V podstatě už jen občas se těším na novou nahrávku nějaké kapely. Hudby je dost. Největší oblíbenci už vychcípali nebo nemají co říct (čest výjimkám), novější tváře neudrží vysoce nastavenou laťku atd. Nová hudba tu je ale pořád. A jedna z těch kapel, kdy si s klidem můžu říct, že jsem na jejich desku zvědavý a koupím si ji, aniž bych slyšel notu předem, jsou právě OLAF OLAFSONN AND THE BIG BAD TRIP.
Důvod je jasný. Jejich první velká deska „The Feathers of Oblivion“ mě rozebrala na šroubek a zároveň dala naději, že může stále vzniknout muzika s přesahem a taková, která má na to, abych si ji zařadil do kolonky – „budu o ní vyprávět vnoučatům“.
Nové album si v kontextu předešlých počinů dalo na čas. To je mi ale jedno. Jak dlouhá pauza mezi deskami je, je ve finále jedno. Hlavní je výsledek. A ten je stále víc než dobrý. „Temple of Serenity“ je nahrávka, která je velmi osobní a má zase svůj příběh. Kdo máte zájem dozvědět se víc o pozadí alba, počkejte si na chystaný rozhovor s hlavní tvůrčí duší kapely.
Jedna věc je příběh alba, které může být 1000x zajímavé atd., ale za kapelu musí mluvit hlavně hudba. Omaskovaná čtveřice se na novince nevzdává svého rukopisu, čímž je myšleno hlavně to, že se stále jedná o instrumentální hudbu čerpající z poctivého rocku let dávno minulých. Napoprvé se pro osobu seznámenou s kapelou stává překvapením zvukový háv. OOATBBT zalezli do profi studia Golden Hive mistra Amáka a nahráli skutečnou studiovou desku. Chvíli trvá, než si vše člověk srovná v hlavě a identifikuje se s relativně čistým studiovým soundem. Ten je ale povedený a dle mě má vše, co bych si představoval z LP slyšet. To jest, všechny nástroje vnímám, žádný z nich nevyčnívá, poslouchat se to dá i na větší volume a hlavně je normálně slyšet basa, která parádně hraje a je pevnou součástí kapelního zvuku. Víme všichni, jak to s tímto čtyřstrunným nástrojem na nahrávkách umí stát za...
Hudební náplň „Temple of Serenity“, kromě jednoho intra, čítá šest věcí, které jsou ještě více atmosférické a rozkročené než na předešlém veledíle. Rozkročené ve smyslu rozehrávání až snových nálad, které ale naštěstí dostávají závěrečné gradace. Na mysli mám jednu z mých nejoblíbenějších věcí „How Many Times Have You Died Before?“. Ta se pomalu rozehřívá a když už by se dostávala do bodu, kdy to „zahřívání“ začíná být neúměrně dlouhé, v pravý čas nabídne odměnu. V tomto smyslu umí kapela zkušeně vyrovnávat poměr tajemných a atmosférických ploch vs. chytlavé melodické momenty. Přesně tohle vyvážení pólů mi plně vyhovuje, což u velkého množství kapel pracujících s podobným mustrem neplatí.
Album je plné nálad, ale logicky to není taková divočina jako na předešlé desce, která reflektovala čtyři roční období a nabídla psychedelický rock, rozverné letní rockové motivy, které přecházely k prog rocku, odtamtud ke stoner tripu až po závěrečnou blackmetalovou vánici. Nové LP se drží v mantinelech rocku. Tu čerpajícího z psychedelické odnože, tady z modernějšího pojetí instrumentálních kapel... a ke slyšení je i něco z vysoce ceněné řecké školy, kterou má principál OOATBBT v oblibě.
Přes nenápadný první plnohodnotný track „Beginning of End“, který po x vyslechnutích několikanásobně vyrostl, přes už zmiňovanou „How Many Times Have You Died Before?“ se stává dalším pomyslným vrcholem desky následující „Vultures Circling the Void“. Tu odstartuje zvuk flétny, jenž nejdřív zní jak indiánské svolávání dětí na kutě, aby se postupně rozběhla za pomoci kytar a rytmiky v další parádní jízdu. Klidnější závěr „Temple of Serenity“ obstarávají další dvě skladby. Při klipové „Penitence“ mi vždy naskočí v hlavě úvod „A Pocket Size Sun“ od TIAMAT a i kvůli ní jsem musel jejich přelomové CD „Wildhoney“ oprášit.
Z „Temple of Serenity“ jde cítit, že se jedná o další nahrávku OOATBBT, zároveň na ní lze vypozorovat snahu posunout se zase někam dál. Díky zvuku a kratšímu formátu působí nový materiál více semknutě a drží se převážně v čistě rockové podobě, což není vůbec na škodu; přece jen takovou desku, jako byla minulá „The Feathers of Oblivion“, nelze nahrávat pokaždé. Z mého pohledu dodali OOATBBT opět velmi silný materiál, který napoprvé natolik neohromí, ale postupným poslechem a působením dokáže v mysli silně zakořenit. U mě se tak stalo a punc výjimečné kapely si pro mě OOATBBT zachovali i nadále.
Seznam skladeb:
- The Portal
- Beginning of End
- A Bolt from the Blue
- How Many Times Have You Died Before?
- Vultures Circling the Void
- Penitence
- Bardo
Čas: cca 40 min.
Sestava:
- Olaf – kytara, flétna
- The Archduke of Neurosis – kytara
- The Dopefiend – bicí
- The Ancient One – basa
