Zhruba po roce od Útoku z jámy vydal Mičl další fanzin, druhé číslo Destruktorrru. Navázal jím na jedničku, která vyšla před roky osmi, takže momentálně má někdejší frontman PRŮMYSLOVÉ SMRTI na kontě tři tištěné svazky.
U dvojky Destruktorrru potěšila aktuálnost rozhovorů, které vznikaly v průběhu letošního roku a reflektují tak současné dění a názory zpovídaných. Ti jsou celkem čtyři, respektive rozhovory jsou čtyři, zpovídaných díky zapojení více členů kapel je více. První je na řadě můj kamarád a redakční kolega z Fobie a Telepatie Petr Moletz (aka Coornelus), který roztahuje oponu nejen za svou pisatelskou a vydavatelskou činností, ale uvádí i své oblíbené kapely a desky, vyjadřuje se současnému stavu tuzemských fanzinů, koncertům, black metalu, knížkám a lehce i ke společenskému dění. Druhý rozhovor vedl Mičl s YUA, což je pro mě nová kapela, v níž působí ex-členové KANNOUT, MORS ULTIMA a PRŮMYSLOVÉ SMRTI. Pro mě vítané představení, které zprostředkovávají všichni čtyři muzikanti, kteří komentují debutovou nahrávku, první koncerty nebo jihlavskou scénu. A spojitost s PRŮMYSLOVOU SMRTÍ má i další kapela, NO GOD RHETORIC; NGR jsou služebně starší, takže kromě tvorby došlo i na změny sestavy, ale taky brněnskou scénu, respektive scénu obecně. Členové obou kapel to pojali poctivě a odpovídali hezky podrobně. Totéž platí o posledním – perfektním – parťákovi na pokec, Samuelovi. Rozhovor s ním je skoro třicetistránkový, ale to je dáno nejen rozsahem, ale taky velikostí fontu. Často u zinů žehrám, že je písmo maličké a obtížně se čte, u Destruktorrru tohle nehrozí, písmo je velké, možná až moc – je výrazně větší než ve většině knih nebo časopisů. I kvůli tomu má fanzin 150 stran; s menším písmem bychom se dostali třeba na dvě třetiny.
Tak, to bychom měli rozhovory, které se povedly, až na nějaké drobnosti, o nichž ještě bude řeč. Fanzin je totiž kromě rozhovorů naplněn postoji a názory autora. Mnohdy kontroverzními a někdy lživými. Lehké náznaky se objevují v „předúvodníku“ i úvodníku, kde Mičl osvětluje své důvody k vydání fanzinu, komentuje určité vystřízlivění z dění na HC scéně a přidává své osobní názory. Těmi operuje i v článku o BURZUM, který pojmenoval O tom, proč si lidi myslí, že BURZUM jsou NSBM kapela i když to tak není a vlastně nikdy nebylo. U této a podobných kapel se těžko oddělují osobní postoje a činy muzikantů od hudby, myslím, že nad tím dumá spousta lidí, někteří to mají jako Mičl a oddělují, jiní to nedokážou. Je to obecně složité téma, které jsme v minulosti taky nakousli (v Telepatii č. 5, Má chování muzikantů vliv na vnímání jejich tvorby?) a odpovědi se lišily, sám se s tím taky někdy peru, navíc člověk kolikrát netuší, jaké názory má jeho oblíbený interpret. Takže Mičlovy argumenty beru jako jeho pohled na věc, jeho květnatý expresivní způsob vyjadřování mi přijde afektovaný a na leccos mám odlišný názor.
Pravá muka přichází s článkem Tohle je kontrakultura!, v němž se Mičl věnuje fanzinům a hudebním knihám. Na začátku popisuje, jak důležité pro něj ziny v minulosti byly, OK. Pak ale začne křičet páté přes deváté, zamotávat se v dojmech, vracet se k již jednou řečenému, házet špínu a vymýšlet nesmysly. První je ten, že nesouhlasí se zkoumáním zinů jako fenoménu např. v dizertačních nebo bakalářských pracích a dále že nesouhlasí s katalogizací fanzinů. Jistě, soukromý pohled, za mě zcestný, protože řadě potenciálních čtenářů může přehled vydaných zinů dobře posloužit v orientaci. Mičl to pro jistotou zopakuje asi třikrát a dodá, že sbírat ziny mají jen jejich čtenáři, nikoliv např. knihovny. Hm.
Další velmi svérázný názor se týká recenzování zinů. „Patří jen a opět zpátky do zinů – ne na weby, internety, facebooky! Fuck off!“ Přes historický výlet a jmenování významných titulů (Hluboká orba, Trhavina) k zinu Parambucha, který před pár lety obživl – ale ten už nesplňuje autorovy nároky, protože „text prochází drtivým stylem korektury – na mě to působí moc strojovně, navoněně, profesionálně – jako kdyby pokus o profesionalizaci směrem k oficiálnímu tisku“, se autor krátce mrkne za hranice a udělá reklamu svému Útoku z jámy, pochválí Nuctemeron (který vyšel před šesti roky), Noise Master a Exhumátor.
