ZUBY NEHTY – Srdce ven

Myslím, že na třetí planetě sluneční soustavy neleží, nesedí, nestojí, nechodí, neplave, neběží, nejede ani neletí člověk, který by za poslední tři měsíce slyšel nahrávky skupin DYBBUK a ZUBY NEHTY častěji než já. Jeden důvod neustále protáčených alb obou kapel (i když z mého pohledu jedné, a to včetně PLYNU, který předcházel DYBBUKU) zatím nechám stranou, tím druhým je, že mě devadesát procent písniček baví a dělá radost, třetím pak vydání nového alba po sedmi letech od předchozích „Kusů“. 

K PLYNU, DYBBUKU a ZUBŮM NEHTŮM chovám sympatie od první poloviny osmdesátých let, kdy se mi do rukou dostala kazeta s nahrávkou několika písní PLYNU, které mi tehdy učarovaly – a dodnes mám v hlavě tehdejší syrovější verze skladeb „Podivná kuchařka“, „Tygr“, „Poletíme“ nebo „Ale čert to vem“. Osmdesáté roky plynuly, z PLYNU se stal DYBBUK (EP „Rock debut 1“), z DYBBUKU část sestavy odešla do PANIKY a část založila ZUBY NEHTY, aby se v ZUBECH NEHTECH zase zásadní parta po roce 1990 sešla. ZUBY NEHTY mají od té doby na kontě šest řadových desek, neřadovou „posmrtnou“ kolekci DYBBUKU i best of výběr, přičemž skoro na všechna alba zařadily vedle nových i nějaký letitý song z osmdesátých let. 

PLYN a DYBBUK kdysi vyšly z podzemí, zpočátku míchaly punk, novou vlnu, alternativu i underground (v případě undergroundu mám na mysli návaznost na tzv. druhou kulturu sedmdesátých let), v textech poetické, rozjívené i vážnější polohy, kterým dávaly originální podobu. Samozřejmě dnes nelze od dam cca šedesátiletých čekat hudební revoluci, ale fanoušci, kteří s kapelou stárnou, dostanou i na „obnaženém srdci“ porci muziky, která plynule navazuje na předchozí alba. A nechybí ani ten punk, ani ta rozvernost.

A nechybí ani starší písničky, úvodní „Paví“ vznikla v roce 2006, titulní „Vlčí“ (ano, vím, jak se album jmenuje, ale právě z „Vlčí“ písně pochází sousloví „srdce ven“) o dva roky později, na minulé „Kusy“ se nevešly a jejich čas přišel letos. Letos nebo loni, podle toho, jak se to vezme, nahrávání probíhalo během podzimu/zimy 2020/2021, přesně čtyřicet let poté, co vznikly vůbec první skladby PLYNU. Takže oslava dlouhověkosti kapely, ve které stále působí dvě dámy pamatující PLYN v roce 1980  (Marka Míková, Pavla Jonssonová), jedna pamatující DYBBUK v roce 1983 (Kateřina Jirčíková), jedna pamatující ZUBY NEHTY v roce 1990 (Alice Flesarová) a jedna pamatující ZUBY NEHTY v letech 1997-2002 (Jana Kaplanová se loni do ZUBŮ NEHTŮ vrátila a nahradila další ze zakládajících členek Hanku Řepovou). Druhdy ryze ženská kapela časem sem tam angažovala i nějakého muže, nejdéle „vydržel“ Jan Maxa, který to s kapelou táhle deset let. 

„Srdce ven“ je zdánlivě vyklidněné alternativně rockové album, řada písní se líně převaluje, prim hrají zpěvy, hodně výrazné jsou dechy, piano i baskytara, méně pak kytary. Ale kromě oné vyklidněnosti se objevují i rozvernější a ostřejší skladby (nebo jejich části). Signifikantní je v tomto směru „El Capitan“, jehož dvě třetiny jsou postavené na „bublajícím“ sedmdesátkovém art pianu a flétně, s blížícím se finále ale nabere muzika i hlas na síle a třetí sloka je jedním slovem krásná – emotivní, expresivní, radostná… pro mě první vrchol alba. Těch vrcholů je celá řada, album je vzácně vyrovnané, ale dejme tomu, že osu tvoří „El Capitan“, „Ptačí“, „Metelice“, „Vlčí“, „Paní VII“, „Urubamba“ a „Braní“. Každá z uvedených skladeb je jiná, album je, stejně jako všechna předchozí, velmi pestré, a to i po pěvecké stránce, protože se u mikrofonu střídají všechny dámy i basák, nechybí vícehlasy, sbory ani bezeslovné vokály, jediné, co chybí, je ležérní zpěv ex-bubenice Hanky. A co přebývá, je zpěv Jana Maxy; ne, že by byl špatný nebo do skladby „Jmelí“ neseděl, ale mám PLYN / DYBBUK / ZUBY NEHTY zafixované jako kapely s ženskými hlasy a mužský mi v nich připadá nepatřičný. 

Zachována zůstala řada tradic – v první řadě nechybí další díl „Paní“, již sedmý, a potřetí se v ní kromě podivné paní objevuje tramvaj. Nechybí ani zvířecí písničky, odhadem už jich je v diskografii kapely patnáct dvacet, i když ony ty názvy jsou lehce matoucí, slova se většinou netýkají přímo živočichů, ale jsou různými podobenstvími, např. „Ptačí“ je o životních pádech a vzletech, přičemž vzlety by měly přijít i „i když máš peruť zlomenou“. Ono je vůbec v textech zašifrováno hodně životních pravd, žel i těch smutných, pro tu nejsmutnější si ZUBY NEHTY vypůjčily verše od básníka Jana Skácela a „Braní“ věnovaly nedávno zesnulému Romkovi Hanzlíkovi (ex-členovi UŽ JSME DOMA a manažerovi několika kapel včetně ZUBŮ NEHTŮ). 

„Srdce ven“ je dvěma slovy hezké album. Hezké, milé, dá se poslouchat při práci fyzické i duševní, dá se u něj přemýšlet, relaxovat i tancovat nebo vydat na výlet do San Franciska či k peruánské řece. K velmi dobrému dojmu přispívá i kvalitní zvuk ze studia Jámor, muzikant-ky/i si s Ondřejem Ježkem vyhráli s aranžemi, aby se žádný nástroj neztrácel a aby byl každý tón pěkně slyšet. 

Náladu alba hezky dotváří obal. Digipack má sice jen čtyři strany, ale booklet šestnáct, ke každé skladbě vznikl extra obrázek (a zarámované ve formátu 20 x 20 cm jsou na prodej). Omrknout je lze na webu kapely, takže jen dodám, že jejich autorem a veškeré grafiky je Golda a že jeho práce zaslouží potlesk – proti předchozímu CD, které vizuálně zapadalo na diskotéku v Horní Dolní v osmdesátých letech, je „srdeční“ album do světa vypraveno jako na Ples v Opeře. 

Seznam skladeb:

1. Paví
2. El Capitan
3. Silueta
4. Ptačí
5. Metelice
6. Vlci
7. Vývar
8. Jmelí
9. Paní VII
10. Kapka
11. Urubamba
12. Braní
13. San Francisco

Čas: 38:22

Sestava:

• Marka Míková – piano, zpěv
• Kateřina Jirčíková – flétna, saxofon, zpěv
• Alice Flesarová – saxofon, zpěv
• Jan Maxa – baskytara, zpěv
• Pavla Jonssonová – kytara, zpěv
• Jana Kaplanová – bicí, trubka, zpěv
• Petr Marvin Svoboda – bicí (9, 13)

Host:

• Ondřej Ježek – kytara, basový syntezátor, tleskání

ROZHOVOR

https://www.zubynehty.cz/
Facebook