O francouzské skupině AORLHAC už jsme psali čtyřikrát, v roce 2018 o druhém řadovém albu „L´Espirit des Vents“, v roce 2021 o třetím „Pierres brûlées“ a nedáno o reedicích EP „À la Croisée des Vents“ a debutu „La Cité des Vents“. Taky jsme psali, že svou hudbu označovala jako occitan black metal, což znamená okcitánský black metal, což znamená, že používala okcitánštinu, což je jazyk, kterým se mluví v jižní Francii, v Katalánsku, v části Itálie a v Monaku. To už taky v předchozích recenzích zaznělo, stejně tak jméno vydavatele, kterým je dobře známé LADLO, které letos vydalo reedici hned tří nahrávek AORLHAC, v jejichž názvech se objevuje slovo „vents“, které by dle překladače mělo znamenat „větry“.
Větrná trilogie se skládá z těchto počinů:
„À la Croisée des Vents“ („Na křižovatce větrů“) 2008
„La Cité des Vents“ („Město větrů“) 2010
„L´Esprit des Vents“ („Duch větrů“) 2018
LADLO je synonymem kvalitních designů a v případě tří reedičních cédéček to platí dvojnásob. Vyšla ve formátu DVD a s digipackovými krásnými obaly, které evokují staré tisky, což platí i o bookletech, které jsou taky na pohled parádní a kresbičky v nich vypadají jak od Hieronyma Bosche. Pokud reedice, tak takhle by to mělo vypadat. Vyšly i barevné gramodesky, takže edice se vší parádou.
Předchozí odstavce jsou takřka stejné jako v recenzích na první i druhé „větrné“ CD, ale pro pořádek a pro případ, že někdo do tohoto článku zabrousí napřímo přes nějaký odkaz, jsem je lehce upravil a umístil i zde. A teď už k muzice, kterou složila a nahrála obměněná sestava, zůstali NKS (kytara, basa, bicí už ne) a Spellbound (zpěv), které doplnili bubeník Ardraos a kytarista Lonn. Ono šlo vlastně o zmrtvýchvstání, AORLHAC mezi roky 2011 až 2016 nefungovali, v nově sestavě se zformovali v roce 2017 a o rok později nahráli album „L´Esprit des Vents“. To jsem na rozdíl od předchozích nahrávek recenzoval už v době vydání, takže bych mohl čtenáře odkázat na příslušný článek a mít hotovo.
Ale nechce se mi. Respektive ten odkaz je výš, stačí kliknout na název alba v předchozím odstavci. Ale když si recenzi z jara 2018 čtu, přijde mi, že jsem byl celkem přísný. I když za nynější smířlivost může spíše poslech tří kapelních alb po sobě, kdy je jasné, že to třetí je na tom co do nápadů i provedení nejlépe, čímž nemyslím jen skladatelské, instrumentální a vokální výkony, ale i zvuk. Doba pokročila, možnosti asi byly, muzikanti taky vyrostli, i díky působení v nepřeberném množství kapel (stačí mrknout na druhého kytaristu, kolika kapelami prošel, ale i ostatní se nespokojí jen s AORLHAC).
2018: Většina materiálu mi přijde jako dobře odvedená práce, melodie jsou slušné, místy mají onen folkový nádech, ale v podstatě jde o klasické meloblackové řemeslo. Možná bych přivítal, kdyby mělo album klasických čtyřicet pět minut, pak bych se asi orientoval lépe, ale ta hodina je prostě moc… Navíc když jsou skladby tak dlouhé, šest minut je průměrná hrací doba, třetí song má dokonce minut devět.
2024: S tímhle souhlasím i po šesti letech, obecné přiblížení nahrávky je myslím stále platné.
2018: Postupně se mi z alba vylouply dvě výraznější skladby. Nebo lépe řečeno skladby, které se trochu vymykají z okolního juchání. Tou první je „La révolte des tuchins“, v níž kapela používá zajímavé kytarové harmonie, které lehce odkazují k francouzské post-blackové škole posledních let, muzika je ponuřejší, aspoň v první polovině songu. Pak se ale začne hrát na melodickou notu a přijde mi, že jsem podobné postupy slyšel nesčetněkrát. Trojka ještě díky pomalejšímu tempu a pestře zahraným bicím chvíli baví, ale když se objeví čistý zpěv, cosi jako chorál, jde to do kopru. Ještě větší potíž mám s poslechem odrhovačky „Ode à la croix cléchée“; tahle „óda na radost“ je navíc „vylepšená“ něčím na způsob dud.
2024: Když teď poslouchám „La révolte des tuchins“, ona melodická pasáž mi nepřijde až tak ohraná. S hodnocením chorálu se ztotožňuji i dnes, to je fakt podivnost, stejně tak mě nebere kolovrátková „Ode à la croix cléchée“ (nikoliv „óda na radost“, to byl myšleno ironicky, překladač tvrdí, že je to „Óda na klíčový kříž“).
2018: Obecně pak další skladby pokračují v melodizování, tu zdařilejším, tu obyčejnějším až kýčovitém, objeví se ale i extrémnější polohy (úvod „Mandrin, l'enfant perdu“), vedle fádních postupů i nějaké ty pestřejší, což je případ druhé silnější položky „Une vie de reclus (quand les remparts ne protègent plus)“. Poslední netradiční věcí je závěrečná „L´esprit des Vents“, akustické outro, ale zahrané parádně, spíš než k lidové hudbě odkazuje k muzice vážné.
2024: Starší věty mohu podepsat i letos, ale sluší se dodat, že skladby odsýpají a že fanouškům melodického blacku se musí líbit, i díky tomu, že to není jen upalování od jednoho chytlavého motivu k dalšímu, že pánové sem tam nějaké noty ohýbají, snaží se rytmické zvraty, což platí i o výrazu zpěváka (to o těch zvratech).
Ani „L´esprit des Vents“ nevychází v reedici poprvé, byť předchozí vydání je označeno jako repress a vyšlo jen na vinylu (2021). Letošní edice (jak CD, tak LP) se ale díky parádnímu provedení stává nejen archiválií, ale i hezkým artefaktem.
Reedice – nebodováno.
Seznam skladeb:
- Aldérica
- La Révolte des Tuchins
- Infâme Saurimonde
- Ode à la Croix cléchée
- 1802/1869 - Les méfaits de Mornac
- Mandrin, l'Enfant perdu
- La Procession des Trépassés
- Une Vie de reclus (Quand les remparts ne protègent plus)
- L´ora es venguda
- L´esprit des Vents
Čas: 57:58
Sestava:
- NKS – guitars, bass, songwriting
- Spellbound – vocals
- Lonn – guitars
- Ardraos – drums
