Obrození retro vlny sedmdesátkového rocku je na západ od nás v plné síle. Přiznám se, že mi to někdy přijde až přehnané, občas se musím smát. Když to vezmu od vizáže, až po okopírované riffy, atd., přece jen poslouchat donekonečna tisící kopie BLACK SABBATH a spol. není úplně normální, což platí pro jakýkoliv styl. Je pravda, že je dost takových, kterým ke štěstí stačí jeden hutný riff a jsou spokojení, ale do téhle skupiny rozhodně nepatřím. Jenže když k máte k podobné hudbě vztah, vždy si nějakou tu zajímavou kapelu, která vám má co nabídnout, pro sebe v té nekonečné záplavě objevíte. Pro mě jsou takovým spolkem jednoznačně BLOOD CEREMONY, kteří loni bodovali se svojí velkou třetí deskou „The Eldritch Dark“. BLOOD CEREMONY u mě patří do takové soukromé trojice top retro kapel, společně s JEX THOTH a JESS AND THE ANCIENTS ONE.
Na koncert BLOOD CEREMONY jsem se těšil od prvního dne, kdy jsem dostal echo, že se u nás objeví. Jejich hudba mě loni neskutečně chytla a v podstatě pro mě představují hlavní tvář retro vlny. Jelikož je tahle kapela v Čechách poměrně neznámá a tenhle styl se u nás tolik nenosí, bylo mi jasné, že středeční večer bude komorní záležitostí. Z toho důvodů lákám na akci i svého otce, který jel se mnou na koncert po čtyřech letech. Na dotaz, na co že to jedeme, dostal odpověď, že uslyší něco ve stylu BLACK SABBATH a JETHRO TULL s ženským vokálem. Jeho komentář vystihl situaci úplně přesně, „takže mladý, co hrajou starej bigbít“. A vlastně o tom to celé zjednodušeně je.
Přicházíme do klubu něco po půl osmé jakožto čtvrtý a pátý a stáváme se svědky zvukovky předkapely SPIDERS. Za mixákem osoba, u které jsem si nebyl zcela jist, jestli se jedná o ženský nebo mužský rod, ale po hlubším zkoumání (okem) volím variantu a. Už během zvukovky je ke slyšení parádní zvuk. Každá z kapel má na tour svého zvukaře/zvukařku, a i když jsem na Sedmičce snad ani špatný zvuk nikdy nezažil, SPIDERS ho měli skvělý. Vtipně působila mluva zpěvačky Ann-Sofie při zkoušce mikrofonu; když ze sebe začala rychlou kadencí slov sypat švédštinu, znělo to hodně zajímavě, ale rozumět tomu nebylo ani trochu. Ptal jsem se i Slávka (což je místní barman, ale hlavně zpěvák MÖRKHIMMEL), co že to slečna říká, ale ani tento vyznavač severu pocházející z jižní Moravy ničemu nerozuměl, no docela ostuda na to, že se s MÖRKHIMMEL předevčírem vrátil z turné po Skandinávii (úsměv).
Chvilku po osmé, doslova pro pár lidí, začali SPIDERS hrát. Podobně a celkem logicky jako BLOOD CEREMONY hrají retro, čerpající hlavně ze sedmdesátých let. S nějakým přirovnáním ke konkrétní kapele tady asi nepochodím, protože jejich hudba je na mě až moc happy. Energická směs bigbítu, rokenrolu s kvalitním vokálem divošky Anii v legínách. Je to styl, který mě ani u starých kapel nikdy nebavil, tudíž nejsem odvázaný ani ze SPIDERS. První třetina mě ale díky zvuku a toho, že mi je kapely líto (jestli na ně koukalo dvacet lidí, tak to bylo moc), nějakým způsobem baví. Kapela fungovala, nedávala na sobě znát frustraci a dokonce i po každém potlesku poděkovali pěkně česky a s úsměvem. Z poslechu před koncertem mi v hlavě uvízla jenom jejich hitovka/klipovka „Hang Man“, která je fajn chytlavou skladbičkou, po hříchu mi ale přišla v celém jejich setu osamocená.
