To, že v Praze, bez pár dnů přesně po čtyřech letech, znovu vystoupí němečtí (DOLCH), mi udělalo velkou radost. Datum koncertu jsem si v kalendáři podškrtnul červeně a dal mu prioritu nejvyššího stupně. Důvod byl jasný. V roce 2017 mi tahle tajemná skupina připravila skvělý hudební zážitek z kategorie – „vzpomínám na to i po letech a vidím to jako dnes“.
Předskokani v podobě HUMAN LARVAE a DUNKELBOT jsou pro mě natolik neznámé a hlavně nezajímavé věci, že jsem jejich sety jen tak naťuknul, ověřil si, že nejsem cílovka, a radši pokecal se známými.
Mám rád klub 007. Nejvíc mě v tomhle doupěti baví koncerty, na kterých se servíruje doom metal a podobné záležitosti. Už několikrát jsem si ověřil, že tohle spojení funguje. Bohužel pro pořadatele přijde na kapely z tohoto ranku menší návštěva, než by si přáli, ale na druhou stranu dorazí lidi, kteří vědí, na co jdou. A ono spojení malého prostředí, v drtivé většině skvělého zvuku, pozitivně vysílaných vln publika ke kapele a doomové hudby, jakožto toho hlavního, vždy vytvoří skvělou atmosféru. S nostalgií vzpomínám namátkou na koncert WOLVSERPENT, kde nás bylo asi 17, ale to kadidlo cítím ještě teď, na první koncert, který v Čechách odehráli BELL WITCH, BLOOD CEREMONY, CASTLE atd. Tímhle intrem chci říct, že úterní koncert už teď patří do této kategorie.
V devět hodin se na pódiu poskládala sestava muzikantů, které ve slabém světle vévodila silueta zpěvačky s pseudonymem M. Tahle dáma svým vokálem dělá kapele půl úspěchu. Přitahuje pozornost nejen tím, že je frontwoman, ale hlavně tím, že je jednoduše šikovná. To ale platí bezezbytku o celé kapele. Na (DOLCH) se mi líbí, že hudební produkce v jejich podání působí jako ta nejjednodušší a nejpřirozenější věc na světě. Použijí repetitivní pasáže, které v několika případech ani vyloženě negradují, ale tu schopnost vtáhnout posluchače do svého světa ovládají s prstem v nose.
Oproti nahrávkám zněli (DOLCH) tento večer o něco zemitěji a to hlavně díky bicím, které navzdory studiovým kouzlům, kde mají umělejší sound, zněly jako… živé bicí. Celkově si ale kapela držela svůj zvuk, kdy se kytary vznášely nad rytmikou tak, jako tomu je z nahrávky, kdy i naživo dodávaly zneklidňující pocit, jakože by se co chvíli mohla objevit blackmetalová vypalovačka, což se pochopitelně nestalo. Každopádně (DOLCH) mají díky kytarám k black metalu pocitově velice blízko.
Kapela sázela do publika své největší hitovky, přesto se zaměřila hlavně na svou dosud jedinou velkou desku „Feuer“, kde zazněla mj. věc „A Funeral Song“, nebo poněkud krotší a oproti zbylému materiálu klasičtější doomová skladba „Psalm 7“. Osobně mám od (DOLCH) nejradši kompilaci „I & II“, a tak jsem kvitoval, že nechyběly pro mě dvě zásadní skladby kapely – „Bahrelied“ a hlavně moje největší favoritka „Das Auge“.
Od (DOLCH) vždy očekávám velkou úroveň, a to jak koncertní, tak i studiovou, a jsem moc rád, že mi tahle kapela opět potvrdila své kvality. Prostředí strahovského klubu k tomuhle koncertu sedlo dokonale, o umu místního pana zvukaře víme své, a když člověk připočte suverénní kapelu se silným repertoárem, vychází mi z toho, že jsem od tohohle koncertu nemohl dostat víc. Bylo fajn nechat se na necelou hodinu vtáhnout do jiného světa a užít si doomovou ódu na radost.
