Rozhovor je z půle května 2020, ale kapela nedávno vypustila nové skladby a její představení určitě není od věci.
Čau, takže začneme klasicky historií. Kdo, jak a proč dal dohromady LUCIFER EFEKT? Všichni přece působíte i v jiných kapelách…
André: Založení kapely se odehrálo jednoho podzimního večera 2014 v hospodě u Němca.
Tou dobou jsem po rozpadu CO-CA už několik let hrál pouze na bicí v TELEFONU a absťák po hraní na kytaru zřejmě kulminoval, tak jsem oslovil basáka Kečupa, jestli by si se mnou nebrnknul pár mých nápadů. A on na to po pár pivních a rumových záklonech kývnul. Pak už to šlo ráz naráz...
Keč: Já jen doplním, že jsem s účastí v další kapele fakt trochu váhal. Ještě jsem tehdy hrál v PLAYBACK REVIVALU a paralelně fungoval i TELEFON. Má zvědavost mě ale přemluvila a šel jsem do toho. Ale pokud mě paměť neklame, tak nově vzniklé seskupení se hned nejmenovalo LUCIFER EFEKT. Začala totiž mezifáze s cover bandem CIRKUS VRAH, kde společně s námi a Leniou hrál na bubny Best z PLAYBACKU. Původní představa byla, že nacvičíme punkové i jiné rokenrolové šlágry a vrhneme se do organizování “tanečních zábav“ na Vrahu. S Vrahem to ale dopadlo, jak to dopadlo, měli jsme jen jeden koncík na soukromé narozeninové párty v Rožnově a tím čajové dýchánky skončily. Ondra začal nosit čím dál více vlastních songů, přišel nový bubeník Čárlí a začala další transformace.
Lenia: Tak já se tady dostala trochu jako slepý (nebo slepá) k houslím. Hrála jsem v té době ještě v kapele UŠTKNI, tak jsem si spíš nedovedla představit, že bych ještě stíhala další projekt. Je fakt, že mě nabídka ke zpěvu hodně potěšila. Jen jsem si zpočátku myslela, že budu spíš externí zpěvačka – vokalistka, která občas zahostuje v kapele. Za těchto okolností jsem si říkala, že to dám, tak jsem do toho šla. Jenže realita byla jiná, nasazení veliké, zapojení plnohodnotné zpěvačky žádoucí. Tak jsem se v kapele ocitla jako plnohodnotný člen. Teď jsem za to ráda.
Název LUCIFER EFEKT (stejně tak titulka vašeho alba “My“) odkazuje na Zimbardovu knihu. Je to pro vás jakási “bible“ v kapele, že jste zvolili právě toto téma? Co vás na něm tak fascinuje?
André: Název kapely jsem nosil v hlavě už dýl. O sociální psychologii jsem se lehce zajímal už dřív a práce Zimbarda mi připadaly přímo strhující. Jeho vězeňský experiment na studentech je už legendární. Derivátem jeho dlouholeté práce je mimo jiné také právě pojem Luciferův efekt, který si i zaregistroval. Ten pojmenovává určitou predispozici každého z nás, jednat za určitých podmínek, né nutně extrémních, jako největší padouch. Zpochybňuje určitou sebejistotu obsaženou ve frázi “to bych nikdy neudělal“. Dá se říci, že i díky němu je doloženo, jak moc jsou naše morálka a etika chování chatrné. Proto se taky zastal obviněných vojáků ze zneužívání vězňů v Abú Grajb. Tvrdí, že podmínky a jiné sociální okolnosti nastavené vládou, potažmo armádou, nemohly dospět k jinému konci. Proto obviňuje na místo pěšáků velení. Dle mého názoru je toto poznání právě dnes velice zásadní. Způsoby manipulace a špehování jsou na vrcholu a určovat co je dobré a špatné může kdokoliv. Takže šikovně přinutit lidi k něčemu, dříve nemyslitelnému, může být snadné.
Například zrovna teď jsme uprostřed virové pandemie a už se dějí věci nevídané až téměř šílené, ale o tom někdy později až budeme vědět, co vše jsme bez diskuze akceptovali a jak jsme sami konali.