Po deváté večerní za zvuku intra přichází čtveřice kanaďanů z Toronta, v čele s démonickou Ali. Už v recenzi jsem ji za její projev dost chválil a jsem rád, že moje slova potvrdila, stejně jako zbytek kapely, i na živo. Z BLOOD CEREMONY úplně čišelo, že se jedná o sehranou a perfektně vyhranou kapelu, protože jediný nedostatek, který se dostavil, byl technického rázu. Hned v první skladbě, kterou byla dle očekávání „Witchwood“, sjel Ali mikrofon ze stojanu, když zrovna hrála na flétnu. Jinak jsem měl možnost vidět skvěle vyladěnou kapelu, s opět perfektním zvukem. Ten stál opravdu za to. Bál jsem se, aby nástroje, které ovládá Ali (klávesy, flétna) nedělaly nějakou neplechu, ale vše bylo vyvážené akorát. Největší slastí pro mé uši byla basa Lucase, která byla perfektně slyšet, a bylo znát, že na ní Lucas opravdu hraje a nejen zahušťuje spodek. Obzvlášť zřetelné to bylo při kytarových sólech kytaristy Seana.
Musím říct, že jsem opravdu očekával od BLOOD CEREMONY hodně, ale na druhou stranu jsem se bál, jak na ně bude působit fakt, že hrajou pro třicet lidí. Naštěstí moje obavy byly liché. Neměl jsem pocit, že by kapela něco odflákla a přesto, že při hraní Alia vyzařovala démonickým dojmem (gesta rukama, upřený pohled do lidí), mezi skladbama nepůsobila jako slečna vamp, ale jako milá, usměvavá holka. I když po pravdě její outfit a její vzhled mi moc dobře nedělá. Jít s ní na kafe, asi bych z ní měl trochu strach. (úsměv) Každopádně uznávám, že k tomu, co hrají, tento styl oblečení a vizáž prostě patří. Podstatná je ale hudba a já tu byl kvůli ní, a ta se servírovala na zlatém podnosu. První polovina setu mě doslova omámila, a při třetí „Return to Forever“, když došlo na prostřední pasáž a její geniální gradaci, kterou totálně zbožňuju, jsem se dotkl koncertního blaha.
Jak jsem vypozoroval, tak BLOOD CEREMONY na svých předešlých štacích různě mění pořadí skladeb a někdy úplně nějakou ze standardního setu vynechají a jinou naopak přidají. Moje pamět není nafukovací, ale mám za to, že došlo na všechny nejznámější a dle kapely nejhitovější věci a tzv. průřez tvorbou. Největší zastoupení měla logicky poslední deska „The Eldritch Dark“. Po „Witchwood“ to byla klipovka „Goodbye Geminy“, titulní „,The Eldritch Dark“, „The Magician“ a došlo i na mojí nejmíň oblíbenou „Lord Summerisle“, což je takový folkový cajdáček, který mi už přijde přes čáru. Na druhou stranu si v téhle věci zazpíval basák Lucas, který stejně na živo, tak jako z desky překvapil kvalitním pěveckým výkonem. Byla docela sranda ho sledovat, jak procítěně zpívá baladu v křiváku a tričku GORGUTS (úsměv). Mám za to, že bylo zahráno devět skladeb, a pět minut před desátou se BLOOD CEREMONY s námi rozloučili osmiminutovou „Oliver Haddo“. I přes potlesk a vyvolávání už ale bohužel nic nezaznělo. S omluvou, že už je deset, další věc nezahráli, jako přídavek měla zaznít „Master of Confusion“, škoda.
Co na závěr... z toho všeho, co bylo napsáno, je jasné, že jsem si koncert užil. BLOOD CEREMONY mě nadchli a jsem vděčný za to, že jsem je měl možnost spatřit, protože bůh ví, kdy se tady zase objeví. V podstatě kromě jedné skladby jsem si koncert vychutnal a převládá ve mně velká spokojenost. Snad jediným škraloupem byla návštěvnost. I když přítomná třicítka lidí vytvořila příjemnou atmosféru a kapela vypadala, že jí velice slabá účast nerozhodila, ale být tu o dvacet třicet hlav víc, bylo by líp. Osobně mě zamrzela ještě jedna věc, a to byl pohled na stánek s merchandise. V podstatě kromě triček a předraženého singlu neměli BLOOD CEREMONY s sebou nic. Jediné CD, ani jeden vinyl. Vše prý vyprodali během prvních pár koncertů a to pražská zastávka zakončovala teprve první polovinu jejich evropského tour.
