Nejbližší koncerty
  • 25. 05. 2024Koncert The Exploited se ze zdravotních důvodů bohužel po...
  • 27. 05. 2024NO FUCKER - d-beat & rawpunk z New York City, známý mj. d...
  • 29. 05. 2024Violent Way (USA) + Remdik (SK)
  • 31. 05. 2024Ráďa & Pepča proudly present: "Jen pro ten dnešní den sto...
  • 03. 06. 2024HIGH ON FIRE (USA) + REPELENT SS
  • 06. 06. 2024FOSCØ (ESP) - screamo https://fosco.bandcamp.com/album/g...
  • 06. 06. 2024WITCHING (USA) + HADÍ MORD + BLUES FOR THE RED SUN
  • 07. 06. 2024Illegal Illusion The Owl(s) Mayon
HUSMAN FEST

29. 10. 2017, Praha - Modrá Vopice

Jestli bych měl vypíchnout jednu akci, na kterou jsem se z té říjnové koncertní záplavy těšil, volba by padla právě na tento večer. V Modré Vopici se sešla čtveřice kapel, které spojuje kvalitní vydavatelství Ván Records. Hlavní hvězdou večera, měřeno dle popularity, byl chlapík TJ Cowgill, jenž působí na scéně pod názvem KING DUDE. Mé osobní preference však byly rozdány jinak. Důvodem, proč tenhle koncert navštívit, byla skupina THE RUINS OF BEVERAST.

Jelikož se počasí nevyvíjelo úplně ideálně, váhal jsem do poslední možné chvíle zda-li vůbec vyrazit a prát se s větrem a deštěm. Jak realita ukázala, největším nepřítelem nebyly přírodní vrtochy, ale silničáři, kteří mě a tisíce dalších na docela dlouho zablokovali na strakonické dálnici, což nakonec nemělo nijak extra fatální následky, ale o něco mě tahle banda přece jen okradla.

Šlo o to, že první měli tenhle večírek v devatenáct hodin otevřít italští CARONTE, které jsem za každou cenu vidět nemusel, což nelze tvrdit o následujících DOLCH, ty už jsem zkontrolovat potřeboval. Když jsem po sedmé zaparkoval ve starém známém dvoře, bylo mi jasné, že z útrob klubu, nezní stoner/doom, ale něco jiného. To něco jiného, navzdory pár hodin starému line-upu z facebookové události, byli právě němečtí DOLCH. Změna upečená na poslední chvíli, která pár lidem určitě hodila vidle do jejich plánu. Po mém vstupu do příjemně zaplněného klubu tou dobou dominovalo pomalé tempo a chytlavý hlas zpěvačky. Tvorbu DOLCH jsem si nijak extra nezmapoval a slyšel toho od nich velice málo, ale to, co se linulo z pódia, bylo jedním slovem výborné. Kapela byla oděna celá v černém, všichni měli přes hlavu kapuci, minimálně světla… když připočtu hudební produkci, tak jejich set měl uhrančivou atmosféru. A to navzdory problému s mikrofonem, který nastal ve třetí věci. Nejvíc pozornosti logicky přitahovala zpěvačka, která zpívala čistým hlasem. DOLCH zněli ve Vopici hodně doommetalově, ale atmosférou měli blíže k black metalu, v kytarách se sem tam i takové náznaky vystopovat daly. Skladby byly poměrně monotónní a jednoduše vystavěné, ale silně atmosférické a ten večer mi prostě skvěle sedly. Navíc oproti nahrávkám zněly songy víc tvrději, za což mohly hlavně přirozeně znějící bicí.

Na stoner doomové CARONTE jsem neměl úplně náladu. CARONTE patří do klasické kategorie kapel, které hrají slušně, ale abyste z nich byli odvaření, museli by přidat. Na druhou stranu vás jejich hudba neruší a říct přesně proč to na mě nefungovalo, prostě nedokážu. Možná za to mohl fakt, že to bylo naše první setkání, tím pádem jsem od nich neznal ani notu. Jako plus bych viděl, že kapela působila hodně sehraně a i když hrála jen s jednou kytarou, měla to zvukově dobře podchycené, což bylo znát při sólech, kdy druhá kytara nijak nescházela a basák výborně vyplňoval prostor.