A pak přichází na řadu Telepatie, neboli jakési podivné vyřizování účtů, fabulování a házení špíny. Předpokládám, že se jedná o reakci na článek v čísle 7 Jak by měl vypadat fanzin v roce 2025?, v němž jsem tehdy sepsal své názory a zároveň dal prostor k vyjádření sedmi vydavatelům fanzinů, kteří jsou v současné době aktivní, i Mičlovi. On mně nebo někomu z Telepatie ke svému textu ne, tak využiju prostor webový.
„První čísla mě bavily moc, třetí, který je mi paradoxně obsahově dost blízký už mě ale nějak extra nebavilo a neučetl jsem ho, a když jsem přemýšlel proč, zjistil jsem, že mě nebaví absence agresivity/kontroverze v rozhovorech.“ Mičl dále rozhovory chválí, ale zároveň jim vytýká, že jsou vedeny „hodným“, potažmo přívětivým stylem. Asi jsme takoví, ptáme se na to, co zajímá nás, a formou, která je nám vlastní. Mimochodem, v Destruktorrru č. 2 jsem ve třech ze čtyř rozhovorů na žádnou nepřívětivou otázku nenarazil, a když Mičl zkoušel vytáhnout nějaká stanoviska k ošemetným záležitostem ze Samuela, tak se dočkal „hodných“ odpovědí.
„Nesedí mi v Teleportošce ani jazyková korektura textu, kdy všechen text jde přes redaktora resp. v tomto případě korektora (ano, i v tom je Telepatie „jiná“), který mu vsadí svůj styl a učeše ho a ořeže – na můj vkus až moc, a celý to pak působí jednolitě, ,profesionálně‘…“ LEŽ. Je rozdíl mezi korekturami textů a jejich změnami; korekturami texty procházejí za účelem odstranění chyb a překlepů, ale nikomu nesaháme do jeho odpovědí. Neprobíhá žádná unifikace článků, což musí trochu pozorný čtenář vidět, protože máme každý úplně jiný způsob vyjadřování. Mičl to musí vědět, protože do jeho článku v posledním čísle ani do odpovědí PRŮMYSLOVÉ SMRTI v čísle 4 nikdo nezasahoval.
Pak následuje několik odstavců reagujících na již zmiňovaný článek o fanzinech v Telepatii č. 7. Je to dlouhé blábolení, které je vesměs zacíleno na mě, na moje názory, případně recenze fanzinů tady na Fobii. Že si v nich Mičl protiřečí, je jedna věc, že opět LŽE, věc druhá. Na jednu stranu ve svých článcích volá po nějaké diskuzi, po kontroverzi, ale jakmile se objeví kontroverze na téma fanziny, tak je zle. Tak co vlastně chce? Netuším, v jeho myšlenkách se ztrácím, nevyznám, jen z nich cítím uraženost, možná i nenávist. „Nechápal jsem, kde se týpek v Telepatii bere“, píše na mou adresu, přitom musí vědět, že se v Telepatii „beru“ od začátku.
„Zde se totiž hodí i dodat jiná aktivita tohohle týpka – další kapitola působení Johana Filipa je též známé hanobení zinů na Fobiazine!“ LEŽ. Zase – kdyby Mičl Dajč četl mé recenze pořádně, musel by vidět, že nemám problém pochválit to, co se mi líbí, a zároveň mám tu „drzost“ upozorňovat na to, co se mi nelíbí, což bývá pravopis, grafická úprava, neaktuálnost. Zase – na jedné straně se Mičl zaštiťuje voláním po diskuzi, a když dostane zpětnou vazbu na své nebo něčí dílo, která se mu nelíbí, brání se nevybíravě, neslušně a lživě.
„Johan ziny nenávidí.“ LEŽ. Další nesmysl, mám ziny rád dlouhé roky, první jsem si pořídil před pětatřiceti roky a kupuji si je pořád, ostatně ty, které jsem recenzoval, jsem si většinou koupil, na recenze jsem jich dostal minimum. A když dostal, tak autor asi chtěl slyšet můj názor, a to musel vědět, jaké mám, když ziny recenzuju roky.
„Johan pravidelně neskutečně a rád griluje Šakalův Noise Master.“ LEŽ. Psal jsem na Noise Master dvě recenze, vytýkal v nich hlavně pravopis a obě zakončil pochvalou. Proč, když už argumentovat, si Mičl ty recenze nedohledá, nepřečte? Možná má kdesi v podvědomí nějaké dojmy, které pak hází na papír bez toho, že by si ověřil fakta.