Kompletní fotogalerie je zde: PHOTOMUSIC
Na koncert BLOOD CEREMONY jsem se těšil od prvního dne, kdy jsem dostal echo, že se u nás objeví. Jejich hudba mě loni neskutečně chytla a v podstatě pro mě představují hlavní tvář retro vlny. Jelikož je tahle kapela v Čechách poměrně neznámá a tenhle styl se u nás tolik nenosí, bylo mi jasné, že středeční večer bude komorní záležitostí. Z toho důvodů lákám na akci i svého otce, který jel se mnou na koncert po čtyřech letech. Na dotaz, na co že to jedeme, dostal odpověď, že uslyší něco ve stylu BLACK SABBATH a JETHRO TULL s ženským vokálem. Jeho komentář vystihl situaci úplně přesně, „takže mladý, co hrajou starej bigbít“. A vlastně o tom to celé zjednodušeně je.
Přicházíme do klubu něco po půl osmé jakožto čtvrtý a pátý a stáváme se svědky zvukovky předkapely SPIDERS. Za mixákem osoba, u které jsem si nebyl zcela jist, jestli se jedná o ženský nebo mužský rod, ale po hlubším zkoumání (okem) volím variantu a. Už během zvukovky je ke slyšení parádní zvuk. Každá z kapel má na tour svého zvukaře/zvukařku, a i když jsem na Sedmičce snad ani špatný zvuk nikdy nezažil, SPIDERS ho měli skvělý. Vtipně působila mluva zpěvačky Ann-Sofie při zkoušce mikrofonu; když ze sebe začala rychlou kadencí slov sypat švédštinu, znělo to hodně zajímavě, ale rozumět tomu nebylo ani trochu. Ptal jsem se i Slávka (což je místní barman, ale hlavně zpěvák MÖRKHIMMEL), co že to slečna říká, ale ani tento vyznavač severu pocházející z jižní Moravy ničemu nerozuměl, no docela ostuda na to, že se s MÖRKHIMMEL předevčírem vrátil z turné po Skandinávii (úsměv).
Chvilku po osmé, doslova pro pár lidí, začali SPIDERS hrát. Podobně a celkem logicky jako BLOOD CEREMONY hrají retro, čerpající hlavně ze sedmdesátých let. S nějakým přirovnáním ke konkrétní kapele tady asi nepochodím, protože jejich hudba je na mě až moc happy. Energická směs bigbítu, rokenrolu s kvalitním vokálem divošky Anii v legínách. Je to styl, který mě ani u starých kapel nikdy nebavil, tudíž nejsem odvázaný ani ze SPIDERS. První třetina mě ale díky zvuku a toho, že mi je kapely líto (jestli na ně koukalo dvacet lidí, tak to bylo moc), nějakým způsobem baví. Kapela fungovala, nedávala na sobě znát frustraci a dokonce i po každém potlesku poděkovali pěkně česky a s úsměvem. Z poslechu před koncertem mi v hlavě uvízla jenom jejich hitovka/klipovka „Hang Man“, která je fajn chytlavou skladbičkou, po hříchu mi ale přišla v celém jejich setu osamocená.