Trochu jsem se obával, že to u mě budou mít THE RUINS OF BEVERAST po tom, jak mě silně zasáhli DOLCH, těžké. A musím říct, že mi chvíli trvalo, než jsem se na jejich vlnu dostal, přitom objektivně bylo vše v pořádku. Parta hostujících živých muzikantů kolem strůjce této kapely  Alexandera se snažila a nakonec dokázala svým umem rozpoutat to, co jsem od nich čekal. Hlavně díky poslední desce „Exuvia“ jsou THE RUINS OF BEVERAST už čím dál tím více doomovou kapelou. Samozřejmě nechybí prvky black a death metalu, ale převažuje pomalejší tempo a čím dál tím častěji je používán i čistý vokál. Téměř hodinové vystoupení začalo dle předpokladů titulní věcí z letos vydaného alba „Exuvia“. Téměř patnáct minut dlouhá spletitá kompozice začala pomalu rozehrávat svou hru, kdy nechyběly až hypnoticky znějící pasáže. To v následující „Surtur Barbaar Maritime“ se už v její druhé polovině dost zrychlilo a najelo na lehce „přímočařejší“ stopu. Kvalitativní laťka setu byla udržena po celou dobu a bylo jedno, z jakého alba se zrovna hrálo. Vystoupení bylo kompaktní. Ve všech skladbách díky specifickému zvuku kytar a temným zvukům samplů dokázala kapela vytvořit specifickou atmosféru, kterou ostatně jejich alba také disponují. Očekávání bylo naplněno.

Po okultním metalu nastoupila hvězda KING DUDE. Spojení KING DUDE a THE RUINS OF BEVERAST působí poněkud zvláštně, ale mám za to, že posluchači si dnes už dokáží během jednoho večera užít i takhle rozdílné party. KING DUDE jsou ale kapelou, která by hrála radši někde jinde než zrovna v Modré Vopici. Nevím, jaké je realita ve světě, kolik lidí na ně chodí... U nás to zřejmě s jejich popularitou nebude zase až tak horké. Na jaře hráli ve Futuru a teď najednou ve Vopici, což je kapacitně docela sešup. Nicméně své věrné, převážně dámského pohlaví, v prvních řadách mistr měl. A především ženy se měly na co koukat, protože kolem samotného TJ, který přišel až když bylo vše připravené, tak jak to hvězdy dělají… (úsměv), kapelu tvořila zajímavě vizuálně poskládaná sestava. Na druhou kytaru a klávesy hrál chlapík s vizáží „jasný lamač dívčích srdcí“, za bicími seděl moderní obrýlený hipster a basu obsluhovala dívka s účesem „na skinheda“. Všichni pak byli oděni do černých košilí a takhle vyšňoření vystoupili v prostoru Modré Vopice, kde na ně koukalo max. sto lidí, zvukař v kleci, a poněkud „skromnější“ interiér. TJ z toho byl vyloženě zaskočený, což neustále komentoval a byl to také jeden z důvodů, proč jsem zhruba po šesti skladbách odešel. Těch keců bylo víc než hudby. Lhal bych, kdybych tvrdil, že KING DUDE mám nějak naposlouchané, ale poslední album „Sex“ jsem párkrát sjel. Stejný pocit jako ze studiové podoby se dostavil i naživo. Když zazněly svižnější skladby, jako post punkem šmrncnutá „Holy Christos“ nebo do blues položená „I Wanna Die at 69“, bylo vše natřeno na růžovo. Problém mám s vyloženými cajdáky, které má KING DUDE pořešené tak napůl. Něco je lepší, v něčem není tak přesvědčivý jako jemu podobní interpreti. A ty nudnější věci mě v kombinaci s dlouhými proslovy natolik unavovaly, že byl čas vyrazit domů.


Zveřejněno: 02. 11. 2017
Přečteno:
3461 x
Autor: Coornelus | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář