Za berounskou metalovou kapelu ATOMIC naproti mě pomyslně usednul její kytarista, skladatel a textař Marek Bureš, který byl velmi sdílný v odpovědích na mé dotazy, což jsem s radostí přivítal! Probrali jsme spolu mnohá témata, včetně historie i současnosti kapely a zde vám předkládám výsledek naší debaty.
Na úvod rozhovoru bych se nejprve rád zastavil u dosavadní historie kapely ATOMIC, protože ne úplně každý čtenář asi bude mít přehled o celém období vašeho fungování. Můžeš tedy prosím svým pohledem popsat a shrnout vaši dosavadní činnost?
ATOMIC je berounská metalová skupina, vznikla v druhé polovině osmdesátých let, odjezdila řadu koncertů, festivalů a zábav a během devadesátek vydala tři alba. Po roce 2000 přestala fungovat a vrátila se jako studiový projekt albem „Grand Prix“ (2016), na které navazuje letošní novinka „Atomic V“. Pět CD za více jak 30 let ediční činnosti není pravda moc, ale každé album je jiné, často i v jiné sestavě, takže ATOMIC vskutku nenudí. (úsměv) Pohledy mám dva - jeden jako fanoušek živelných koncertů s neskutečnou atmosférou, co k tomu patřila, a poté jako člen kapely, kde jsem vzhledem k věku zažil svá mnohá „poprvé“.
Ty sám jsi do kapely nastoupil, pokud se nepletu, po vydání úspěšného debutu, a to ještě ve středoškolském věku. Když se na to dívám zpětně, tak si myslím, že to byl tehdy od kluků poměrně odvážný tah. Jaké vzpomínky a pocity se ti k této události, po uplynutí více než třiceti roků, vybaví jako první?
Na jaře 1992 začali kluci nahrávat „Breakpoint“ a Milan Karásek oznámil, že desku nahraje a končí. Kapele se nabídl jiný berounský kytarista, že se repertoár naučí a po nahrávání vyjede s programem, jenže něco mu úplně nešlo a já se v té době bratrovi Martinovi (bicí) chlubil, že umím obě desky, tak jsem byl povolán, ať mu osvětlím riffy. Jak nás viděl Štefan (baskytara), tak zahlásil, ať si zkusíme party rozdělit pro dvě kytary a já se začal tetelit myšlenkou, že bych si s kluky mohl zahrát. Když došlo k první ostré zkoušce s celou kapelou, tak už se ten druhý kytarista neukázal a já ten program odjezdil do konce dalšího roku sám. Teprve poté k nám přišel Djamel Kandoussi.... Nedávno jsem viděl záznam koncertu z roku 1993 na festivalu v Hořepníku, kde jsme ve čtyřech hráli songy z „Breakpointu“ a mám z toho pocit, že jsem byl tehdy dost drzej a přesvědčivej, když si vezmu, kolik jsem toho reálně uměl a jaký jsem byl hráč. Byť jsem z toho měl respekt, protože jedna kytara se nijak neschová, tak jsem se prostě nebál a nepřemýšlel nad tím.
Devadesátá léta se z pohledu skupiny asi dají hodnotit jako úspěšná, protože se vám, mimo jiných věcí, podařilo natočit tři studiová alba. Potom se ale zřejmě něco zadrhlo a další řadovku jste vydali až v roce 2016, kdy už to možná ani nikdo moc nečekal. Tvůj pohled na tohle období?
Kapela se rozešla a na dlouhou dobu neexistovala, zkrátka to nadšení, zápal a chuť investovat svoji energii, čas a peníze se vyčerpalo. V podstatě každý začal řešit nějakou životní situaci (děti, svatby, rozvody atd.) a na udržování volnočasové aktivity už nezbývala energie. To trvalo někdy do roku 2013–2014, kdy jsem si domů pořídil vybavení na tvorbu, točil si demoverze svých nápadů a následně dostal nápad udělat desku, kde bude zpívat pět zpěváků. Prostě něco jako metalový jukebox (úsměv) a jako rytmiku jsem chtěl bráchu a Štefana. Zpěváci se do toho ale moc nehrnuli, v podstatě jediný, kdo mi nedal košem, byl můj kámoš z dětství a spoluhráč z BLACK HILL Jirka Heller. V momentě, kdy jsme se začali scházet a tvořit, tak to všem znělo jako pokračování ATOMICU. Takže takto nějak se zrodila nejen deska, ale také varianta dalšího fungování coby studiové záležitosti.
