Nejbližší koncerty
  • 23. 02. 2024Plzeň, Pod Lampou
  • 24. 02. 2024SEVEN (České Budějovice) + DEAD DANIELS (Praha) společně ...
  • 28. 02. 2024UNDERCROFT Death/Thrash metal (Chile) DEKAPITED Thrash...
  • 06. 03. 2024Stíráš si pot z čela při paralýze volbou během listování ...
  • 08. 03. 2024Hrají: XIII. STOLETÍ legendární gothic rock ( Jihlava ), ...
  • 09. 03. 2024Tortharry, Murmur, Bloodcreek
  • 12. 03. 2024DAVID ELLEFSON (ex-Megadeth) - Bass Warrior Tour 2024. P...
  • 15. 03. 2024- - - First Spring HARDCORE THERAPY - - - 15. 3. 2024 - -...
MORTIFILIA : Infernální deathmetalové album nyní jako velkolepé elpé

S Necrocockem samozřejmě hlavně o hudbě na novém albu, pak o jídle a taky jednom smrtelném hříchu.

Tom Necrocock letos vydal gurmánské album, na kterém se věnuje dalšímu ze svých koníčků – jídlu. Předcházel mu předkrm v podobě kuchařské knihy s přiloženým CD.

Ahoj Tome. Je o tobě známo, že jsi velký milovník dobrého jídla i znalec kuchařského a souvisejících řemesel. O jídlo už ses sem tam otřel na starších albech („Tam se vaří z hub“ na „Lesní hudbě“, na „Houbařském albu“ šlo o různé otravy po pozření jedovatých hub), naposledy na „Bipolárních nocích“ zazněla „Jídelní hudba pro princeznu Karolínku“. Právě posledně jmenovaná písnička asi byla spouštěčem pro sepsání knihy receptů a skládání hudby v podobném duchu. Čím to, že jsi k propojení hudby a jídla dospěl až nyní?

Já nevím. Napadlo mě to už dřív, ale nevěděl jsem jak to správně uchopit, jak dělat texty. Zpívat o jídle mně vždycky přišlo debilní, i když třeba Krylova „Píseň o žrádle“ je skvělá. Uvažoval jsem udělat instrumentální jídelní album, coby odpověď na Telemannovu „Tafelmusik“, až se najednou zrodila „Jídelní hudba pro princeznu Karolínku“, coby taková ukolébavka pro mou dcerku a způsob byl na světě. Oslava poživačství, hédonismu, opulentních orgií mi přišla natolik vlastní, že jsem se v tom všem naprosto našel a vypuklo velké gastrohudební dobrodružství.

Když to vezmeme chronologicky, tak po princeznovské písničce následovala Podivuhodná kuchařka Toma Necrococka a Houbové Marie a v ní CD s třemi songy. Ty jsou pomalé, mají barokní nádech, je to taková pohodovka, dejme tomu k poslechu po nedělním obědu, trávení a možná i usínání. Chápu záměr dát jako předkrm oddychové a podobně laděné písně, takže k té barokní hudbě. Poslouchal jsi staré mistry, abys nasál inspiraci, nebo jsi se o Bacha, Händela nebo Vivaldiho jen tak otřel a komponoval po svém?

Já mám tyhle barokní mistry v sobě od raného dětství, kdy se u nás doma jiná hudba neposlouchala. Barokní postupy mají svá pravidla, která jsou mi v podstatě vlastní. Jen jsem je zakomponoval do své typické, temné necrohudby. Tuhle hudbu bych mohl dělat furt. Je neskutečně relaxační hrát si s barokem v rámci mrtvolné, funerální hudby a dotvářet všelijaké vtípky.
Jinak na předkrmovém albu „Vorgericht“ jsou zrovínka tyhle skladby proto, že jiné zatím nebyly. Jsou to úplně první tři skladby, co vznikly po „Karolínce“.

Jaké hudební nástroje jsi při nahrávání oněch barokních motivů používal? Jak jsi šel např. na varhany, které jsou často v hlavní linii? 

Člověče, varhany tam snad zas tak často nejsou. Postavil jsem si v compu takové stabilní kvarteto, které tvoří většinou základ u skladeb ovlivněných barokem. Takže basa, čelo, housle, viola. Občas jsem přidal cembalo, varhany, tympány, hoboj, nebo celé orchestry. Na zobcovku tam hraju živě. Základy jsem ještě úplně nezapomněl, i když virtuozita, kterou jsem exceloval v 7-8 letech, je už dávno pryč.

Po předkrmu vyšel hlavní chod „Tafelmusik/das Hauptgericht“, který je pestřejší, ostatně strava by obecně taky měla být pestrá. Hned první skladba je hit jako bič, jak říká kamarád. Vedle chytlavé muziky zaujme hlavně refrén, který je návykový až běda a překvapivě v něm zmiňuješ poslech nějakého sportu v rádiu, což mi k tobě moc nepasuje. (úsměv) Jaký zápas Berlín – Tokio jsi poslouchal, myslím v jakém sportu? Ač zdání klame – sleduješ nějaké sportovní přenosy, ať už v rádiu, televizi, nebo osobně?

Kdepak, sport je mi odpornej. K týhle skladbě mě neinspiroval žádnej sport, ale příběh hodně blízkého  člověka, ženy. Jako 18letá jela autobusem navštívit nějakého vojáčka do kasáren na Mělnicku. Šla za ním přes pole kolem rybníka, kde potkala divnýho chlápka s tranzistorákem, který ji nožem a jeho bodáním nutil k souloži. Nakonec ji úderem kamenem do hlavy přivedl do bezvědomí a znásilnil ji. Když se zneužitá probrala, seděl kousek od ní v trávě a poslouchal z tranzistoráku nějakej sportovní zápas. Je to celkem silnej příběh, který by se mohl oklipovat.

Dario Cecchini, který je hlavním hrdinou písně „Carne Diem“ a objevuje se i v klipu, tě upoutal čím? Kolikrát jsi v jeho restauraci pojedl?

Bohužel ani jednou. Byli jsem u něj pouze loni v jeho řeznictví v toskánském Panzanu. Je to slavnej, možná nejslavnější toskánskej řezník, jehož sláva, díky např. Netflixu, stále stoupá. Studoval veterinu, aby pomáhal zvířátkům, ale po smrti svého otce, panzánského řezníka, studium ukončil a stal se jeho pokračovatelem, masovým rabijákem a naším miláčkem. Má v Panzánu tři restaurace, zaměřené na maso z bejků, které zpracovává od jazyku po oháňku. Kromě vyhlášených florentina steaků na grilu dělá i dobroty z vnitřností a během hostin vykřikuje svoje známé hlášky, jako Carne diem, nebo Beef or not to beef, Viva la carne a tak. Zrovna teď jsme se s Marií vrátili z naší velké cesty napříč Itálií, kde jsme chtěli jednu noc přespat v Panzanu a povečeřet jeho dobroty, ale bohužel má rezervace na měsíce dopředu. Tak snad za rok. Udělám si rezervaci raději už teď.

Často čerpáš z vlastních zážitků, tipl bych si, že „Husí fáš“ je právě takový případ. Škůdci ve spíži jsou peklo, jednou se mi do potravin dostali moli a byl to boj se jich zbavit. Zažil jsi to taky? Bylo ti líto suroviny vyházet?

No jasně, o tom ta věc je. Je to skutečný příběh z našeho špajzu. Nejhorší bylo, že nám jednou sežrali i velké sklenice plné nasušených hub. Chráním je teď vrstvou pepře pod víčkem. Jdu to rychle zkontrolovat. Kromě různých plísní a hnilob jsou moli největším nepřítelem nás kuchařů. Máme je tu furt a nedokážem se jich nějak zbavit.  

„Husí fáš“ je asi největší hit, návykové melodie, výborné zpěvy, nad tou krásou se i srdce na chvíli zastaví. Kde se v tobě ty motivy berou? Když tě něco takového napadne, váháš, jestli to použít, jestli už to není moc velká nálož chytlavosti?

Sám nevím, kde se to stále ve mně bere. Občas sám nad tím žasnu. Většina hudebníků čeká třeba několik let na sebemenší a sebeblbější nápad a já je ani nestačím zaznamenávat, jak stále přicházejí a jak jsou silné. Nejspíš mám nějaké přímé napojení. No, radši ticho. Nechci to zakřiknout. 
Máš pravdu, kolikrát je to tak moc silný, že to musím rozmělňovat třeba nějakejma disharmoniema, abych tu emotivní sílu vůbec unesl a nezbláznil se z toho.

Chytlavé jsou i zpěvy, nejen tvůj sladký hlásek, ale poměrně hojně si zapěla i Houbová Marie, což myslím přispělo k pestrosti alba. Stane se, že Marii nutíš nějakou pasáž při nahrávání několikrát opakovat, nebo jedete na první dobrou?

Je to přesně, jak říkáš. Někdy je to o nervy. Marie už bohužel dávno není tou dobrou zpěvačkou jako kdysi. Ačkoliv poslouchá mojí hudbu několik desetiletí, stále si nemůže zvyknout na mou melodiku a frázování. Kolikrát to nazpívává třeba stokrát a furt to není ono, až to musíme odpískat. Nic mě nedokáže tolik vynervovat jako toto. Někdy to zas klapne hned napoprvé, ale to je velice vzácné.

Musíš mít při nahrávání tu správnou náladu, být dobře najedený, odpočatý, nebo jsi schopný se hecnout a natáčet, i když nejsi úplně ve své kůži?

Nápady přicházejí většinou v únavě, nevyspání, psychické nestabilitě a rozhozenosti. To si je jenom zaznamenám a počkám na odpočatost a správnou náladu. Jdu nahoru do studia, jen když se na to vyloženě těším a mám na to tu správnou chuť. Jinak to nevede nikam a hodiny se tam soužím a výsledek nakonec stejně vymažu.

V jedné skladbě jsi vzdal hold Magdaleně Dobromile Rettigové. Tahle dáma tě zaujala čím? My doma její kuchařku měli a jediné, co si z ní pamatuju, je recept na jídlo drozdi neb kvíčaly nadívané. Zkoušel jsi podle jejích předpisů něco uvařit?

Myslím, že ani nezkoušel. Ty recepty jsou překonané. Zaujala mě nejvíc tím, že byla morbidně tlustá a při pohřbu byly nějaké komplikace s ukládáním do hrobu.

Paní Rettigová byla ve své době svým způsobem celebrita, kromě psaní nejen o jídle pořádala různé kurzy pro mladé dívky, být tehdy televize a internet, asi by jí bylo všude plno, měla by kuchařskou TV šou apod. Co ty a tyhle pořady – hledáš v nich inspiraci, nebo tě to otravuje nikoliv výběrem témat, jídel, ale formátem? Kdybys dostal nabídku mít takový pořad, přemýšlel bys o tom? Případně nenapadlo tě udělat si svůj kuchařský YouTube kanál, nebo něco na ten způsob?

Vůbec ne. Dá se říct, že to v poslední době úplně nesnáším. Snesu snad už jedině toho Zimmerna a Bourdaina. Srandovní je taky Sapík, toho mám rád.

Obal je stylový, krásná rytina od Franty Štorma, tvá hlava na talíři, který nese sličná hanbatá servírka. (úsměv) Je motiv z Frantovy hlavy, nebo z tvé? A odkud zavála inspirace?

Má uřízlá hlava je z Frantovy hlavy. Salome, stažená z kůže, co nese na podnosu mou hlavu. Vždycky mu pošlu hudbu a čekám, co ho napadne. Pokaždé je to geniální, ale tenhle motiv bych řek, že překonal vše předešlé. 

Jsi známý různými gurmánskými výlety, experimenty, zblajzneš kdeco, co by řada lidí do pusy nevzala. O řadě oněch podivností na talíři už jsi někde mluvil, ale co kdyby ti naservírovali lidské maso, třeba hlavu jako na obalu CD, samozřejmě cizí (úsměv)? Lákalo by tě něco ochutnat, kdybys zavítal na svých výletech mezi lidožravce?

Jo, lákalo. Někde jsem psal, že nejím nic, co má lidské oči. Teda ani opici, jež byla součástí jedné mafiánské hostiny v Asii, na kterou jsem byl pozván, ale pozvání jsem s díky odmítl. Touha ochutnat  lidské maso mě však láká. Být chráněncem na lidožroutské hostině by byl sen a ideální příležitost.

Nepozřeš bližního svého není uvedeno v desateru, je to až jedenácté přikázání (alespoň je uvedeno v Cimrmanově hře Afrika), takže žádný problém, ale obžerství je mezi sedmi smrtelnými hříchy. Nebojíš se trestu? (úsměv)

Ty tresty už dávno přišly a stále přichází. Problémy s nadváhou, klouby, vazy, zvýšené krevní hodnoty, ztučnění orgánů jsou daně za nestřídmý blahobyt, které urychlí můj konec. 

Cílem tvých cest je především Asie. Důvody jsou asi zřejmé s ohledem na tvé záliby, ale když si odmyslím asijské slečny, zajímavé jídlo lze asi nalézt i na dalších kontinentech, sever nevyjímaje. Ale že bys mířil do světů, kde vládne zima, sníh a mráz, jsem asi nezaznamenal. Nemáš zimu rád, nebo tě to do severských zemí neláká, nebo?

Já tam kdysi byl. Švédsko, Norsko. Celý jsme to tenkrát s Marií projeli, coby naší první společnou dovolenou. Příroda úchvatná, ledová divočina, dechberoucí hory, fjordy, vodopády, … jídlo nás tam nijak nebralo. Ryby v jogurtu, koření, co nám nic moc neříká. Je to ale dávno a popravdě jsem tam toho moc neochutnal. Za nejlepší severské jídlo tím pádem považuju Surströmming a Hákarl :). Jet tam znovu mě nijak neláká. Čím jsem starší a tlustší, tím větší mám odpor k oblíkání. Nesnáším chodit v těžkejch botách se sněžnicema, podvlíkačkách, zahalen v kožešinách, vaťácích a kulichách. Ideál je pro mě neoblíkat se vůbec, nebo si jen vykračovat v kraťáskách, tenkém tričku s velkým výstřihem a slamáčku. Konec léta a změna šatníku je pro mě každoročně čím dál větším neštěstím a utrpením.

Kam teď povedou tvé hudební cesty? Máš už vymyšlené nějaké nové téma pro projekt NECROCOCK, nebo se chystá další KAVIAR KAVALIER?

Dělám teď na novém KAVIÁRU. Pár věcí už mám hotovejch. Zatím jsou to věci o nemocech a taky hairy holkách. Na albu by se měl představit novej bubeník, hledám trošku jinej sound. Zní to zatím skvěle a je se opět na co těšit.

RECENZE

www.necrocockworld.com
Bandcamp
Facebook


Zveřejněno: 16. 07. 2023
Přečteno:
998 x
Autor: Johan | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář