RAVENOIR jede. V současné době není běžné, aby kapela vydávala album každý rok, jako tomu bývalo v dávné minulosti, ale výjimky potvrzují pravidla. RAVENOIR existují od roku 2020 a od roku následujícího vydávají nahrávky s ročními rozestupy. A ještě stačí měnit sestavu – první a druhé CD naklepal Patrik Sas, novinku Zbyněk Husa, kytaristé č. 2 se střídali co album (Jakub Maděryč, Aleš Hampl, nyní Jiří Háb), ale je otázkou, jaký prostor na nahrávkách dostali, když taktovku pevně třímá Alesh AD, který je takřka výhradním autorem. Na novém albu napsal veškerou muziku i většinu textů (dvěma přispěl basák Igor a jedním BigBoss), nahrál kytary, klávesy, obstaral orchestrace, všechno nazpíval a ještě v jednom songu obstaral bicí. A samozřejmě se sluší dodat, že aktuální sestavu tvoří čtyři pětiny poslední sestavy ROOT…
O třetích počinech v různých kulturních sférách se mluví jako o rozhodujících, přelomových apod., nicméně já tohle tvrzení neberu jako jakkoliv vypovídající. Klidně může být přelomové druhé nebo čtvrté album. U RAVENOIR mi ale uvedená teze celkem vrtá hlavou – protože o přelom se v případě „Cultus Inferi“ skutečně jedná. Alesh složil o poznání pomalejší album, než jaká byla první dvě, skladby jsou epičtější a zároveň celkem ponuré, což se zdánlivě nepotkává, ale mně to tak vychází. A musím říct, že tahle dejme tomu darkmetalová poloha mi sedí. I když zpočátku to na žádnou velkou říjnovou (album vyšlo 31. 10.) revoluci nevypadá. Po poněkud zdlouhavém úvodu (krátil bych, tohle je fakt zbytečné a při třetím a dalších posleších už mi intro vyloženě překáželo), jež je součástí prvního songu, se hraje svižný melodický kov smrti s načernalým odérem, přičemž zejména kytarové vyhrávky a vokál jsou těmi atributy, které zaujmou nejvíce. Myslím, že tahle věc odkazuje/navazuje na předchozí nahrávky, je podobně laděná a relativně chytlavá. Ale když na začátku druhé skladby „Black Luna“ vše ztěžkne, zachmuří se a zpomalí, takže je tu náhle pohrávání si s doomovými náladami, v nichž krásně doznívají kytarové tóny, vinou se nenápadné melodie a Alesh začne démonickým hlasem přednášet, přijde mi, že tahle poloha kapele sedne ještě lépe než předchozí jízda. Samozřejmě nechybí sólo, respektive dvě, přičemž se o ně oba kytaristé podělili, atmosféru dokreslují klávesy a výsledkem je epický song se spoustou velmi silných momentů – tím nejsilnějším je druhé sólo, které se blíží filmové hudbě.
Začátek „Crow's Call“ trochu klame, protože po rychlé pasáži se opět zvolňuje a opět sází na budování temné nálady, k čemuž samozřejmě není nutné hrát nějak extra rychle; taková plíživá tempa jako v předchozí položce se neopakují, ale převládá střed a v něm se toho zase děje hodně, opět dvě sóla, přičemž se ani není třeba dívat do bookletu, kdo které nahrál – Alesh obecně ta pokroucená a Jirka ta hozená k heavy metalu. I díky odlišným sólujícím rukopisům je „Cultus Inferi“ variabilní, ale samozřejmě nejen díky jim. Zabírají ony epické pompézní úseky, které mají uhrančivou sílu, velmi povedené jsou právě v „Crow's Call“, ale nejen onou pompou je deska živa. Hned následující „Confession to the Darkness“ je jinde, nástrojová propletenost není tak výrazná, naopak je to celé takové jednodušší, s překvapivým závěrem v podobě čistého zpěvu. Po mezihře „Requiem“ se znovu boříme do bažin, „Belial's Realm“ se podobně jako „Black Luna“ táhne jako med, opět se pozvolna staví chrám (nebo vlastně říše) z monumentálních ploch, které si nezadají s doomovými tryznami z devadesátých let. Ještě jsem se pořádně nedostal ke zpěvu – Aleshův hlas do muziky zapadá optimálně, nejčastěji používaná poloha je sice hrubá až zlá, ale na druhou stranu srozumitelná, Alesh se snaží pečlivě artikulovat a vyhýbá se drmolení, což kvituju, k dané muzice optimální volba.
S blížícím se závěrem mě napadá další důležitá věc – po několika posleších se v albu vyznám, identifikuju jednotlivé songy, které se mi nepletou, jako tomu občas u metalových nahrávek bývá. RAVENOIR to prostě vzali za správný konec, nahráli pro posluchače vstřícné přehledné album, na kterém má vše své místo a působí promyšleně. O tom, že instrumentálně je to precizní práce, je asi zbytečné psát. Pokud bych potřeboval něco označit jako ne úplně mému vkusu blízké, tak vedle natahované introdukce bych ukázal na „Requiem“, jehož zařazení chápu jako jakýsi předěl, nebo možná orientační bod, ale že by se jednalo o výjimečný kousek, to si nemyslím.
Ani s blížícím se koncem neztrácí album švih, byť opět platí, že se ten švih daří držet i ve středních či pomalejších partech, protože ani „Orgiastic Ceremony“, ani „Kingdom of Amnesia“ vyloženě neupalují, i když nějaké svižnější pasáže obsahují. Gró ale tkví v pomalejších monumentech, v „Orgiastic Ceremony“ nejen ve stavbě pevné doomové katedrály, ale taky v tklivých melodiích, na něž navazují pochodové rytmy, a taky klávesy, jež si pohrávají s vážnohudebními motivy. U „Kingdom of Amnesia“ se opakuje podobný recept jako u prvního songu, tedy poměrně dlouhý úvod, a pak poměrně dlouhý skoro heavymetalový epos, který je plný pompy a teatrálnosti. Pokud bych měl tuhle věc zařadit do nějakého historického období, uvedl bych baroko, protože je to zdobené a emotivní atd., navíc vyšperkované různými detaily, které stojí za to objevovat.
RAVENOIR mě za prvé překvapili, protože starší nahrávky, byť jim nelze upřít úroveň, na mě působily trochu sterilně, za druhé potěšili, protože album se jim povedlo poskládat zajímavě a odklon k pomalejší procítěné muzice jim sluší.
CD vyšlo jako digipack z rozsáhlým bookletem vytištěném na kvalitním křídovém papíru. Autorem titulní strany je mexický výtvarník Nestor Avalos, který vytvořil moderně vypadající obraz, grafiku obstarali Alesh s Khaablusem, kteří vsadili na potemnělost a přehlednost – a ta k produkované muzice sedí. Obsahově rovněž stoprocentní, nechybí žádné podstatné náležitosti, takže celkově je „Cultus Inferi“ dotažený produkt, který má mezinárodní parametry.
Seznam skladeb:
- Glorification of Godlessness
- Black Luna
- Crow's Call
- Confession to the Darkness
- Requiem
- Belial's Realm
- Orgiastic Ceremony
- Kingdom of Amnesia
Čas: 43:15
Sestava:
- Alesh AD – all guitars, lead vocals, keyboards & orchestration, drums (5)
- Igor Hubík – bass
- Zbyněk Husa – drums
- Jiří Háb – lead guitar