Po deváté večerní za zvuku intra přichází čtveřice kanaďanů z Toronta, v čele s démonickou Ali. Už v recenzi jsem ji za její projev dost chválil a jsem rád, že moje slova potvrdila, stejně jako zbytek kapely, i na živo. Z BLOOD CEREMONY úplně čišelo, že se jedná o sehranou a perfektně vyhranou kapelu, protože jediný nedostatek, který se dostavil, byl technického rázu. Hned v první skladbě, kterou byla dle očekávání „Witchwood“, sjel Ali mikrofon ze stojanu, když zrovna hrála na flétnu. Jinak jsem měl možnost vidět skvěle vyladěnou kapelu, s opět perfektním zvukem. Ten stál opravdu za to. Bál jsem se, aby nástroje, které ovládá Ali (klávesy, flétna) nedělaly nějakou neplechu, ale vše bylo vyvážené akorát. Největší slastí pro mé uši byla basa Lucase, která byla perfektně slyšet, a bylo znát, že na ní Lucas opravdu hraje a nejen zahušťuje spodek. Obzvlášť zřetelné to bylo při kytarových sólech kytaristy Seana.
Musím říct, že jsem opravdu očekával od BLOOD CEREMONY hodně, ale na druhou stranu jsem se bál, jak na ně bude působit fakt, že hrajou pro třicet lidí. Naštěstí moje obavy byly liché. Neměl jsem pocit, že by kapela něco odflákla a přesto, že při hraní Alia vyzařovala démonickým dojmem (gesta rukama, upřený pohled do lidí), mezi skladbama nepůsobila jako slečna vamp, ale jako milá, usměvavá holka. I když po pravdě její outfit a její vzhled mi moc dobře nedělá. Jít s ní na kafe, asi bych z ní měl trochu strach. (úsměv) Každopádně uznávám, že k tomu, co hrají, tento styl oblečení a vizáž prostě patří. Podstatná je ale hudba a já tu byl kvůli ní, a ta se servírovala na zlatém podnosu. První polovina setu mě doslova omámila, a při třetí „Return to Forever“, když došlo na prostřední pasáž a její geniální gradaci, kterou totálně zbožňuju, jsem se dotkl koncertního blaha.
Jak jsem vypozoroval, tak BLOOD CEREMONY na svých předešlých štacích různě mění pořadí skladeb a někdy úplně nějakou ze standardního setu vynechají a jinou naopak přidají. Moje pamět není nafukovací, ale mám za to, že došlo na všechny nejznámější a dle kapely nejhitovější věci a tzv. průřez tvorbou. Největší zastoupení měla logicky poslední deska „The Eldritch Dark“. Po „Witchwood“ to byla klipovka „Goodbye Geminy“, titulní „,The Eldritch Dark“, „The Magician“ a došlo i na mojí nejmíň oblíbenou „Lord Summerisle“, což je takový folkový cajdáček, který mi už přijde přes čáru. Na druhou stranu si v téhle věci zazpíval basák Lucas, který stejně na živo, tak jako z desky překvapil kvalitním pěveckým výkonem. Byla docela sranda ho sledovat, jak procítěně zpívá baladu v křiváku a tričku GORGUTS (úsměv). Mám za to, že bylo zahráno devět skladeb, a pět minut před desátou se BLOOD CEREMONY s námi rozloučili osmiminutovou „Oliver Haddo“. I přes potlesk a vyvolávání už ale bohužel nic nezaznělo. S omluvou, že už je deset, další věc nezahráli, jako přídavek měla zaznít „Master of Confusion“, škoda.
Co na závěr... z toho všeho, co bylo napsáno, je jasné, že jsem si koncert užil. BLOOD CEREMONY mě nadchli a jsem vděčný za to, že jsem je měl možnost spatřit, protože bůh ví, kdy se tady zase objeví. V podstatě kromě jedné skladby jsem si koncert vychutnal a převládá ve mně velká spokojenost. Snad jediným škraloupem byla návštěvnost. I když přítomná třicítka lidí vytvořila příjemnou atmosféru a kapela vypadala, že jí velice slabá účast nerozhodila, ale být tu o dvacet třicet hlav víc, bylo by líp. Osobně mě zamrzela ještě jedna věc, a to byl pohled na stánek s merchandise. V podstatě kromě triček a předraženého singlu neměli BLOOD CEREMONY s sebou nic. Jediné CD, ani jeden vinyl. Vše prý vyprodali během prvních pár koncertů a to pražská zastávka zakončovala teprve první polovinu jejich evropského tour.
Kompletní fotogalerie je zde: PHOTOMUSIC
