První díl zde.
Následujícího rána opouštíme Belgii a jedeme hrát do Německa. V Münsteru poblíž nádraží se nachází jedinečný místo jménem Rare Guitar, který v sobě spojuje všechno, co máme rádi. Obchod s kytarama, bar a hudební klub v jednom vybudoval a provozuje chlapík jménem Rudi. Tady se setkávaj muzikanti napříč generacemi a hudebními žánry. Místní, u kterých Rudi požívá patřičný respekt, mi prozradili, že taky renovuje starý kytary, ze kterých dělá skvosty, pro který si jezděj muzikanti z celýho světa. Vcházíme do klubu, všude po stěnách kytary, napravo bar a před náma parádní stejdž, lemovaná hradbama beden, kterou dnes sdílíme s thrashery REAVERS a TASKFORCE TOXICATOR. Na to, že je čtvrtek, je účast velmi slušná. REAVERS začínaj a nám je jasný, že dnešní večírek odplaví pachuť yperitu. Zvuk je skvělej a následující TASKFORCE TOXICATOR jedou bay area thrash, kterej rozpohybovává místní mladou krev a moshpit před pódiem akceleruje. Tihle páni budou k vidění v září v Praze na Kafestu, nepropásněte je! Třetí a poslední set je náš. Na pódiu skvělej zvuk, pod pódiem mladý thrashers v euforii, která se přenáší i na nás! Po koncertu k nám přibíhá Rudi, leje do nás pivo a nešetří chválou. Samozřejmě, poplacávání po ramenou máme rádi, ale uznání od takovýho chlapíka si fakt vážím. Skoří pak ještě dává rozhovor do místního fanzinu a pak už se balíme a odjíždíme na byt k Fabianovi – zpěvákovi z TASKFORCE TOXICATOR.
Jelikož Aleš nevydržel muka čekání a zalil si chřtán pivem, tak řídí Fabian. Fabian ví, jak to chodí a že na bytě s thrashovou kapelou asi hned tak klid nebude, tudíž předem uklidil svou přítelkyni na noc k rodičům a vzal si na další den volno, což se ukázalo jako velmi prozíravé, hudebně-pivní večírek se opět protáhl. Ráno se jen těžko vstává, a ač jsem protřelej národní buditel, přece jen se mi nedaří probrat Tomášky Kejkrta s Kolertem. Po chvíli marné snahy Fabian odběhne a přináší jakýsi barevný petardy. Není to žádná Mother of All Bombs, ale na vytržení z pivních snů by to mohlo stačit. S jistou škodolibostí přikládám petardy k hlavám spáčů, ozve se třesk, vyletí konfety a pařezové se probouzejí z limbu. Kumpán to natáčí na telefon, aby o tu taškařici nepřišli ani naši fanoušci. Po snídani nám Fabian vnuknul myšlenku, že pojedeme do starého Münsterského přístaviště, kde se dají udělat dobrý fotky. Což o to, prostředí je hezký, ale naše ksichty jsou zmačkaný jak kapesník.
Po focení už vyrážíme směr Hamburg, klub Bambi Galore. V Německu platí v každým státě jiný kovid pravidla a tak nás před vstupem do klubu všechny čeká antigenní test. Čistý jak lilium jdeme za chvilku dovnitř na pivo, jen chudák barman, ač negativní, musí mít celej večer přes hubu roušku. Divný pravidla. Dnešní večírek bude z celého tour co do počtu kapel nejvydatnější. Kromě REAVERS a TASKFORCE TOXICATOR, se kterými jsme hráli už včera, se na pódiu vystřídají ještě blackmetaloví GVLA, kteří celou akci otvírají a thrash/blackoví LUCIFUGE. Průběhem večera se klub naplnil. S LUCIFUGE se domlouváme na sdílení boxů, a tak má každej kytarista za zádama fullstack. Hraje se luxusně, zvuk je čitelnej, i Skořímu, nadopovanýmu jakýmisi zázračnými bonbóny, hlas funguje. Před pódiem závar, atmosféra parádní, musíme dát dvakrát přídavek a pak už mažeme ze stejdže pryč. Po nás nastupujou LUCIFUGE – temná thrashová jízda, nápaditý kytary, úderný bicí a správně nařvanej zpěv. Tahle banda by neměla uniknout tvojí pozornosti!
Po koncertu se bavíme s fanouškama a čeká nás přejezd na druhej konec Hamburku k basákovi z kapely REAVERS, Klitzovi. Chudák Aleš dnes zakouší suchý úděl řidiče. Ve tři ráno jsme konečně na místě a vítá nás Klitzova přítelkyně Helen. Popovídáme s hostiteli, ale poslední pivo mě spolehlivě uspí.
