Stesky, že metal je muzika pro starce, zahání v poslední době několik kapel, které jsou tvořeny velmi mladými muzikanty a zároveň fanoušky žánru. DESTROY!, DEADROOTS, BEYOND THE DARK ANGEL nebo AFFECTED už o sobě dali vědět kratšími či delšími nahrávkami, nejdál to zatím dotáhli MÖRGHUUL, o kterých se asi mluví nejvíce a kteří právě v těchto dnech vydávají velký debut u velké firmy. Doomentia se po návratu do hudebního soukolí rozjela a vydává desky (i kazety a cédéčka) jako na běžícím pásu – a sahá nejen po zahraničních interpretech, ale i do tuzemského undergroundu.
V módě je veškerý old school velebit, radovat se z každého špinavého tělesa, které se hlásí k praotcům metalu, ale ono je á a bé. Někdo to dělá tak, že posluchače vrátí do dob, kdy to všechno začalo, nasype na desku deset zábavných songů, které se dají zapamatovat, nebo aspoň některé, tryská z toho radost a energie. Přijdou vám předchozí slova povědomá? Pokud ano, tak díky, čtete Fobii poctivě, objevila se nedávno v recenzi na album slovenské kapely MORHÖRR.
Zatímco u řady retro nahrávek platí spíše bé, tedy že působí kostrbatě, křečovitě a chybí jim lehkost, u „Domination of the Beast“ platí výše uvedená slova beze zbytku. MÖRGHUUL nasypali na debut s optimální „reigninbloodovskou“ stopáží sice jenom osm skladeb, ale opravdu z nich tryská radost a energie. Radost z hraní hudby, která vznikala v dobách, kdy nebyl ani jeden z členů kapely na světě, energie, s kterou to pánové předávají nejen na desce, ale i na koncertech, ostatně jeden památeční jsme si loni v Písku opravdu užili a na zpěvákovo extempore nezapomeneme. Jestli se stane nezapomenutelným i debutové album, odpovědět nedokážu, ale aktuálně mě jeho poslech baví a zaznamenaný materiál mi přijde i přes okaté epigonství smysluplný.
Relativně dlouhé „Intro“ navozuje atmosféru čehosi nehezkého, lehce strašidelného a lehce bojovného, a to nejen díky použitým noise zvukům, ale i normální riffovačce – a díky zapojení nástrojů nepůsobí těch 160 sekund zdlouhavě. Od prvních tónů a úderů v následující „Crypts of Thrashing Torment“ je jasné, že se pohybujeme v kryptě vystavěné německými veličinami KREATOR a SODOM v první polovině osmdesátých let. Z repráků se valí neurvalý thrash/black metal, do toho zpěvák řve, skřehotá a ječí a hlavně ono ječení je tím, co nahrávku definitivně posílá do pravěku. (úsměv) Ale nikoliv ve smyslu instrumentálních, kompozičních nebo produkčních kvalit, protože nahrávka disponuje nejen kvalitním zvukem, ale i dobrými výkony všech členů sestavy. V první řadě skladatelskými; jistě, nehraje se nic dosud neslyšeného, ale všechno má řád, své místo a jako celky songy fungují, ať se hraje hodně rychle jako v případě „Crypts of Thrashing Torment“, nebo volněji v „Crushing the Holy Scum“. Právě dva (vokály opatřené) songy na začátku vyznačují teritorium, v němž se brněnští mladíci pohybují, a to ještě neplatí beze zbytku, že prvně uvedený je jen rychlý a druhý jen střednětempý. Ono se to různě prolíná i dál, zvolňuje i zrychluje, ale důležité je, že to má švih, že melodie, byť ušpiněné, jsou chytlavé, a vlastně je chytlavá celá deska. Mezi nejdivější položky patří „Mefismoshfeles“; jedna fajnová pasáž střídá druhou, bicí jsou nasypané pěkně divoce, kytara sází jeden silný riff za druhým, výrazná basa vrčí, frontman hlasivky ohýbá všemi směry, ale objevují se i dejme tomu heavy/speed kroky bokem, k tomu hymnická pasáž, tupa tupa oddychovka nebo sólíčko.
Druhou polovinu nahrávky uvozuje „Slut Queen“, v níž kromě dosud slyšeného dojde i na ďábelský chechot nebo lehce punkové rytmy, ale taky blackovou vichřici a další heavy pasáž, do které zpěvák neječí, natož aby zpíval civilním hlasem. Pořádný jekot naopak zazní hned na začátku další rychty „Priesthunt“, hitovce plné různých kudrlinek a chytlavých linek. (úsměv) Matěj sype slova kadencí kulometu, Dominik drží stejné tempo a když už se zdá, že se bude vyhlazovat celé tři minuty, kapela někde za polovinou ubere plyn a nechá posluchače na chvíli oddychnout; mně je v tomhle bodu desky ale milejší ona nespoutanost a divokost. Pokud lze nějakou skladbu označit jako „jinou“, je to „Omen“, která se valí a valí a dlouho nechává posluchače na vážkách, jestli se „něco“ stane; ono totiž to valení trvá poměrně dlouho, respektive hodně dlouho. Další záležitost, na kterou asi bude posluchač čekat, je hlas – a bude čekat marně. Skoro čtyřminutová instrumentálka je odvážný krok, který bych asi rozdělil na dvě části – polovina je v onom volnějším duchu, druhá už přece jen trochu odsýpá, ale celkově mi to přijde dlouhé. Takže bych to rozsekl na dvě části a každou hodil na jednu stranu desky/kazety jako odlehčení před další rotykou. Tak lze označit i poslední, díky jasné struktuře přehledný, štych „Into the Coven“.
Zvuk jsem již nakousl, dodám, že se nahrávalo v Davosu u Otyna, který se postaral i o mix a mastering. Kapela to chtěla mít lehce ušpiněné, evokující staré časy, ale zároveň čitelné, takže nástrojům je „rozumět“, méně vokálu, který je lehce zahalený v mlze, což platí i o kopácích, naopak činely a rytmičák jsou vytažené nahoru. K dané muzice asi logická volba, další připomínka časů dávno zavátých. Což lze uvést i k obalu a provedení nosičů – černé vinyly (300 kusů), kazety (100 kusů), obal od Tomáše Mitury (SNĚŤ, VOLE).
Zatímco ve světě se asi podobně zaměřených kapel vyskytuje řada a některé z nich se občas objeví na píseckých pódiích, ať jde o veterány typu NIFELHEIM či NOCTURNAL, nebo mladší krev, např. nedávno EVILCULT, u nás jich lze identifikovat hrstku. A pokud bych měl srovnávat s nejen dvěma uvedenými velkými kapelami, tak MÖRGHUUL prakticky v ničem nezaostávají. Debut se jim jednoznačně povedl a vedle BAHRATAL tady máme další kvalitní raw divočinu.
Seznam skladeb:
- Intro
- Crypts of Thrashing Torment
- Crushing the Holy Scum
- Mefismoshfeles
- Slut Queen
- Priesthunt
- Omen
- Into the Coven
Čas: cca 29 min.
Sestava:
- Viktor Heža – guitars
- Matěj Kunc – vocals
- Adam Beneš – bass
- Dominik Šuchma – drums
