Na konci roku 2022 vyšla další kniha z „kultovní“ blackmetalové série Dayla Pattersona. Kultovní možná jakože uznávaná, ale hlavně všechny tři dosud vydané díly mají v názvu nějakou variantu slova kult. Po Evoluci kultu a Předehře ke kultu následuje Kult nikdy nezemře, který navazuje na Evoluci kultu a doplňuje ji o další řádku kapel. Navíc jde o první díl možné série, takže kapely, které chybí v dosud vydaných dílech, se mohou objevit příště, tudíž si v první řadě odpustím žehrání, že mi nějaká parta chybí a jak je vůbec možné, že se dosud v žádné části neobjevila.
Zatímco Evoluce byla psána jako historické pojednání s dodržováním časové posloupnosti, zejména u základních kapel žánru, tentokrát se dá mluvit o určitých výsečích, které jsou zaměřeny na konkrétní kapely, státy nebo subžánry. Knížka je rozdělena do tří částí, přičemž první je pojatá obdobně jako Evoluce, druhá a třetí jsou specifické.
1. Opět v Norsku
Vcelku logicky se Dayal vrátil do země black metalu zaslíbené, aby dostaly slovo další tamější kapely. Ale aby to nebylo tak snadné, vybíral z různých blackových spekter. Ti, kteří remcali, že v jedničce chybí SATYRICON, budou určitě spokojeni, protože tady dostali Satyr a Frost velký prostor, navíc je pozornost věnována i labelu Moonfog. Následují MANES, KAMPFAR a SOLEFALD, tudíž co kapela, to originální těleso, včetně názorů hlavních postav, které dokázal Dayal hezky vyzpovídat a hlavně začátky dnes uznávaných skupin jsou velmi zajímavé. A aby to nebylo jen o víceméně blackmetalových partách, dostalo se i na WARDRUNU, která mě hudebně nebaví, ale když jsem četl její příběh, bavilo mě to naopak moc. Dayal prostě umí pracovat nejen s fakty, ale i s muzikanty, dokáže se naladit na jejich vlnu a tím pádem z nich vypáčit víc, než možná chtěli říci. Poslední norskou stopou je profil malíře a ilustrátora Theodora Kittelsena, který žil na přelomu 19. a 20. století, tudíž neměl o nějakém black metalu ponětí, přesto se jeho díla objevila na celé řadě nahrávek, např. BURZUM, CARPATHIAN FOREST nebo SATYRICON. Určitě zajímavé zpestření knihy.
2. Polský black metal
Polská black scéna je určitě zajímavá a početná, už v prvním dílu se polští zástupci objevili (logicky BEHEMOTH plus GRAVELAND a INFERNUM), nyní došlo na méně známé, ale i tak zajímavé undergroundové kapely, z nichž to asi, co se popularity týká, nejdále dotáhla MGŁA. Výčet dalších: XANTOTOL, MASTIPHAL, ARKONA, EVILFEAST a KRIEGSMACHINE (poslední ve společné kapitole s personálně propojenou MGŁOU).
3. Depresivní black metal
Pozoruhodná studie žánru. STRID, BETHLEHEM, SILENCER, FORGOTTEN TOMB, TOTAL NEGATION. Co kapela, resp. její ústřední postava, to originál, resp. podivná osobnost, často s nelehkým životem, psychickými problémy a drogovou závislostí. Není divu, že tihle rozervanci zaprodali duši tak zvláštní muzice, jako depresivní sebevražedný black metal bezesporu je. Opět je nutné Dayalovu práci nejen s fakty, ale hlavně s muzikanty, kteří působí jako podivíni, ocenit. A je s podivem, že tihle, jak by napsal rostlinář Jaromír Kunc, poloviční blázni nechávají nahlédnout do svých niter a přiznávají skutečnosti, za které by se většina lidí styděla.
Jako celek mě třetí Pattersonova kniha baví podobně jako ta první a určitě mnohem víc než ta druhá, hlavně první a třetí část, ta polská mi až tak interesantní nepřijde, což je asi dáno i tím, že v podobném duchu by bylo možné zabrousit i do jiných zemí a vybrat v nich podobně významné zástupce.
Design navazuje na dva již vydané tituly, o obálku se opět postaral Ondřej Šmejkal a opět odvedl výbornou práci, která k obsahu a žánru pěkně pasuje. A všechny tři díly vedle sebe vypadají mnohem lépe než tři originální vydání s vizáží každý pes jiná ves. Grafiku a sazbu předešlých dvou knih dělal Chymus, tentokrát Radek Doleží, ale nit nebyla přetržena a žádný rozdíl po vizuální stránce není patrný, ani se skoro nekoná řádění šotka, zamrzí jen chybějící konec věty na konci kapitoly věnované FORGOTTEN TOMB. Stejně tak jazyková úroveň zůstala na vysoké úrovni, překládal (jako u prvního dílu) Michal Smolka a jeho práce je čtivá a prostá hloupostí.
Pro ty, kteří vlastní již několikrát zmíněné předchozí dvě knihy a bavily je, bude čtení třetího dílu Kult nikdy nezemře stejně zábavné i poučné.
- 240 stran