Keč: No, bible asi ne. Pro mě osobně je to ale určitě zajímavé téma, nad kterým lze hluboce i soustavně přemýšlet. Knihu jsem ještě nečetl (je ale v pořadí), jen jsem zkouknul pár filmů, které byly tímto experimentem inspirovány. Svým způsobem to člověka nějakým zvláštním způsobem přitahuje, a ptá se sám sebe, kde jsou všechny ty možné i nemožné hranice lidského činění. Nevím, s jakou “známkou“ bych vyšel z podobného experimentu. Ale radši nevědět…
Lenia: Kniha od Philipa Zimbarda není sice mojí “biblí“, ale jeho myšlenky i v jiných titulech jsou hodně zajímavé, nejen to, co se týká tématu Luciferův efekt. K povšimnutí stojí třeba i myšlenky v knížce Odpojený muž.
“Jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí“ – tohle nás každodenně provází všechny. Protože nikdo nemůže vědět, co jsme schopni udělat v nátlaku situace či nesmyslného vedení. Sama cítím, že mívám na rameni anděla a na druhém démona, takže jde o to, jak si dokážeme sáhnout do svého svědomí, jak si každý z nás umí uvědomit všechny svoje stránky osobnosti, přijmout je, pracovat s nima. Umět se bránit tomu, co dělat nechceme, nebo nám není blízké. Název Luciferův Efekt je přesný.
Když jsme u knih, tak co dalšího rádi čtete, doporučíte…?
André: Poslední dobou jsem té četbě moc nedal, ale v oblibě mám např. Toma Robbinse nebo Kurta Vonneguta. Taky téměř kompletní beatníky. Z našich třeba Bondy nebo Rudiš.
Keč: Jó, knihy… musím říct, že čtu hrozně rád, ale strašně málo. Na četbu musím mít klid, jak duševní, tak i v okolí, a spoustu času. Spíše knížky kupuju a skladuju, než je hned přečtu. A jsem aspoň rád, že je mám. Do veřejné knihovny nechodím, jelikož “na čas“ číst neumím. Rád čtu cokoliv: fakta, sci-fi, detektivky, dobrodrůžo, špionáže, horrory, povídky i delší statě. Hodně mě bavily třeba Zločin a trest nebo Spolčení hlupců, čili klasika, tu můžu taky. Fajn jsou povídky Raye Bradburyho. Je to různé. Nejčastěji ale čtu hudební profily rozličných interpretů a kapel. Těch mám naskladněno fakt hodně. Naposled mi přistála do vitríny kniha vzpomínek od Petera Hooka z JOY DIVISION. Ten si ale chvíli musí počkat, než ho dám…
Lenia: Čtu většinou různou literaturu potřebnou do práce – takže např. dysgrafie, poruchy chování atd. (haha) Ale v poslední době mám ráda ženská témata – žádné sladké kecy, ale hlubší zamyšlení nad postavením ženy v různých životních situacích. Např. Hana Kolaříková – Mušle, Drahomíra Klimecká – Druhý život Mariny G., přelouskala jsem inspirativní knihu trochu jiného šálku od psychologa Radkina Honzáka – Všichni žijem v blázinci, ale v poslední době jsem potřebovala trochu pohodovější čtení, které mě pobavilo – Autismus a Chardonay od M. Selnera. I když i to v sobě skrývá docela zajímavé zamyšlení.
Loni v létě vyšla kniha Mikrofon je naše bomba, jejíž část se zaobírá i podzemní kulturou vašeho regionu. Co na ní říkáte, spolupracovali jste někdo z vás s autorem? A povedla se?
André: Tahle kniha ve mně vzbuzuje lehké rozpaky už proto, že nevím, pro koho vlastně je.