Jak jsem před chvíli uvedl, tak čtvrtá placka „Grand Prix“ přišla po dlouhé odmlce. S jakými plány nebo ambicemi jste ji vlastně vypouštěli do světa? Očekávali jste například obnovení dřívější popularity, získání nových fanoušků, pocit jakéhosi zadostiučinění nebo „jen“ dobrý dojem ze společné práce, případně něco úplně jiného?
Kapela dlouhou dobu předtím neexistovala, takže se jednalo o start z nuly. Jasně, v regionu se pořád nachází pár pamětníků, ale jinak nebylo moc na co navazovat. Nemůžu asi mluvit za všechny ostatní, ale pro mě to byla radost z té spolupráce, protože se vše soustředilo pouze na nahrávku. Tím, že kapela nefunguje coby koncertní těleso, byl cíl naprosto jasný - metalová deska, kterou chci slyšet i po letech. Navíc jsem si trochu ukojil vlastní ješitnost a touhu napsat sám metalové album, a taky je to pocit splácení určitého dluhu. Tím myslím fakt, že jsem do kapely dorazil při točení druhého alba a svezl se na cizí práci, takže musím minimálně dvě alba dodat, aby se váhy v pekle vyrovnaly. (smích)
Myslím, že teď už se můžeme přesunout do současnosti a povědět si něco o vašem nejnovějším CD, nazvaném dle jeho pořadí v diskografii, tedy „V“. Jak dlouho a jakým způsobem jste materiál připravovali?
Určitě nejsem jediný kytarista, který covidovou nesvobodu využil ke komponování, nahrávání nebo třeba cvičení. Takže jsem si doma plnil svou „riffotéku“ a zjistil, že mám docela dost materiálu. Jelikož odezva na „GP“ byla vesměs vřelá, pozitivní a ten proces vzniku byl až návykově dobrej, bylo pouze otázkou času, kdy vznikne pokračování. Na to jsem chtěl mít fakt připraveno co nejvíc muziky, ať je z čeho vybírat, navíc jsem si právě po „GP“ již dokázal představit, jak bychom to mohli realizovat. Vybral jsem pár kandidátů a předhodil je ostatním, největší ohlas byl na tu tvrdší polohu a tím se to celé rozjelo. Od září 2022 jsme už pravidelně zkoušeli a hledali další adepty v riffotéce, shodli jsme se, že chceme menší žánrový rozptyl než na předchůdci. Studio bylo zamluvené od ledna 2024, takže byl docela pevný časový rámec, co vše je potřeba udělat. Během té doby se vybralo deset věcí, zaranžovaly se, udělaly vokální linky, napsaly texty a šli jsme točit.
Vaše skladby přináší očekávanou razanci, zároveň je v nich ale i dostatečný prostor pro melodie. Máš ty, jako hlavní skladatel, při komponování nějaký osvědčený postup nebo vzorec, jak to správně stmelit dohromady?
Jestli to tak můžu nazvat, tak mám svůj „rukopis“ vytváření oněch domácích demosnímků, kdy kolem jednoho riffu/motivu dotvářím zbytek dle nějakého pocitu nebo nálady, co z toho mám. Ten poměr melodie - razance je odrazem toho, co mám rád, na čem jsem vyrůstal a co formovalo moje hraní. Konkrétně vlna amerického thrashe - OVERKILL, TESTAMENT a EXODUS, kde se tenhle poměr vyskytuje, z mého pohledu, v ideální formě. Do toho tě osloví i modernější nebo mladší muzika, ale ty základy v tobě rezonují nejvíc. Poté to nabízíš dál, a když je zpěvák schopen nahodit linku a dostane to tvar, máš první odezvu, že jsi možná ten poměr trefil.
Stejně, jako na „GP“, tak i na „Pětce“ se na nahrávání kytarových partů podílel váš jinak studiový zvukový mistr Pavel Marcel. Můžeš upřesnit, do jaké míry je do skladeb zapojený?
