TRNY & ŽILETKY "Podměstí"

O novém albu, změnách v sestavě i dlouhověkosti kapely jsme si povídali s Markou Míkovou, Kateřinou Jirčíkovou a Janem Maxou.

ZUBY NEHTY, dříve DYBBUK a ještě předtím PLYN. Čtyřicet let na scéně, šest alb (plus výběry a EP), stovky odehraných koncertů, řadu let ryze ženský soubor, do kterého sem tam vnikl mužský element. O novém albu, změnách v sestavě i dlouhověkosti kapely jsme si povídali s Markou Míkovou, Kateřinou Jirčíkovou a Janem Maxou.

Ahoj. Vaše aktuální album dělí od předchozího sedm let. Samozřejmě už nejsou devadesátá léta, kdy jste vydávali desky každé dva roky, ale i na dnešní poměry je to poměrně dlouhý čas, i když pořád ne tak dlouhý jako mezi „Kusy“ a „Lodí“. Když vyšly „Kusy“, měli jste za to, že jde o tečku v diskografii, nebo jste neřešili, jestli ještě nějaká deska vyjde? Nakolik a na jak dlouho dopředu se v kapele ZUBY NEHTY plánuje?

Marka: Cheche… nikdy neplánujeme. Každý koncert může být poslední. Natož deska. Ale když vyšly „Kusy“, tušila jsem, že to není poslední slovo. Stejně tak teď. To nejlepší ještě přijde.

Jádro DYBBUKU / ZUBŮ NEHTŮ pro mě vždycky tvořily čtyři dámy, kolem kterých se sestava různě proměňovala. Ale v současné době jste z oné čtveřice (Marka Míková, Pavla Jonssonová, Hanka Řepová, Kateřina Jirčíková) zůstaly plně aktivní jen dvě. Pavla, která byla u zrodu všech tří kapel (i PLYNU), s vámi už několik let nekoncertuje, ale ve studiu se objevila, dokonce po 21 letech (na předchozích „Kusech“ z roku 2014 se nepodílela, před „Kusy“ vyšlo album „Loď odplouvá“ v roce 1999). Bylo primárním důvodem Pavliny účasti zařazení dvou jejích písní „Paví“ a „Vlčí“ z let 2006 a 2008?

Marka: Někdy je těžké spolu zůstat. Všechno se poskládalo jinak. Já mám moc ráda Pavliny hudební nápady, proto s ní hraju v kapele MALÉ ZUBY. Pavla si, myslím, hostování na desce moc užila, i tvůrčí zkoušení u mě doma bylo prima. Jistě spolu budeme hrát dál, ale v jiné formě. 

Honza: Pavlinu hudební i textovou tvorbu mám ve velké úctě a když se po „Kusech“ k ZUBŮM NEHTŮM vrátila, bylo to velice podnětné a zajímavé. „Vlčí“ byla jedna z prvních písniček, kterou jsme na nové album začali zkoušet a dodělávat, o něco později přišla Pavla s několika dalšími skladbami, mezi nimi právě „Paví“. Její studiové přispění k nové desce vnímám jako naprosto zásadní, třeba „Metelice“ díky kytaře krásně rozkvetla. 

Zařazování starších písní se u vás celkem tradice, dříve jste sahali do osmdesátých let, teď hlouběji než deset let do minulosti. Proč se tak děje?

Marka: Pro mě byly ty písničky vlastně nové... Obsahově. „Tahleta píseň mě baví, prostě baví…,“ přesně tak to pociťuju, i když se znovu rozstříhají slova a poskládají jinak, píseň žije… A „Vlčí“ – já vidím kluka s vlčí tváří, jak čeká před domem a když sejdu dolu, chytne mě za ruku a rozběhne se, pak jsme jak dva vlci, kteří běží Prahou a vyjou na měsíc… vždycky je potřeba nechat za sebou smutky, rozčarování, obviňování, nenávist a vyběhnout ven – s klukem, kterej má vlčí oči.

