Rok se s rokem sešel a nám všem, co se už od začátku června nemůžou dočkat a sbalená krosna těch čtrnáct dní blokuje vstupní dveře, nastává přerozmilá povinnost vyrazit směr kemp Brodský a strávit v jeho lůně nemálo krásných chvil za doprovodu oblíbené hudby.
Letošní ročník zdobí pěkné jubileum, neb se zde oblíbená akce koná už popatnácté. Snad pokaždé se pořadatelé snaží ve větší či menší míře návštěvníkovi pobyt zpříjemnit nebo ozvláštnit. To se ani tentokráte nedělo jinak, jen v trochu jiné formě, než si nejspíš organizátor představoval. Srdcem mimo hudebního dění byla v letech minulých budova na vyvýšeném náspu, kde krom sprch bylo k nalezení restaurační zařízení a z jejíhož okolí sledoval výkony na podiu nejeden návštěvník. Tak tato podlehla plánované rekonstrukci a třebaže byl termín jasně dán (samozřejmě před započetím CDF 2024), celkem nepřekvapivě byl nedodržen. Návštěvník tak byl pravda připraven o několik příjemností a potulování po areálu se o pár kroků prodloužilo, nicméně hluboce před organizátory smekám, jak si s nastalou situací poradili a vyvinuli snahu, aby se nahromaděné metalové hlavy cítily komfortně a spokojeně. Palec hore, borci!
Protože to není můj první report z CDF, museli jste už strávit, ze se nejedná o report v pravém smyslu slova, ale jakýsi výcuc z toho co jsem vidět chtěl, mohl nebo se cítil zasvěcený k sepsání.
K těm, co jsem vidět chtěl, rozhodně patří HENYCH 666. Je na jednu stranu pravda, že mne po jeho odchodu přestal TÖRR zajímat, neboť se společně s ním vytratila nezanedbatelná dávka zvrhlé špinavosti, která lákala, bavila a co si budem, lidi už z podstaty věci zvěrstva rádi. Na druhou člověk nevěděl, co po těch letech od Vlasty čekat a nebudu zastírat, že jisté obavy z TÖRR revivalu tu byly. A byly naprosto zbytečné. HENYCH 666 šlapal dokonale. Zasloužilou rytmiku (Henych, Herr Miler) doplňují mladší sekerníci (Hampl, Havlín) a start letošního CDF dal jasně na srozuměnou, ze cestuje-li po naší rodné hroudě revival uznávané legendy, ten se třemi šestkami v názvu to není. Soubor se nevyhýbal žádné z kapitol před odchodem fousatého basáka a šlágry jako „Předčasnej pohřeb“, „Chcípni o kus dál“, „Samota v smrti“, „Kladivo na čarodějnice“ nebo z pozdější éry („Zakrev“ z maxisinglu „Psychonaut“) cílily přesně a otevřely stavidla spokojenosti nejen pamětníkům.
Velké překvapení mi nachystali z nedaleké Jaroměře dorazivší DYSANGELIUM. Tak nějak jsem očekával deathmetalovou starou školu, s umem a nadšením zahranou a odeřvanou, nic míň – nic víc. A velký kulový. O personálních změnách mi nějaké info vyplivly sociální sítě, ale že budou mít na zajetou kapelu až takový dopad, jsem fakt nečekal. Smečka je v současnosti pod taktovkou kytaristy Pavla Sunna a z přímočaré deathmetalové larvy se nám pomalu klube technikou a progresí ozdobený motýlek. Připočtěme kvalitní growl, stabilně skvělé bicí a řádícího novice u baskytary Jakuba Píče, to vše dohromady rovná se výbornému setu.
Další ze stálic tuzemského undergroundového rybníčku, tentokráte rybku thrashmetalovou, není třeba dlouze představovat, neb se jedná o bestii SHAARK. Při poslední zastávce na CDF jsem sic chválil, ale mušky v podobě absence druhé kytary, nebo nepříliš padnoucího coveru PANTERY se našly. Jsem moc rád, že tentokráte mohu jenom chválit. Poslední dvě fošny kralovaly po zásluze playlistu a je to tak dobře, protože SHAARK zrají jako víno a každá z nových desek je o nějaký ten chloupek lepší než její předchůdce. Potěšily hitovky „Love Your Tyrant“ a „Corruption“.
Po čase zavítali na Brodák i MEAN MESSIAH v čele s Danem Frimlem, aby podpořili aktuální album „In Infinite Illusion“ a ani zde se nejednalo o vystoupení v té samé sestavě. MM v současnosti fungují jako trio, kdy basu okupuje sexy dračice Lenka Čechová a za bicími nesedí nikdo menší než vysmáté monstrum Miloš Meier. Je celkem logické, ze je produkce Milošovy domácí kapely vzdálená miliony světelných let skvělému vkusu drtivé většiny návštěvníků CDF, nicméně fakta, ze jde o mimořádného charismatického muzikanta, od kterého se odtrhává pohled jen stěží, se rozporují nesnadno. Ač nemám novinku příliš v uchu, živé verze písní z ní mi chutnají o něco více než z předchozí „Divine Technology“. Jak zahlásil Dan Friml, jednalo se o koncertní premiéru nové sestavy a jestli si to dávají napoprvé takhle, máme se ještě nač těšit. Miloš se projevil jako velký sympaťák i po konci setu, kdy si dřepnul na kraj podia a všem zájemcům podepisoval a rozdával paličky.
Po loňském vydařeném setu na Brutal Assaultu jsem měl velkou radost, ze se organizátorům povedlo dostat DEMONICAL i na CDF. Nutno ovšem dodat, ze si tentokráte seveřani vybrali řádný díl smůly. Technika začala zlobit jednoho z kytaristů už během prvního válu a třebaže se problém podařilo nakonec vyřešit, trvalo minimálně půl vystoupení, než se dostavil požadovaný nával energie. Nevím, asi i to byl důvod, proč se mi loni líbili víc, tentokráte to zkrátka nebylo ono.
Poslední smečkou, ke které se upnula má pozornost, byla old schoolová veličina MASSACRE. Nikdy jsem pravda nebyl čert ví jakým fanouškem smrtonošů z Tampy, ale zásluhy jim, respektive Kamu Lee, upřít nelze. Toho v současnosti zdobí nepřehlédnutelný pivní pupík, který mu ovšem pranic nebrání v neustálém pobíhání (no, ale jo, při troše fantazie to běh je) a ještě méně v zabijáckém řevu. No a protože Amerika, tak se to neobešlo bez častého hecování a „fucking“ proslovů. Na otázku co se hrálo, odpovím stručně a krátce – „From Beyond“!
V původních plánech zbývalo pravda ještě jedno jméno, ale zdecimovaná tělesná schránka zavelela k odchodu a proto mi UNLEASHED zněli už jenom k odchodu na chajdu a následnému usínání.
Psané reporty:
Čtvrtek
Pátek a sobota