Kuříkova kapitola o Vrahu a spol je pro mě takové světlé místo. Ale i v jeho případě si raději počkám na samostatnou knihu na toto téma, na které s ním spolupracovalo hodně lidí z Rožnova včetně mě. Zbytek knihy je jakýsi pokus o odborné až vědecké pojednání na téma několika subkultur. Myslím, že laik po takové knize nešáhne a zasvěcený už vůbec ne. Nevím, jestli skinhead bude číst školní elaborát na téma skinhead. Přesto je to počin, který možná do budoucna nějakou roli sehraje, takže nechám na čtenáři, aby zhodnotil sám.
Keč: Knihu mám, ale kupodivu jsem ji ještě nečetl. Jen jsem trošičku zabrousil na některé stránky a myslím, že ji budu číst fakt dlouho. Je psaná výrazně neodpočinkovým stylem a k vodě se moc nehodí. Tím nechci říct (ani naznačit), že je to špatně. Až uzraje má čtenářská touha, určitě ji lousknu jako plný talíř malin, akorát to nebude na jedno posezení. Boba Kuříka jsem osobně potkal teprve nedávno, myslím si, že je to fajny facet, fandím mu a už teď se těším na jeho další vědecký materiál. (úsměv)
Lenia: Z knížky jsem četla jen části, které mě zajímaly – Kapitola o Vrahu a taky o ženách v punku. Jsem ráda, že Bob něco takového vydal, a taky se těším na samostatnou knížku, která se bude točit kolem rožnovského punku. V kapitole právě od Boba Kuříka vnímám velký respekt a okouzlení komunitou kolem Vraha, jednotlivýma kapelama. Mluví mi z duše, i když je to možná až příliš odborně napsané – náročnější čtivo pro běžného čtenáře. Taky jsem byla dlouhé roky součástí vrahovské komunity a nikdy mě nenapadlo ten běžný tok událostí, koncertů a pocitů tak do hloubky rozebírat. Vážím si toho, že se k tomuto počinu rozhodl, protože atmosféra a duch tohoto místa byla fakt nezapomenutelná.
Vaše album “My“ vyšlo nejdřív na CD a až po čase na LP. Proč to tak dlouho trvalo? Nebyla by lepší (z finančního hlediska) rovnou varianta jen LP? Nebo to bylo jen testování, jestli bude zájem…?
André: Důvod, proč jsme album vydali nejdříve na CD a až poté na LP, je jednoduchý. CD jsme si mohli vydat z finančních důvodů úplně sami, což znamená bez zbytečných tahanic a průtahů. Původní vydavatel totiž od vydání alba dost nečekaně ustoupil a já nehodlal čekat rok i více, až se uvolí někdo jiný. Takhle se nahrávka dostala mezi lidi o mnoho měsíců dřív a na koncertech si ji mohli téměř celou poslechnout. Je totiž naprosto běžné, že kapela díky průtahům hraje živě už jiný materiál, než právě vyšel.
Jak dlouho na něj skladby vznikaly, ihned začala fungovat ta správná chemie?
André: Písně přibývaly přirozeně s časem, ale bylo potřeba, abychom jako kapela zesílili a našli tu správnou polohu. Osobně se hrnu nahrávat, až když cítím, že písně opravdu fungují a nebudou se muset pilovat ve studiu. Takže jakási chemie určitě zafungovala, ale ta sama o sobě nestačí. Docílit určitého stupně sehranosti obnáší dost práce, ať je chemie jaká chce.
Keč: Někdy to jde lehce, druhdy porod na druhou, tak jako u každého druhého spolku… my se ale snažíme a ve zkušebně se smažíme… hlavně v létě, bo nemáme furt pořádné větráky…
Lenia: Každá písnička má svůj čas, u některé trvá, než vlezou pod kůži, některé jdou nějak samy. Takže doba, jak dlouho vznikají, je různá. Nápady nosí hlavně Ondřej a skvělé! Myslím tím hudební i textové. Některé z nich mě inspirovaly a doplnila jsem je textem pro změnu já. No, a když vymyslím text, tak ho zas Ondřej doplní po svém, nakonec to dává docela silný celek. Aniž bysme si něco víc vysvělovali. Tak to je asi ta zásadní chemie.