Kromě zmíněných starších písní je materiál na „Srdce ven“ jak starý? Tvoříte „pomalu a jistě“ do šuplíků, nebo si řeknete „teď jdeme skládat a do roka a do dne každá/ý přinese dvě, Marka pět věcí? (úsměv)

Marka: Mě písničky přepadají, nedají mi spát, jsou se mnou, dokud je nedokončím – někdy to trvá… Pak je s bušícím srdcem zahraju kapele a čekám. Některé odmítnou – tak ty pak hraju sama, některé se jim líbí a dodají do nich další nápady. Kateřina nechá na svoje písně vždycky dlouho čekat, chce, aby byly perfektní a většinou přinese i noty. Alici to taky trvá, ale pak zahraje nebo zazpívá nosný nápad, který spolu dotvoříme. Honza vstoupil do tvorby s „Paní VII“, která byla neodolatelná a „Jmelí“ je inspirováno skutečnou událostí kapely.

Kateřina: Mé dvě věci vznikly pro toto album, takže jsou relativně nové. Relativně proto, že já se skoro s každou věcí dlouho trápím, tedy s texty, asi k tomu přistupuju s příliš velkými obavami, aby to nebyla úplná pitomost. Chybí mi Marčina lehkost, jsem tvůrce těžkopádný a téměř každý verš tisíckrát překopávám. Hudebně je to pro mě mnohem snazší, tam mi často stačí chvilková improvizace a je hotovo. Nicméně tentokrát jsem se bolestného procesu částečně zbavila tím, že jsem zhudebnila nádhernou Skácelovu báseň.

Honza: Před lety jsem trávil hodně času doma u piána bezcílným břinkáním, u kterého mě napadaly písničky každou chvíli. Dnes na to bohužel čas nemám, takže se ty písničky musí vynořit samy, přes všechnu pěnu dní… a to se holt nestává moc často. Většinou musí přijít nějaký konkrétní impuls, jako Marčina legrační věta o narozeninách, z níž vznikla „Paní VII“ nebo podivný zážitek v Přerově, z něhož vzniklo „Jmelí“. 

Významná změna sestavy se udála nedlouho před natáčením alba „Srdce ven“, kapelu opustila Hanka Řepová. Nebylo to poprvé, pauzu už v minulosti měla… Nicméně když odchází zakládající členka PLYNU i DYBBUKU a dlouholetá členka ZUBŮ NEHTŮ, je to asi pro všechny těžké. Napadá mě, že ZUBY NEHTY nejsou kapelou, která by hrála padesát koncertů do roka a vydávala alba ob rok, takže se nejedná o velký zápřah – a ostatní, kteří mají poměrně bohatá portfolia aktivit, to stíhají. Hanka už neměla elán, nebo ji to po letech přestalo bavit?

Marka: Je to smutná historie plná nedorozumění a bolí dodnes, aspoň mě. Vlastně tomu nerozumím, proč Hanka zlomila paličky. To ví jen ona.

Kateřina: Nechci a nemůžu mluvit za Hanku, ale já jsem měla už delší dobu pocit, že se chce víc realizovat ve své práci, tudíž jí zbývá méně času a energie na kapelu, a že je v tom poněkud rozkolísaná. Markou zmíněná nedorozumění jako by nešla vysvětlit a napravit, což vyústilo v poměrně hořký rozchod.

Hančino místo za bicími obsadila Jana Kaplanová, která už v ZUBECH NEHTECH v minulosti (cca 1997-2002) hrála. Byla první volbou, nebo jste bubenický post řešili delší dobu? Připadalo v úvahu, že by na „plný úvazek“ naskočil Petr Svoboda, nebo ho V. T. MARVIN plně zaměstnává? Ve studiu se taky částečně zapojil… 

Marka: Jana byla první volbou. Je jasné ale, že se čtyřmi malými dětmi a místem bydliště (Rudník v Krkonoších) to nebude mít lehké. Tak máme tedy bubeníky dva. Janu a Marvina.

