PUNISHMENT. Ti fungují od roku 2019 a přijeli taky zdaleka, z Litoměřic. Kapela má na kontě dvě full alba, obě vydaná u německé firmičky Witches Brew, což je určitě pro mladé kluky terno. Zdánlivě se jedná o thrash metal, ale není to ryzí podoba žánru, muzikanti do klasických postupů vkládají různé odbočky. Ve Strakonicích jim to myslím sedlo, odehráli dobrý koncert, během kterého došlo jak na thrashové rubanice, tak na řadu dalších žánrů, které se písničkami proplétaly. Nejčastěji mě napadal stadionový melodický metal amerického střihu, tu a tam heavy metal, ale dohromady to drželo. Držel to i zpěvák, který se nedržel jen křiku, ale střídal polohy, zpíval melodicky a dával i lehké ječáky. Nakonec mě FATAL bavili víc, než jsem čekal. A bavili se i lidi, navíc když se profláklo, že zpěvák má narozeniny, takže jako gratulace se konal malý, ale divoký circle pit.
A laťka šla nahoru, LIBIDO CHALLENGE se představili jako vyzrálá kapela, která postupem času přehodila výhybku na thrashovou kolej. A po stabilizaci sestavy, tj. po příchodu Pepy Faita, jim to hraje parádně, řekl bych, že naživo ještě lépe než z CD. Co skladba, to potenciální hitovka, pestré aranže, melodie, hezké kytarové party i sóla, všechno to hezky pasuje a ladí. Primárně thrash metal, sekundárně pozůstatky hácéčka, a k tomu prostě skvělý frontman. Fíkus se nezastavil, pobíhal po sále sem a tam, vzal to i přes uličku kolem backstage a WC, prostě živel, který navíc disponuje kvalitním řevem a taky smyslem pro humor. Jeho uvádění songů bylo příkladné, přesně takhle si představuju komunikaci s fanoušky. Vtipné a trefné, ať už šlo o mravence, nebo ananas na pizze. I předávání mikrofonu přihlížejícím při svébytném coveru JUDAS PRIEST mělo smysl. Menší už to, že ho vnutil i mně, naštěstí se sborově zapojovali i kytarista s basákem a můj nejspíš děsný projev nebyl, doufám, pořádně slyšet. (smích) V kapele jsem taky zaregistroval nového bubeníka, kterým je Maty, jinak člen HERDEK FILEK.
A laťka šla dolů. Nevím, co bylo hlavní příčinou toho, že zvuk byl zpočátku přímo strašný. Jen lomoz a podivné šumění, nebo jak to popsat, možná i nějaké divné výšky… Co mě taky hned zpočátku setu MACHETY překvapilo, byl hudební posun. Měl jsem kapelu zaškatulkovanou jako partu, která míchá hardcore, metalcore a death metal, ale to, co se hrálo na Křemelce, mělo asi nejblíž k industrial metalu. Kapela svou muziku zahustila spoustou zvuků, které přehlušovaly kytary i basu, do toho bubeník hojně používal činely, které podivně šustily… Vůbec jsem se v tom nevyznal – a nebyl jsem sám. Nejmenovaný kamarád po prvním songu prostě odešel k domovu, další dva šli popíjet pivo do mrazu, kde ale nevydrželi, tak si udělali pohodlí v předsálí, tam se to prý dalo vydržet. Po prvním songu, z něhož asi neměli dobrý pocit ani muzikanti, se zpěvák rozhodl „něco“ vypnout, trochu to pomohlo, ale pořád to nebylo nic extra. Když jsem u zpěváka… naposled jsem kapelu viděl s Matym (GUTALAX) – to, že už není členem kapely, mě při jeho vytíženosti až tak nepřekvapilo, ale že je u mikrofonu Ziki z DESIRE FOR SORROW, jsem netušil. A netuším, co vlastně kapela svou tvorbou míní…
I přes závěrečné rozpaky jsem byl s akcí spokojený, dvě kapely mě bavily hodně, jedna tak nějak akorát, jednu jsem nepochopil, ale to se stává. Potěšil zvuk u tří skupin, pěkný klub, do kterého se v budoucnu rád zase podívám, pokud tam bude něco zajímavého hrát.