Vaše songy by klidně mohly fungovat jako písničky k táboráku. A vůbec bych se nedivil, kdyby tak i většinou vznikaly… (úsměv) Takže jak tvoříte? A co někdy unplugged koncert, třeba (po policejní hodině)?
André: Většinu písní skládám já, ale u táboráku to opravdu není. Jako unplugged by to asi fungovalo, ale hrát by se muselo trochu jinak. Je taky jasné, že žánr, který hrajeme, působí v záplavě metalu na entou jako nepatřičný čajíček, ale je potřeba hrát od srdce a ne podle okamžitého kurzu. Punk rock, jakožto naše škatule, je totiž zlidovělý rokenrol, který čerpá ze staré poctivé hudby jako je například blues, což je žánr z ulice. Spousta punkových kapel první vlny, jako třeba DAMNED, THE JAM, STOODGES, THE CLASH, ale i BLACK FLAG, se u táboráku hrají skvěle. Pořád to jsou totiž písničky. Bohužel se v českých končinách tomuto žánru téměř nikdo nevěnuje. Nezaměňovat s dechovka punkem! Proto jsem rád, že jsi nám ve svém téměř metalovém časopise dal prostor. Ostatně doteď nevím, proč se koncerty, kde hraje převážně metal, nazývají punkové.
Keč: U táboráku ani primárně pro táborák písně nevznikaly. Samozřejmě, fanouškům, resp. posluchačům, nemůžeme jejich představy zakazovat. Hlavně ať to u těch táboráků s našimi hity pořádně rozjedou! I po policejní hodině!
Lenia: K táboráku songy nejsou, ale jsou melodické (inspirované rocknrollem, starým punk rockem, atd.), zároveň divoké a od srdce. A to je ten správný mix, myslím.
Kapely z Valašska měly a mají vždy zajímavé texty. Ne jinak je tomu i u vás. Můžeme jednotlivébiče probrat?
André: Za sebe a své texty bych asi řekl, že se je snažím psát dostatečně srozumitelné, aby dodatečné vysvětlování nebylo nutné. Proto texty plné jinotajů a skrytých významů, ve kterých se nevyzná ani sám autor, moc nemusím. Ale abys neřekl, tak jich pár naťuknem.
“Bezcenná“ je o totálním výprodeji našeho soukromí přes internet.
“Bílí Češi“ jsou zase o tom, že přes všechno to stěžování si musíme uvědomit, že být Čech a ještě k tomu bílý, znamená na téhle planetě být privilegovaný.
“Bez dechu“ zase připomíná, že stačilo opravdu málo, aby se nám fakt, že na nedaleké Ukrajinsko Ruské hranici probíhá válka, zdál normální.
“Kov“ je inspirovaný skutečným příběhem jedné střední školy, kde vyvrcholí dlouhodobá šikana v obrovský masakr.
“Urny“ potom připomínají paradox, který dle mého vzniká tvrzením, že ten kdo nevolil, nemá právo kritizovat. Naproti tomu já si myslím, že ten, kdo svůj hlas již odevzdal, bůh ví komu, už může jen čekat, jak to dopadne. A kritizovat maximálně sám sebe za svou naivitu.
Tolik asi k těm textům. Kdyby si někdo nevěděl rady, jestli se mu text líbí nebo se ho bojí, tak ať klidně napíše.
"Bílí Češi"
Máme velký čtěstí, že jsme bílí Češi. Bílí, jak padlej sníh. Lístek do první třídy dávno předplatili. Dávno jsi vyvolený. Přestaň s tou bílou magií, tak už přestaň! Nikdo nechce prosit o to, že je cosi, jako lidskou bytostí. Jednou nám to skončí, přepych se s tebou loučí. Ptát je budem „Proč nás bůh opouští?”
Lenia: No a já bych klidně psala texty plné jinotajů a skrytých významů, ale neumím je. Píšu texty, které vytrysknou ze silných emocí, mívám je možná až moc jasné a čitelné, ale s chutí si je v songu zařvu.