Několik vašich nahrávek produkoval Miroslav Wanek z UŽ JSME DOMA, tentokrát jste produkci svěřili Ondřeji Ježkovi. Míra neměl čas, nebo jste chtěli vyzkoušet jiný způsob práce? V čem spočívá Ondřejův vklad na albu?

Marka: V čase kovidu jsme zvolili Ondřeje. Zdálo se to být schůdnější. Ondřejův vklad: Chyba je dárek. Ne vážně, Ondřej je kouzelník.

Kateřina: Já mám dojem, že na Ondřejovi jsme se shodli covid necovid. Ve studiu ho vnímám jako dalšího, velmi zásadního člena kapely. Má skvělé nápady, skvělé uši, umí – pro mě dokonale – rozlišit podstatné od nepodstatného a navíc je to prima chlapík. 

Prostředky na nahrání/vydání alba jste shromažďovali pomocí služby Hithit, vybrat se vám podařilo skoro 170 tisíc korun. Co vás k tomu vedlo? Šlo vám skutečně o shromáždění peněz, nebo jste si spíš chtěli otestovat, jaký je o vaši kapelu zájem – jestli se najde dost lidí, kteří o další písničky stojí? Na druhou stranu jste při startu kampaně odtajnili obrázky ke všem skladbám, takže jste asi byli rozhodnuti CD vydat, ať kampaň klapne, nebo ne… 

Marka: Potřebovali jsme to především na klip. Já jsem toužila i po zpěvníku, který by si naši fanoušci mohli vzít k táboráku a mohli tak nechat žít naše písničky kdekoli a kdykoli. To se zatím zdá být neuskutečnitelné. Taky jsme chtěli trička, zaplatit Goldovi za obal, atd… byla to nutnost. A zároveň jsme fakt vděční, že jsme to posbírali, že nás lidi mají rádi.

Obal „Srdce ven“ obstaral Golda a prokázal, že má zlaté ruce a že jeho volba určitě nebyla z nouze ctnost. (úsměv) Chtěli jste po „Kusech“, kde se podle mě obal nepovedl, něco hezkého, co obstojí ve zkoušce časem? 

Marka: Golda dokázal dodat písničkám ještě další rozměr. Rozumí nám. Byla to skvělá volba, oslovit právě jeho. 

Honza: Naprostý souhlas, ale mám potřebu dodat, že obal „Kusů“ ve stylu kaleidoskopu mám moc rád a považuju ho za povedený.

Specifikem obalu jsou obrázky, které doprovází každou písničku. Předpokládám, že Golda tvořil se znalostí minimálně textů – a na jejich základě vytvářel různými technikami zajímavé kombinace. Stalo se, že byste s nějakým návrhem nebyli spokojeni a obrázek nechali předělat, nebo jsou všechny „první dobré“? A jaký je o ně mezi fanoušky zájem? (Pozn.: Obrázky je možné zakoupit zarámované ve formátu 20 x 20 cm.)

Marka: Já jsem trochu dělala drahoty s návrhem první strany. To je ta, která je nakonec až na spodní straně. Byly to ty karty – muž a žena – myslím, že o tomhle naše hudba nikdy nebyla. To byl taky první Goldův návrh, pak už se mi všechny líbily na první dobrou. A myslím, že srdce s chobotnicí je přesné. Může nás škrtit ledacos, ale srdce buší dál a tryskají z něj melodie.

Kateřina: Golda hned na začátku poměrně jasně a nekompromisně řekl, že má svou koncepci, a že pokud s ní budeme mít problém, OK, ale potom to dělat nemůže. Mně osobně to znělo jako rajská hudba, protože když si výtvarník nechá od každého kecat do každé čárky, je to cesta do pekel. Opravdu jediná věc, která neprošla, byl ten původní návrh obalu, ale tam byl ochotný nabídnout alternativu. Vše ostatní je na první dobrou a bez výhrad.

