RAVENOIR jede. V současné době není běžné, aby kapela vydávala album každý rok, jako tomu bývalo v dávné minulosti, ale výjimky potvrzují pravidla. RAVENOIR existují od roku 2020 a od roku následujícího vydávají nahrávky s ročními rozestupy.
Takto začínala moje recenze na předchozí album „Cultus Inferi“ a stejně může začít tahle, ve které se zaměřím na novinku „Nocturne“. Alesh A.D. nelenoší a pracuje jako ďas. Skládá, píše texty, nahrává. To poslední s pomocí kolegů, s kterými jej pojí dlouholetá spolupráce (basák Igor Hubík, kytarista Jiří Háb, oba ex-ROOT) i spolupráce kratinká: čtvrté album – třetí bubeník. Novým tlučmistrem je Jakub Vašica, který v metalovém světě asi žádné hlubší stopy nezanechal, ale jak známo, bubeníci jsou zvláštní živočišný druh a jsou schopní zahrát kdeco, na žánru jim až tak nezáleží.
Po anabázi s vydavatelstvím Black Barn Music, s jehož prací Alesh příliš spokojený nebyl, se RAVENOIR vrátili pod křídla Gothoom Productions. Ti vypravili CD jako klasický jednoduchý digipack, v němž je pod růžkem z průhledné fólie zasunutý dvanáctistránkový booklet vytištěný na kvalitním a navíc zajímavém papíru (na omak není úplně hladký, jde o nějakou formu křídového papíru). Na titulní stránce se tentokrát objevuje fotka znaku kapely, jejímž autorem je samotný Alesh, uvnitř bookletu jsou texty, fotka kapely (fotila Aleshova manželka) a všechny potřebné informace týkající se autorství, nahrávání, finalizace zvuku atd. Grafika přehledná, potemnělá, pasující k náladě nahrávky.
Už minule Alesh bazíroval na pomalejší ponuré muzice, kterou rychlejší kousky nebo party zpestřovaly. Na „Nocturne“ už se tímto způsobem zpestřuje minimálně, skoro celé album je vedeno v pomalých tempech a působí jako jeden velký temný monolit. Spousta smutku, zmaru, v podstatě doom metal s prvky blacku či deathu.
Introdukce postavená na nervy lehce drásajících klavírních tónech vtáhne do děje a následujících devět stop posluchače nepustí, aby se myšlenkami vzdálil od dění na albu. První textem opatřený song „Reincarnation“ se valí a díky používaným hlubokým tónům i hlasu se dotýká death metalu, plíživé zlověstné tempo ale inklinuje k doomu, takže mix, který má kořeny v devadesátých letech, ale podaný současnými vyjadřovacími prostředky, včetně zvuku. Ten možná na ty časy dávno minulé odkazuje tím, že je přehledný, nástroje jsou dobře čitelné, ale zároveň působí moderněji než kdysi, což je asi dané lepšími možnostmi při nahrávání. Byť to neproběhlo jen ve studiu věhlasném (Shaark), ale i v Aleshově domácím, což je ostatně principálův běžný postup. Výsledek – výborný.
Když se ještě vrátím k „Reincarnation“, vypíchl bych postupné budování atmosféry, která sice není ani na začátku zrovna růžová, ale chvílemi probleskují vzletné melodie a ani v šeru zahalený vokál není úplný zmar, nicméně postupně se, přes jedno z mnoha na albu nahraných sól v Jiřího režii, vše zahušťuje a v závěru graduje. V „Aura of Death“ se více pracuje s klávesami či orchestracemi, navíc se k Aleshovi přidává hlas v současnosti všudypřítomné Andrey Baslové (FORGOTTEN SILENCE, KAVIAR KAVALIER); oběma to skvěle ladí a skladba je to i přes onu potemnělost vlastně krásná. Honosné melodie, kombinace obou hlasů, přičemž i Alesh se drží v civilních polohách, teskná sóla… nádhera. Kratší (předchozí písně hrají cca šest minut každá) „Flames Are Rising Higher“ je jedním slovem tma(vá) a zajímavé na ní je, že bicí nahrál Alesh. Trochu světla se vrací s „Tearful Heavens“; myslím, že Aleshova sázka na Andrein vokální doprovod vyšla na sto procent; Andrea nezpívá hlavní roli, ale ideálně doplňuje Aleshův šeptavý i civilní hlas. Skoro bych se přimlouval, aby předák obrousil hlasivky ještě častěji, skladby s „neřevem“ mi přijdou silnější a působivější, „Tearful Heavens“ považuji za druhý vrchol alba.
Naopak interlude „Veil of Moonlight“ bych zkrátil, nebo i vynechal; ono poprvé i podruhé je to OK, ale instrumentálka postupně působí jako taková nechtěná pauza mezi silnými kompozicemi; a i když v ní jsou použity tóny violoncella (doufám), jež mám obecně jako zpestření v tvrdé hudbě rád, tady to na mě nezabírá. Možná kdybych nahrávku poslouchal z gramodesky a intermezzo uvozovalo druhou stranu, hodnotil bych to jinak, ale při poslechu CD…
Sedmá „Convergence of Shadows“ mi přijde jako ideální hudební doprovod k trhavému tanci kostlivců nebo zombie. Repetitivnost ústředního motivu se zarývá do mozku a nutí přinejmenším k pokyvování hlavou, ti zdatnější se pak asi tanci neubrání. Pokud je vhodné nějakému songu přezdívat Dance Macabre, tak mě napadá právě tento. Po zdánlivě rozverné (pořád dost „deep“) skladbě následují rozvážné „Far Beyond Eternity“ a „Caress of Sorrow“ – zatímco prvně jmenovaná je sevřená, nehitová, skoro by se dalo napsat duchovní a její kouzlo tkví v detailech, druhá sice taky vychází z podobně laděného základu a celkem dlouho se jen tak nenápadně plíží, ale v závěru nastupuje vznešená muzika a skladba stoupá do nadpozemských sfér – kytarové hrátky jsou úchvatné a melodie parádní. Takže už by nemuselo být zařazeno outro, byť je „My Dying Sun“ příjemné a kombinace hlubokých a vysokých tónů je na poslech příjemná; a závěrečný tikot starých pendlovek dává všem na srozuměnou, že délka jejich života je pečlivě odměřována…
„Nocturne“ je po všech směrech vydařené album, na kterém došlo k dalšímu posunu tvorby RAVENOIR směrem k posmutnělé ponuré muzice, která se nikam nežene a sází se v ní na majestátní funerální atmosféru, ostatně smrt je ústředním tématem textů . Není divu, že CD vyšlo 2. listopadu, tedy v den, kdy se slaví Památka zesnulých.
Seznam skladeb:
- Beyond the Horizon of Emptiness (Introduction)
- Reincarnation
- Aura of Death
- Flames Are Rising Higher
- Tearful Heavens
- Veil of Moonlight (Interlude)
- Convergence of Shadows
- Far Beyond Eternity
- Caress of Sorrow
- My Dying Sun (Farewell)
Čas: 46:10
Sestava:
- Alesh A.D. – all guitars, vocals, keyboards & orchestration, drums (5)
- Igor Hubík – bass
- Jiří Háb – lead guitar
- Jakub Vašica – drums
Host:
- Andrea Baslová – backing vocals (3, 5)
