Pátek
Startem druhého dne byli pověřeni ORIGIN OF INFINITY. Je pravda, ze se mi do řadovek ostrých progresivistů neproniká zrovna snadno, ale je taky pravda, ze to s druhou fošnou „After The Slumber“ bylo o něco lepší a na Broďáku mi živé verze jejich snažení sedly skvěle. Měl jsem obavy, aby brzký čas a složitější produkce neznamenaly slabou účast na zatravněné pláži, ale ty se ukázaly jako liché. Čtverka všechny zapeklitosti a složitosti své tvorby servírovala s přehledem a bylo zajímavé sledovat rozdílný přístup obou kytaristů. Zatímco Vladin téměř nehnul brvou a pekelně se soustředil, Jakub měl rozesmáto od začátku do konce a dobrou náladou nakazil nejednoho sledujícího.
SYRIDAS a jejich aktuální album „When Death Calls“ mám díky nedávno psané recenzi ještě čerstvě v uších a i proto jsem byl zvědavý, jak se z desky patrné nadšení pro věc podaří přenést na prkna znamenající svět. A myslím, ze se to podařilo. Sic to v úvodu „Who Am I“ lehce zaskřípalo, ale postupně si vše sedlo a z chlapců přímo tryskala chuť si vystoupení na CDF řádně užít. Důkazem budiž scéna, kdy se frontmanovi Kubovi nezdál kotel pod pódiem dostatečně aktivní, načež sestoupil dolů a jako vzor hodný následování si kolečko sám rozběhal.
DEAD CARNAGE to už nějaký ten pátek hrnou ve čtyřech a protože jsem je v takto okleštěné sestavě viděl poprvé, musím zkonstatovat, že je absence druhé kytary nijak neoslabila. Od posledně viděného koncertu (před třemi lety právě zde) servírují svou deathovou starou školu snad ještě agresivněji a vražedněji, než tomu bylo dříve. Zkrátka, když to nejde silou, musí se na to ještě větší silou.
Co napsat o vystoupení legend GODLESS TRUTH? Totální hudební šílenství s excelentním řvounem Adamem B. Sychrovem v čele. Pánové si vás během svého vystoupení rozeberou na součástky, které sice později poskládají zpátky, ale už je to docela jiná forma a tento proces zdá se nevratný. Tohle nejde vyprávět, to se musí zažít a já mám ještě teď husí kůži. Parádní zážitek!
Neznám příčinu, proč svůj set pokrátili smíškové GUTALAX, nicméně to uspíšilo start domácích TORTHARRY, což ale vzhledem avízu vadilo málokomu. Rok co rok máme příležitost zhlédnout jejich vystoupení a nemůžu tvrdit, ze by tím tratili na atraktivitě, či se dostavoval pocit omrzení. Teď už jedenáct alb nabízí dostatečný prostor k provětrání playlistu a vezmeme-li navíc v potaz, že je znovu a opakovaně zdobí luxusní zvuk, světelná show a v neposlední radě charisma všech zúčastněných, tak i ten největší hnidopich musí vyvinout nadlidské úsilí, aby vyargumentoval, proč už za rok ne a stejně mu na to sere pes. Letos to navíc bylo ozvláštněno o křest nového alba, kterého se účastnil snad každý, co má s chodem fabriky TORTHARRY co do činění, takže na pódiu i přes jeho nezanedbatelné rozměry bylo docela těsno. Ochutnávky z aktuální fošny zněly více než slibně a já se už teď těším na brzké repete.
Pro mnohé se měl vrchol festivalu odehrát až nadcházející, tedy sobotní večer, v podání švédských rap-metalistů, já vrcholil už v pátek v čase předpůlnočním, když nastoupili BENEDICTION. Těsně před jejich startem došlo k velice milému setkání s kamarádem Michalem Kávou, který borce vylíčil jako ty nejmilejší bytosti na planetě a já si po zkouknutí jejich vystoupení netroufám oponovat. Úsměvy na všechny strany, ksichtíky, legrácky nebo Ingramovy hlášky, kdy po zvukovce použil sice otřepané, ale stále fungující – „díky moc, uvidíme se příště“ či výkřik „fucking SLAYER“ před pasáží, která thrashovými velikány smrděla na sto honů, neměly zkrátka chybu. Netroufám si tipnout, nakolik souvisela dobrá nálada s počtem vypitých piv, ale vzhledem k chybkám (no chybkám, oblíbenou klipovku „Stormcrown“ zkurvil Ingram docela hodně) tam nějaký ten škopek zahučel. Zlobit se ale nešlo. Už kvůli radosti a nadšení, které do toho staří (rytmiku nepočítám, to je nadšená omladina) borci sypou. Hrály se samozřejmě prověřené letité klasiky i pecky z comebackového „Scriptures“ a jediné malé mrzení tak znamenalo vynechání „Deadfall“ z „Grind Bastard“, ale náhrada v podobě „Shadow World“ byla rovněž na pohodu. Smekám pánové, bavil jsem se královsky!
Sobota
Původní plány na poslední den byly mnohem mnohem smělejší, leč nezadařilo se a počet sobotních zhlédnutých vystoupení se zastavil na čísle dvě. Prvním z nich byl koncert progresivních smrtonošů PLANET HELL z nedalekého Polska. Řadová alba této smečky nevyhledávám, ale je-li příležitost k live verzi, nechám si ji ujít jen výjimečně. Jejich letošní set však provázela smůla, neb zrovna při jejich produkci došlo k výpadku proudu a než byl zprovozněn náhradní zdroj, velká porce přiděleného času byla v trapu. Tak snad příště bez potíží.
Mojí poslední festivalovou kapelou byli thrashoví zabijáci REFORE a těžko jsem se mohl rozloučit lépe. Pokud by někdo čekal, že jim přibývající léta, světské starosti a rostoucí popularita sundají nohu z plynu, šeredně by se mýlil. Valaši jsou jako nejdivočejší letní bouřka, kdy to kolem vás jiskří, tříská a vítr má parametry vichřice. Přišli, vyzuli nás z bot a spokojeně odkráčeli. Dobrá práce, borci.
Z absence na večerním programu mne ani tak nesejří neviděný CLAWFINGER, protože jde o styl, se kterým se úplně neprotínám, jako spíš neúčast na VADER, notabene když provětrávali fošnu „Black To The Blind“. Naštěstí jsem obklopen „dobrými“ dušemi, které mi z velkým gustem popisovaly, jak skvělí Poláci byli a o jak zásadní koncert jsem přišel. Díky. (kyselý šklebo úsměv)
Nu což, po slovním výcucu přijde na řadu bohatý fotoreport, kde by se měli objevit komplet vystupující a jistě i mnoho krásných sympatických tváří zúčastněných fanoušků.
Velikou poklonu a ještě větší poděkování směruji ke všem zainteresovaným, jež se nám o krásný zážitek postarali. Tak zase za rok!
Psané reporty:
Čtvrtek
Pátek a sobota