Útok na mě a mé názory pokračuje v dalších asi šesti odstavcích, kde se to mele dokola o tom, jak ubližuju zinařům, jak řádím apod. Zastavím se ještě u jednoho tvrzení: „Johan doopravdický zinař není, protože všude jen přispíval nebo dělal korektury a osekávání textu, ale nikdy nevytvořil doopravdický zin svůj. … Možná, že odtud pramení jeho frustrace a vztek, a jako samozvaný Nejvyšší soudce zinový scény chce dštít oheň a síru na všechny, kdo se tohle všechno dokázali naučit!“ LEŽ. Chápu, že to Mičl nemusí vědět, ale jeden malý zin jsem kdysi vydal, komplet svůj, od napsání přes „sazbu“ po tisk a prodej. Jestli z někoho cítím frustraci a vztek, je to Mičl Dajč, který nepřenesl přes srdce recenzi na Útok z jámy. Tak se tímto způsobem mstí. Kdyby se trochu začetl do mých recenzí, nemohl by psát takové nesmysly. Ano, v jednom má pravdu – kromě jednoho numera nevydávám svůj vlastní fanzin. Jsem kolektivní hráč, proto jsem se kdysi přidal do redakce Fobie, proto jsem v Telepatii, kterou děláme s kamarády, podobně jako to dělají další vydavatelé fanzinů, vlastně většina těch, které aspoň trochu pravidelně vychází.
Asi dost. Ono to ještě pokračuje tak nějak pořád dokola, jsem holt škůdce a basta. „Hodný zin“ Telepatie je kvůli tomu mému článku o tom, jak si představuju fanzin v roce 2025, „mezi zinařema za šašky“. OK.
Článek tímto nekončí, ještě je na řadě povídání o dalších zinech a hudebních knihách, které končí přehledem doporučených fanzinů, vesměs dávno nevycházejících.
Další článek, který volně na ten o fanzinech a knihách navazuje, se nazývá Dělat vlny. Mičl v něm popisuje jakési ustrnutí scény a názorů v ní, respektive absenci výměny názorů. Na konci apeluje: „Kritický a otevřený myšlení zpátky do ,scény‘! Vlastní názory zpátky do scény! Diskuze zpátky do scény! Povznes se nad ideologie a upřednostni zdravý rozum!“ Ano, s tím se nedá nesouhlasit, ale… kolik lidí ve scéně dnes stojí o výměnu názorů? Kolik lidí chce něco řešit? Vnímám to tak, že doba je dnes úplně jiná než před pětadvaceti roky. Tehdejší aktivisté zestárli, obrousili hrany a nestojí o konfrontace. Žijí si své klidné životy, které určitě dění ve scéně ovlivnilo, ale nemají zapotřebí komukoliv cokoliv vnucovat. Je to pěkně vidět i v rozhovorech v Destruktorrrovi č. 2, kde to říkají prakticky všichni zpovídaní. A mladá generace? Ta už má jiný svět. Kdy naposledy se konala nějaká demonstrace proti něčemu? Kdy naposledy aktivisté protestovali proti zneužívání zvířat, nadnárodním společnostem, ničení přírody? Proč lidi z HC punkové sféry nekřičí v ulicích, když se do vlády cpou podivné postavy s kontroverzními názory? Mladí prostě nemají důvod, mají se dobře a pokud hrají v kapelách, tak většinou bez toho aktivismu. Takže na koho míří ony apely o názorech, diskuzích, kritickém myšlení? Nevím.
Básně. Mičl píše básně, které publikoval myslím i v jiných zinech, ale pro mě tahle disciplína není. Mičl básněmi naplnil dvacet stran, koho poezie zajímá, třeba si je užije.
Ještě je tu Doslov, ve kterém jsou recyklovány již vyřčené věty z předchozích článků, některé pasáže se opakují skoro doslova, ostatně je to doslov. (úsměv) Na konci pak ještě nechybí přehled poslouchané hudby za poslední dobu, přečtené ziny a knihy, navštívené koncerty, definice pojmů „gonzo“ a „gonzo-punk“ a obsah.
Zapomenout nesmím na svůj obvyklý hřích, tedy hodnocení pravopisu a stylistiky. Ani jedno se mi v Destruktorrru č. 2 nelíbí, chyb je na můj vkus příliš, stylistika je na hranici grafomanie.
Abych to shrnul – v zinu jsou čtyři dobré rozhovory, jeden článek hodný zamyšlení (BURZUM) a snůška polopravd, lží, vyřizování si účtů a házení hnoje na lidi, kteří si to nezaslouží – tím pročerta nemyslím sebe, aby bylo jasno. Já se s těmi žvásty dokážu celkem snadno vyrovnat, spíš mě to mrzí, protože jsem v minulosti považoval Mičla za svého kamaráda, dělal jsem s ním myslím tři pěkné rozhovory, přičemž o jeden Mičl hodně stál (když PRŮMYSLOVÁ SMRT vydala velkou desku) a chtěl ho protlačit do Telepatie, evidentně v době, kdy už mu přišla „absolutně nezajímavá“, jak píše. Vyznat se v tom nedokážu, ani v tom, že mi posílal na recenze kazety, když jsem takový škůdce. Ale v jednom mi to oči otevřelo – lidé jsou nevděční; pokud jim člověk nepochlebuje a nechválí všechno, na co sáhli, kopou kolem sebe a pomlouvají. Holt korektnost už se dnes nenosí, což je u lidí zdánlivě si zakládajících na nějakých zásadách smutné.