Stejně jako obal mi přijdou trvanlivé vaše texty. V recenzi jsem psal, že je v textech zašifrováno hodně životních pravd, což je takové zobecnění, ale já to tak chápu, když texty čtu a přemýšlím, co jimi chcete vyjádřit, samozřejmě kromě „Vývaru“, což je legrace podobná letité „Podivné kuchařce“. Je pro vás důležité, aby texty „nebyly na první dobrou“, ale trochu zašifrované? Vznikají lehce, nebo je to o delším procesu a úpravách?

Marka: Je to pokaždé jiné. Někdy text vytryskne spolu s melodií, někdy se na něj čeká. „Urubamba“ byla tak košatá a valila se z ní slova, nebylo možné je poskládat, až si je překotná řeka sama vzala.

Honza: Já vždycky šifruju, jinak to neumím. 

Mají ZUBY NEHTY zkušebnu, kde skladby a texty dostávají finální ráz, nebo jste přešli na moderní způsob spolupráce/komunikace a vše si posíláte přes internet? 

Marka: Já miluju zkoušení a pobývání spolu. Bohužel naši zkušebnu poblíž Náměstí Bratří Synků zbourali a tak teď musíme najít novou.

Honza: Vzhledem k tomu, jakou dalo práci jen se shodnout na linku na tenhle článek v google disku, abychom ho mohli všichni upravovat a číst, tak si se ZUBY NEHTY jiné tvoření než ve zkušebně fakt neumím představit. A asi bych to ani nechtěl. Jak zpívaly kdysi ŽENY: „zkušebna čeká, dřevěná, měkká“.

Koncertování v uplynulých patnácti měsících narušily dobře známé okolnosti. Pokud by byla doba normální, jak často byste koncertovali? Máte nějakou dohodu, že xy koncertů do roka je strop? Podle čeho si vybíráte, kde zahrajete a kde ne? Jak často vás lákají na akce, na kterých obecně vystupovat nechcete?

Marka: Maximum pro nás byly tak čtyři koncerty do měsíce. Jsme hodně vytíženi. Málokdy se nám stane, že nějaký koncert odmítneme. Spíše se z každé akce těšíme. Zvou nás na neobvyklá místa, většinou moc zajímaví lidé.

Jedna osobní otázka na Marku. (úsměv) Jak došlo k nasazení kloboučku se závojíčkem, které jsou takovou neodmyslitelnou součástí koncertních kostýmů? 

Marka: Úplně na začátku jsem ho sebrala mojí mamince, která ho měla kdesi schovaný. Líbilo se mi být trochu schovaná pod závojem. Teď mě baví nové varianty pokrývek hlavy čím dál víc…

Když se za cca čtyřiceti roky existence kapely ohlédnete, co vám dělá největší radost? A když se ohlédnete na začátek, kdy jste začínali v PLYNU, resp. ve VLTAVĚ – napadlo vás, že budete aktivně dělat muziku v roce 2021? V čem spatřujete recept na dlouhověkost muzikanta, respektive kapely?

Marka: No to je mi těžká otázka. Čas přece běží čím dál rychleji. Člověk si neuvědomuje, kolik mu je, připadá si pořád stejný. Je to jako rodina, můžete se naštvat, pohádat, ale zase se k sobě vracíte, potřebujete se vidět, vědět o sobě. Tak to mám já.

Kateřina: Radost mi dělá to, že nám to stále dělá radost, jsme spolu rádi, máme se rádi a baví nás to. Jinak bychom to vážně nedělali. To je odpověď a asi i recept.

Honza: Ve VLTAVĚ jsem začínal, když mi bylo dvaadvacet, a byla to moje tuším čtvrtá kapela. Kolem vládly osmdesátky a zahnívající normalizace a rok 2021 bylo cosi vzdáleného, nepředstavitelného. A tu dlouhověkost kapely mám stejně jako Kateřina, je to o lidech, s nimiž mě baví být, smát se, tvořit a hrát. 

RECENZE

https://www.zubynehty.cz/
Facebook


Zveřejněno: 08. 08. 2021
Přečteno:
281 x
Autor: Johan | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář