Povedlo se. Po víc jak třech měsících jsem konečně vyrazil na koncert do klubu. OOATBBT měli v plánu přivítat na světě svou novou „elpé platňu“ a opět k tomu slibovali nevšední zážitek. To, že se tahle kapela s každou akcí mazlí, je už známá věc. Díky OLAFŮM jsem se podíval na pár nevšedních míst a tak jsem čekal s napětím, jaký trumf vytáhli z kapsy tentokrát. O místě zvaném Hól jsem totiž dodnes nikdy neslyšel.
Zjednodušeně jde říct, že kdo trefí do klubu Cross v pražských Holešovicích, trefí i do Hólu. Tato dvě místa jsou od sebe vzdálena pár set metrů. Po zmateném intru, kdy jsme nevěděli kudy do klubu Hól a místo něho zamířili na dvůr k baru Lól a tam se nějak myšlenkově nestřetli s obsluhou, jsme se dostali do klubu. Velkoryse pojatý prostor by v klidu polknul cca 400 hlav, ale tenhle večer byl o něco komornější, i když účast byla na „klubovku“ pěkná. Samozřejmostí bylo to, že každý z nás měl roušku a stáli jsme dva metry od sebe. Ruce řádně vydenzifikované. (úsměv)
Večer zahájil projekt VYŠEHRAD, o němž jsem dost slyšel vyprávět, ale jeho zvuky mi byly dosud odepřeny. Ono to má svůj důvod. Nejsem fanoušek ambientu, noisu, one man projektů atd. Nicméně chlapík skrývající se pod názvem pražského významného místa mi za cca 30 minut své produkce večer neotrávil. Dokonce můžu s klidným srdcem říct, že jsem se nenudil. Možná to bylo tím, že mi jeho hudba přišla v určitých pasážích i příjemná. Sem tam se objevovaly něco jako melodické linky. Spodek držely temné beaty a pochopitelně se i hlučilo. Závěr obstarala policejní siréna, která naštěstí patřila tomuhle týpkovi a ne opravdovým policajtům.
Úvod byl mnohem lepší, než jsem čekal. Hlavním magnetem večera pro mě ale byla kapela OLAF OLAFSONN AND THE BIG BAD TRIP. V jednu chvíli to vypadalo, že se skupina křtu své nové desky nedočká. Původně měl oslavný večírek proběhnout z kraje dubna, ale proč to nevyšlo, všichni dobře víme. Naštěstí tenhle večer, ač byl odložený a několikrát přeložený, ve finále působil jako dobře naložený. Tahle šikovná čtveřice muzikantů rozehrála tóny, které daly v úvodu setu vzpomenout na dnes už přelomovou desku „The Feathers Of Oblivion“, aby chvíli nato přehrála kompletně celou novinku „Temple Of Serenity“. Během nových skladeb se pod pódiem a mezi diváky procházely a zároveň tančily spoře oblečené slečny v působivých maskách. Umělecké oko jistě zaplesalo podobně jako oko chlípníka. Mě už tento výjev, který jsem viděl potřetí, nechával klidným, ale cením, že kapela pracuje na více frontách než jen na té hudební a podává tak komplexní zážitek, do kterého lze počítat i projekci.
Kdo viděl live stream koncertu během karantény, který OOATBBT odehráli z raketové základny Bratronice, zřejmě byl tentokrát zklamán. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem seděl u počítače a díky skvěle nasnímaným kamerám byly k dispozici perfektní záběry, ale tentokrát mě projekce víceméně minula. Za kapelou na zdi nic moc vidět nebylo a aby se člověk díval celou dobu na strop, to není úplně ideální poloha, v které bych chtěl trávit koncert. O to větší pozornost tak poutala kapela samotná.
I když vidět jednotlivé členy přes masu kouře bylo občas taky oříškem. Každopádně největším potěšením bylo poslouchat hudbu samotnou. Poslední třetinu koncertu se totiž opět sáhlo do minulosti a zazněly tak songy z podzimního a zimního období z už zmiňovaného alba „The Feathers Of Oblivion“. Zaujal jak hrozící black metal, tak i vesmírný trip „The Taste of Blood from Human Sacrifice“. Samotný závěr patřil debutové nahrávce a songu „Hard Chakra Meditations“, který se stále neohrál a neztratil nic ze své působivosti.
Hudebně se jednalo opět o skvělý koncert vyšperkovaný kvalitním zvukem, který se postupně vypracoval do velkých kvalit. Na všechny akce nosím špunty, ale tady jsem je nepoužil a v noci mi nepískalo v hlavě, takže existují i zvukaři s citem. Samotné prostředí bylo naopak oproti tomu, na co jsem byl u „Olafů“ dosud zvyklý, zatím to nejméně atraktivní, ale chápu, že vytáhnout vždy takové eso z rukávu jako např. kostel Jana Křtitele Na Prádle nebo Anežský klášter nelze donekonečna.
Fotky: Ondřej Pěkný