Např. “Aligátor“ – rozčarování z toho, jak jsme podprahově ovlivňováni reklamou, hlavně naše děti, na které nekontrolovaně a nekriticky útočí z všech stran.
“Kytara“ – přetvářka a činy, které nechceme dělat, ale mnohdy děláme, protože máme pocit, že musíme.
“Teď a tady“ – on-line nebo počítačový svět, který nás denně masíruje, nenechá nás spát, jsme na něj napojení a neumíme to zvrátit.
"Aligátor"
Podřídit se síle reklamy a skoupit celý svět. Jen nemít žádné obavy, vždyť ti nesmí nic chybět. Chtít spásat nové produkty, štíhle se smát. Sežerou tebe, tvoje děti, co si už neumějí hrát. Aligátor v lákavém balíčku, slibuju vám, že vám slíbím sliby, slibovat iluze mám v malíčku. Kolik věcí musíš vlastnit, z kůže se svléct. Jak se mladě přitažlivě tvářit, nechat se hluše – slepě vést. Nenech sápat pohodlnost po krku, o svůj luxus se teď boj. Vždyť nemáš na své žití záruku, je čas si vyhlásit svůj boj. Aligátor v zábavném oblečku, z tlamy mu táhne tutti frutti, kup naši skvělou ledničku. Aligátor hlasem strýčka Jedličky pohladí po vlasech vaše děti, předvede nějaké ty opičky. Aligátor kouzelným úsměvem zkušeně naláká svoji kořist, jeden podpis a čert tě vem!
Tak nějak skoro souběžně s vámi vyšlo i album od STOLEN LIVES pojmenované “Luciferův efekt“… Co na to říkáte? Slyšeli jste ho?
André: Nahrávku STOLEN LIVES jsem osobně neslyšel, takže ti k tomu moc neřeknu.
Keč: Na nějaký souběh termínů vydání nebo použití vhodných názvů jsme se společně nedomlouvali. Čili náhoda. Moc je ani neznám, vím jenom, že existují. Pouštím si je z netu a je to v pohodě. Víc asi teď neumím k tomu říct. Já jsem dnes v coro-home offisu při práci sjížděl hlavně THIN LIZZY a Klause Schulzeho. Toho jsem si dal po obědě. Práce se pěkně vlekla a já jsem postupně všechny zbývající úkoly pozvolna přesouval na další dny. Mám teď v hlavě úplně jinou hudbu. Tak snad se s nimi někdy potkáme na společném metalovém koncertě, abych si mohl STOLEN LIVES v klidu užít!
Valašské kapely vždy měly svůj typický sound, feeling, rukopis… Čím to je? Určitě to nebude tím, že spousta z nich nahrávala v Mocplevele…
André: Dle mého je docela běžné, že kapely z jedné oblasti působí podobným dojmem. Jde totiž o to, že se navzájem nejvíce ovlivňují a zároveň vycházejí ze stejných podmínek, což přináší spoustu společných jmenovatelů. Takže kdyby tady kdysi začala hrát nějaká např. výrazná emo kapela, celé by to mohlo vypadat dost jinak. To se ale naštěstí nestalo.
Lenia: Je to tím, že se lidi z kapel různě angažují, nebo hráli i v dalších bandech a jak už jsem kdysi řekla, je to nejen na hudební rovině, ale i na jiné hlubší úrovni – vztahové, dlouhodobých hlubokých vazeb, společného vnímání muziky, společnosti a dalších atributů, které všechno tohle ovlivňují.
A co vůbec studio Mocplevele? Co všechno nabízí, na jaké bázi funguje? Jen o volných chvílích jako pomoc kamarádům nebo jde o víc?
André: Mocplevele funguje, až na drobné výjimky, opravdu jen pro vlastní účely. Myslím, že kapely dnes nemají zájem o autenticitu, ale o profesionální přebušený zvuk, který na sebe strhne pozornost, a tak nedojde k poznání, alespoň ne hned, že muzika stojí za hovno. Bohužel i punkové žánry dávno v tomto nejdou proti proudu a velebí formu nad obsahem. Proto vše zní stejně. Ale proti gustu žádný dišputát.
"To!"
To! Přikaž mu svým hlasem,vše řádně vykoná. Mašina krásná,věrná,výkonná. Netouží,nesoudí a neumí se bát Stačí, když To nakrmíš tunou nových dat. Robotická báseň. Robotická vášeň. Robotická...láska 4.0 ožívá. Hurá,všechnu práci nechte robotům. Podvolím se ráda i jejich dotykům… Robotická báseň….. Tupě zírá na hologram. V té pixle není duše ani gram. Má 3D smutek a instragram. V tom vytištěným světě trochu sám. Zbav se všech svých problémů a denních potíží. Otázka teď zní,kdo na koho dohlíží! Robotická dekadence. Robotická impotence. Robotická…láska 4.0 ožívá. Za odměnu tomu kup luxusní upgrade!
Co vaše další kapely? Co je u nich nového, kdy se můžeme těšit na nové desky?
André: V tuto chvíli žádnou další kapelu nemám. Ale co není, může být.
Keč: Já ještě spolu se Ctibem a Zayem hraju v CHOROBOPOPU, ve kterém se mj. snažíme o možná trochu atypické uchopení zažitých “rožnovských“ forem. Nechceme určitě překračovat hudební hranice, spíše nás baví objevovat a spojovat dosud nepoznané možnosti. Vše na písňovém základu, hudebně někdy víc pop, někdy víc alternativa, někdy střední proud, někdy výstřední oud… a nakonec i ten punkrockový lomoz se z toho někdy vyklube! A textově je to, myslím, pořád ta stejná, hezky pobuřující písnička…
Lenia: Já figurovala v UŠTKNI, zhruba před rokem jsme se rozpadli. Byl to pro mě mazec stíhat obě kapely. I když trochu po UŠTKNI teskním, jsem moc ráda, že se můžu realizovat znovu právě tady. Užívám si to.
Na “Kotároch“ to vždycky žilo, koncerty, zajímavé kapely… Co byste aktuálně doporučili?
André: Aktuálně si myslím, že to tady zase až tak nežije, takže ať doporučí druzí. Snad jen, že nám vychází na Ultima Ratio nový počin jako split LP se starou rožnovskou vykopávkou PSI, ve které někteří z nás hráli.
Keč: Čoveče, nevím… Nemám teď asi v záloze nějakou vysloveně novou bombu, kterou bych tady mohl hodit do placu. Je fakt, že místní dění začínám sledovat až při nějakém společném koncertě, kterých teď moc není. Ale abych zmínil aspoň někoho, tak momentálně se mi líbí seskupení HOUBY. Je to alternativně pojatá folk music s undergroundovým feelingem. A KULTRA! dodělávají novou platňu, tak na to se taky těším. A CHOROBOPOP ať radši doporučí někdo jiný, abych nebyl obviněn ze střetu zájmů.
"Kov"
Má zpocenou dlaň, v ní těžkou, chladnou zbraň. Studenej kov, řešení je stručný beze slov. Ustupuje do své sluje, do tmy bez přátel. Dokonalý svět, nepustí ho dovnitř, kopl zpět. Dokonalý svět, přehlédl chybu, „co už teď“. Seš dost divnej, klekni, lízej! Všichni se teď chceme trochu smát. I děvčata si kopnou. Deprivace, izolace, ochutnává hořce, sladce. Dnes se usmívá, už jde a něco s sebou má. Scéna zbarví temná, červená!
Rožnovský klub Vrátnice – tohle místo by vám mohlo závidět kdejaké město. Řešilo se někdy, že díky podpoře magistrátu jde o jakési zaprodání se oproti punkovým hodnotám? Nebo se to dá chápat i tak, že radnice se snaží mladým alespoň částečně nahradit Vraha?
André: Vrátnice byl projekt, který vznikl jako dlouhodobý požadavek na rokáč ve městě. Transformací městského T-klubu se to nakonec podařilo. Je to takový prostor, kde si na své musí přijít jak důchodci, tak metalisti. Takové Unihobby.
Ale mimo jiné i proto, že dramaturgem je Martin Valášek, se dá opravdu najít program, který tě zaujme. Mně osobně tam dosti schází něco, co se z grantu koupit nedá, a to je atmosféra.Pokaždé si tam připadám jako v čekárně u doktora nebo čítárně. Ale je to možná i tím stráveným mládím na Vrahu, kde atmosféra až bolela. V každém případě lepší, než drátem do oka.
Keč: Jsem rád, že tento prostor vůbec existuje. Když si jen vzpomenu, jak po ukončení Vraha se řešilo, kde doma veřejně hrát, resp. organizovat koncerty, tak jen z tohoto pohledu je to ku prospěchu věci. V klubu se prolínají a střetávají různé hudební žánry, divadlo, slam poetry, diskuze, přednášky apod. Jestli je nebo má být tento klub víc punkový nebo víc rockový nebo víc bluesový vůbec neřeším a spíše to vítám. Funguje dobře i k setkávání místních i přespolních postaviček, občerstvení i obsluha je v pohodě. A teď jsem se nedávno dozvěděl, že v průběhu koropauzy se provádí i jakési vnitřní interiérové úpravy, tak se nechme překvapit…
Lenia: Chybí mi Vrah. Jsem ale ráda, že vznikl aspoň takový prostor pro muziku a nebráním se tomu, že tam zazní i jiné žánry. Myslím, že to není návaznost na Vraha, prostě už dlouho byla v Rožnově poptávka po klubu. Jsou tam taky jiné produkce – slam poezie, promítání atd. Jen mi tam nějak chybí ta duše, jakási “zaprděnost“ – útulnost. Nevím, jak to blíž vysvětlit. Vše je dokonalé, ale něco tomu chybí. Každopádně díky za něj.
A co vaše “punkové hodnoty“? Změnily se nějak za ta dlouhá léta, co na scéně působíte? Změnilo se něco, přehodnotili jste úhel pohledu nebo vás jen třeba donutily okolnosti ke kompromisu? Nebo ty základní principy zůstaly neměnné?
André: Máme tady jednu takovou kamarádku, která po pár deci ráda vyhodnocuje, kdo a jak moc už není pankáč. A vychází jí, že nikdo. Vlastně se s tím dá jenom souhlasit. Ale co je nebo není známka panku, jsem nikdy moc neřešil. Dělal jsem vždy věci tak, jak jsem je cítil. A pokud je dál budu schopen dělat od srdce, tak z toho nemám strach. A největší kompromis je ztráta energie - zdechlost.
Lenia: Mám to podobně. Člověk by neměl vevnitř shnít, měl by žít svůj život od srdce, nezdechlačit, nenechat sebou vláčet, unášet se davem. Žiju punk hodnoty trochu v jiném levelu – nechci ale ustrnout ve svých 20 letech. To bych se nikam neposunula. Nechci se ale všem těm cenným hodnotám a myšlenkám zpronevěřit, ale posunout je někam dál vzhledem ke svému věku, zkušenostem, taky tomu, že mám děti a vštěpuju jim vědomě některé myšlenky, které byly pro mě vždycky zásadní.
Tak to by snad mohlo být vše. Závěrečné poselství nechám na vás…
André: Pozor na páchání dobra. I páchání zla bývá považováno za dobro. Při tvorbě nového, lepšího člověka buďme opatrní. A na korektnost… se vyserte. Haught!
Keč: Hmm… nic kloudného mě teď nenapadá, tak použiju otřepanou klasiku: všem hodně zdraví do dnešní doby! A tuny fajn hudby k tomu! Anebo třeba možná ještě: LUCIFER EFEKT do každé rodiny! (to jako vinyl, přirozeně).
Lenia: Dobro se musí ne páchat, ale upřímně žít, to je jedna stránka. Ale musí to být vyvážené i s naším stínem, umět ho přijmout. Takže já souzním s myšlenkou kapely TELEFON: „A já věřím ve smysl malých činů, každodenních činů.“
RECENZE "Robotická báseň" (2020)