Poslední štace tohoto tour je Berlín. Cesta z Hamburku příjemně utíká, fikaně se vyhneme zácpě na dálnici objížďkou přes vesnice. Na periferii Berlína i společnosti se nachází místo, kam jedeme dnes hrát. Na mapách ho přesně nenacházíme, známe jen přibližnou polohu a instrukce velí: Za hřbitovem doleva. Po marném hledání si pro nás na hlavní silnici přijde sám pořadatel. Hansi, dvoumetrovej vysmátej pankáč s červeným čírem, naskočí k nám do dodávky a po chvíli cesty lesoparkem míříme do areálu, kterej snad kdysi býval kemp. Všude maringotky, starý karavany, některý obydlený, jiný už chátrající, to všechno protkaný stezkama a cestičkama lemovanýma různým harampádím a hromadama flašek. Mezi tím vším pobíhají bezprizorný psi. Genius loci něco mezi postapokalyptickým cirkusem a cikánskou osadou. Parkujeme poblíž centrálplacu, kde je vybudována poměrně velká krytá stejdž, na který se bude odehrávat finální koncert tohoto tour. Kolem plácku jsou i boudy s pivem. Hned se jdeme osvěžit. Kolem se už začínaj srocovat pankáči, osadníci i externí návštěvníci z řad berlínských metalheads. Vstup na koncert je zadarmo, náklady se hradí z prodeje piva u stánků. Dnes měly hrát tři kapely, ale bohužel jedna odpadla, takže večírek otvírá punkové uskupení se dvěma dámami v sestavě (kytara, zpěv). PA aparát se snaží zkrotit chlapík ve zvukařský boudě naproti stejdži, ale vypadá to na velkou bitvu s mixážním pultem. Po půl hodině boje se zvuk jakžtakž ustálí. Snad to budeme mít lepší… Nemáme. Když se začneme připravovat na pódiu, zvukař znejistí a začne lítat po stejdži jak moucha ve flašce. Nakonec konstatuje, že nemá dost mikrofonů na bicí, ani na zpěvy. Naštěstí Skoří tahá mikrák s sebou. Dáváme zvukovou zkoušku a z odposlechu na mě neřve nic jinýho než basa. Začíná druhá Berlínská bitva o zvuk. Po chvíli marnosti řekneme „zvukařovi“, ať se vyprdne na odposlechy a hrajeme poslepu. I bez odposlechu slyším zvenčí, že s tím ten magor furt kroutí. Po druhým songu uděluju Tomovi Kolertovi funkci zvukaře EXORCIZPHOBIA a posílám ho za šoumenem do boudy. Tom to zvládá dobře, je slyšet, že se zvuk srovnal, avšak jen co vypadne z boudy, tak se situace opakuje. Jak jsme koncert odehráli, nevím, dle reakcí publika to bylo v cajku, ale já jsem nasranej jak čert. Tom mi pak vyprávěl, že „mistr zvuku“ si nad mixážním pultem (když zrovna náhodně nekroutil knoflíkama) balil cigára. Prostě PUNK. (smích)
Postupně nás uklidňuje pivo a radost taky máme z fronty u našeho stolu s merchem. Při prodeji zjišťujeme, že místní osazenstvo se částečně vrátilo do prvobytně pospolné společnosti a s jedním domorodcem přijímáme i směnný obchod merch-konopí. Po schlazení žáhy několika litry piva se mi vrací lepší nálada, a kdybych si ve tmě nerozjebal holeň o oj jedný maringotky, neměla by aftrpárty chybu. Po několika hodinách areál prořídne, jen u ohně vedle stejdže se zakoncentrují držáci nesmrtelní a mezi nimi též náš novopečenej zvukař, kterej si zdejší punkový prostředí náramně užívá. V místní kavárně, kterou si osazenstvo vybudovalo v bejvalý recepci bejvalýho kempu, máme připravený místo na přespání a na plotně vařiče hrnec ajntopf guláše. Posilněn gulášem a pivem usínám spánkem spravedlivým a krásně by se mi spalo, kdyby Skoří nezačal pouštět o půl čtvrtý ráno muziku. Skořího jsem umravnil a usnul, avšak posléze se situace opakuje. V osm ráno otáčí Skořepa volume na kavárenský aparatuře doprava a PANTERA, za doprovodu Kolerta třískajícího poklicemi od hrnců, vyhlašuje budíček celý osadě. No nedali byste jim na držku? (smích) Probudivší se pankáči však mají pro výstřednosti pochopení, udělaj nám silný kafe a kolem devátý se loučíme s Hansim a jeho kumpány a odjíždíme zpátky do Čech.
Celé naše cestování provázelo krásný počasí, nespadla ani kapka, ale na hranicích vlasti už nás vítá déšť a my vjíždíme do plačtivé kotliny české, zpět k všedním dnům, povinnostem, do fabrik. Ačkoli se tak symbolicky uzavírá naše tour Německo & Belgie 2022, nezoufáme a ještě po cestě kujeme plány. Vypadá to, že na podzim zas někam vyrazíme!