Pavel hraje v každé skladbě, většinu sól, nějaké vyhrávky, akordy a ve dvou věcech klávesy. Riffy jsou na sedmistrunku a tu Pavel s díky odmítl, že když to mám z domova tak připravené, tak ať si to zhmotním sám. (úsměv)
Obě dvě poslední desky ATOMICU nazpíval Jirka Heller, což je tvůj spoluhráč z další berounské kapely BLACK HILL, v níž ovšem působí na postu kytaristy a doprovodného vokalisty. Navíc pro úplnost doplním, že každá ze skupin vyznává i jiný hudební styl. Jak tedy přišel na svět nápad, že to bude zrovna on, kdo obsadí uvolněný post po Jindrovi Hulinovi?
Jak už jsem uvedl, původně to měla být nahrávka více zpěváků, ale nakonec to padlo na Jirku, který to pojal jako výzvu, protože do té doby takový prostor nedostal, vždycky fungoval a funguje jako zpívající kytarista v tandemu se sólovým zpěvákem. Tady kytaru neřeší a může se plně opřít do skladeb. Někde má méně linky a více výrazu, jinde mu to sedlo přesně naopak. Další celkem podstatná věc je, že mu dokážu napsat text na jeho linku a vím, co mu vyhovuje a co ne. Když jsem tenhle model osvětlil klukům, hned to fungovalo a docela rychle se na sebe všichni napojili.
Jirkův vokální rejstřík je opravdu velmi pestrý a mě by zajímalo, jestli tato skutečnost vzešla z jeho vlastní iniciativy, nebo jste ho spíše vedli k tomu výrazu, který jste si představovali, že by měl v daných částech písní znít?
Jirka disponuje opravdu širokou paletou výrazů, od Halford/Blitz (Bobby Ellsworth) řezavého ječáku, přes silový výraz, až po murmur. K tomu zvládne třeba i rapovat anebo vyzpívá kantilénový oblouk (úsměv), takže by byla velká škoda to nevyužít. Ve tvorbě vokálních linek měl naprostou svobodu konání a jen minimálně se výraz upravoval, když už byl k dispozici text. Spíš jsme ho ve studiu hecovali, ať to tam všechno prodá.
Na textové části se vyjma Pavla podílíte všichni, ale díky tomu, že se v podstatě pohybujete kolem několika hlavních (a zajímavých) témat, tak, vyjma možná jedné písně, zní texty při poslechu velmi kompaktním dojmem. Bylo to předem v plánu, nebo je to jen dílem náhody?
Myslím, že za to může výběr skladeb a ten „vibe“, jak znějí pohromadě. Nebyl to záměr od počátku, ale když jsme měli zhruba polovinu, tak jsme se shodli, že nám to dává určitý pocit, a že by další skladby měly mít podobnou atmosféru, a to se poté odrazilo do textů. Nevím, jestli ostatní tahali něco ze svých tvůrčích šuplíků, ale já psal až na hotovou muziku a vokální linku, a chtěl jsem, aby i námět a slovní náplň přispěly k výrazu skladby. Témata si každý přinesl sám a asi to odráží, co se každému honilo hlavou nebo co zrovna řešil. Já s bráchou máme celkem podobný sloh a strukturování textů, tak to máš hned polovinu alba jako z jednoho genofondu. (smích)
Už jsem naťuknul, že při nahrávání spolupracujete s Pavlem Marcelem, který má z minulosti spoustu rozmanitých zkušeností, ať už jako muzikant nebo studiový technik. V čem třeba ty osobně v tomto ohledu spatřuješ jeho hlavní přínos pro ATOMIC?
I když s námi neabsolvoval zkoušky, tak než se šlo točit, přivezl jsem mu všechny tracky z předprodukce, nějaké pluginy a texty, takže to nastudoval, připravoval si své party a byl plně v obraze. Do nahrávky mluvil jako kytarista a studiový inženýr a byl naprosto otevřený jakémukoliv nápadu. Pojí nás fakt letité přátelství, jednu dobu jsme byli dokonce i obchodní partneři, a když s ním točíš, tak nemáš pocit, že jsi někde, kde tiká drahá časomíra a musíš pospíchat nebo se stresovat. Umí vytvořit tvůrčí a přitom přátelskou atmosféru, pokaždé má řešení, když se zjeví nějaká potíž, a já vždy, když jsem u něj tak říkám, že si dávám „mentální lázně“.
CD jste vydali vlastním nákladem ve formě rozkládacího digipacku a protože se na něm nenachází žádná loga sponzorů, tak usuzuji, že jste vše financovali z vlastních kapes?
V podstatě už „Labyrint“ z roku 1999 proběhl v režii kapely s nějakou menší výpomocí, takže po té dlouhé pauze nikoho ani nenapadlo se chodit někam ptát na podporu pro vydání. Vlastní zdroje ti dávají naprostou a plnou kontrolu nad tím, co od toho chceš a nemusíš dělat žádné kompromisy, anebo ústupky. Rozpočet se dá odhadnout a připravit dopředu, pro pět dospělých chlapů, živících se něčím jiným, to není nějak fatální. Kdybychom jeli všichni třeba na týden na ryby do Norska, vyjde to na víc. Obě alba, tedy „GP“ a „Pětka“, vyšla v nákladu 500 ks, samozřejmě rentabilní to úplně není, ale „GP“ se zatím prodalo přes půl nákladu a ty prostředky posloužily jako základ pro další rekord. Žádné dítě kvůli nahrávání nehladovělo a rodinám nespadl životní standard. (smích)
Tématem, jež nesmím určitě vynechat, jsou koncerty. Jestli jsem to správně pochopil, tak po téhle stránce žádné aktivity nevyvíjíte a ani vyvíjet nebudete?
Obě alba vznikala jako studiový projekt, bez následného koncertování na jejich podporu. Já sám vnímám docela rozdíl v tom připravit deset nových skladeb do studia, anebo připravit funkční kapelu na, řekněme, devadesátiminutový program a zkouškami to udržovat v chodu. To jsou fakt dvě rozdílné disciplíny. Navíc koncertuju a sleduju, jak se od roku 1992 koncertní možnosti vyvíjely směrem k dnešnímu, řekl bych, že horšímu stavu s méně příležitostmi a při daleko větším počtu kapel, když to hodně zjednoduším. Navíc se na té české thrash scéně objevil určitý fenomén purismu, že když tvá tvorba nepřipomíná DESTRUCTION z roku 1987, včetně vizáže, tak už nejsi pravověrným (smích) a to je pro mě nepochopitelné. Fakt to není jen iluze z mládí, že v devadesátkách byla tolerance a soudržnost větší.
Neodpustím si teď poměrně jízlivou otázku související s vaší sebeprezentací, protože ta fakt není kdoví jaká. Jasně, je tu profil na Bandzone.cz, kde jsou nějaké ukázky muziky, fotky mapující historii, výčet studiových nahrávek, což je fajn, ale k tomu se dostane asi pouze ten, kdo cíleně hledá. Zajímal by mě tedy tvůj pohled na tuhle skutečnost.
To není jízlivost, ale konstatování faktu. V době, kdy byla hlavní prezentací kapely webová doména, jsme hibernovali, a dnes je to spíš fenomén sociálních sítí, které půlka členů souboru ani nemá. Na tomhle chceme víc zapracovat, album budeme digitálně nabízet v příštím roce a na YouTube se určitě taky něco objeví, možná i z historie. Určitě pojedeme nějakou další promo kampaň v digitálním světě, tam je prostoru nekonečně.
Když ti teď položím otázku směrem k dalšímu fungování kapely, budeš na ni v tuto chvíli znát odpověď? (úsměv)
V krátkodobém horizontu bude pokračovat naše úsilí dát vědět o nové desce metalové veřejnosti, v dlouhodobějším bych byl rád ještě za jednu desku. Léta a nemoci přibývají, tak snad to ještě stíháme (úsměv), při tom osmiletém intervalu…
No a na konec už mi nezbývá, než poděkovat za spolupráci a zároveň ti poskytnout tradiční možnost pro závěrečné slovo.
Já moc děkuju za prostor a možnost prezentace, zároveň díky a respekt tobě a redakci za to, co děláte, fandím vám a všem podobným, kdo píší a šíří metal mezi lid. Podporujte lokální scény a mor na revival!
Na úvodní fotografii jsou z levé strany Marek Bureš, Štefan Dolák, Martin Bureš, JIrka Heller (nižší posez) a Pavel Marcel.
